Pořád je to těžké, ale vnímám světlo. Studenti jsou otevřenější, říká k výročí střelby historik Stehlík
Páteční útok v německém Magdeburku rezonuje v Česku o to víc, že si v sobotu lidé na mnoha místech připomínají smutné první výročí střelby na Filozofické fakultě. Student této školy tehdy zavraždil 14 lidí a pak sám spáchal sebevraždu. Útoky pro Radiožurnál porovnal Michal Stehlík, historik, slovakista a profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl v letech 2006 až 2014 děkanem.
Vy jste v době událostí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dokončoval přednášku, ale krátce po nich jste to nechtěl komentovat, jitřit emoce. Rok poté, jak těžké je i pro vás osobně nějak reflektovat to, co se stalo?
Pořád je to vlastně těžké. Spíš vnitřně jsem se rozhodl, že se k tomu nebudu velmi dlouho vyjadřovat, protože mediální obraz je vždycky trošku jiný než to, co člověk prožívá.
Rozhovor s bývalým děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Stehlíkem
I po tom roce je to náročné, byť fakulta udělala nesmírně mnoho kroků pro psychické zdraví a tu komunitu. Ale shodou okolností tento čtvrtek, těsně před Vánoci, jsem měl stejný kurz jako před rokem ve čtvrtek a byl to eufemisticky řečeno velmi zvláštní pocit, když tentokrát tu přednášku dokončíte.
Projevovalo se to u vás v tu chvíli nějak vnitřně? Co jste zrovna prožíval? A vraceli se k tomu nějak studenti?
Je pravda, že někteří studenti dokonce byli na stejném kurzu a svým způsobem jsme si připomněli, že dnes je dobře, že přednášku dokončíme. Spíše to bylo o nějakém vnitřní pocitu, že to samozřejmě po roce člověka dožene.
Nehledě na nervozitu toho dne, kdy se řešil anonymní telefonát. Bylo to takové nervóznější, jako kdyby se člověk zpětně vracel k okamžikům, které už jsou rok staré, ale pořád svým způsobem živé.
1:07:37
Památku obětí střelby na filozofické fakultě a v Klánovicích uctil pietní koncert
Číst článek
Proměnila se celkově atmosféra, ať už v tom negativním, nebo i pozitivním duchu? Od studentů jsme totiž slyšeli, že někteří jejich spolužáci o tom traumatu dodnes nedokážou mluvit, jiní mají poruchy spánku a podobně. Jsou i tací, kteří ani nechtějí dál na škole studovat.
Je to mimořádná událost, která každého zasáhne jiným způsobem. Zároveň fakulta udělala mnoho kroků, abychom si uvědomili, že jsme komunita a abychom se cítili bezpečně. Ale samozřejmě individuální dopady cítíme všichni, zejména v posledním akademickém roce, respektive letním a zimním semestru. Je to i otázka nějaké vstřícnosti v rámci náročnosti studia.
Pro generaci, která to prožila, to asi nebude ještě pár let jiné. Čas poběží spíše pro generaci, co bude přicházet na fakultu. Zároveň přece jenom vnímám i nějaké pozitivní momenty, nějaké světlo. To je to vědomí komunity nebo akademické obce, které jsem mnohdy vnímal formálně, ale teď jsme během roku věděli, že jsme společenství pedagogů a studentů.
Co byste z kroků, které udělala fakulta, vyzdvihl jako největší?
Určitě je to obrovský důraz na psychologickou pomoc a důraz na komunikaci, snahu o těch věcech mluvit. To byl celý systém, který se vedení fakulty podařilo zrealizovat. Jde také o velký důraz na pietu, řekl bych na některé rituální kroky, včetně toho konkrétního čtvrtého patra. To jsou nesmírně silné kroky.
Zároveň jde o vytvoření informačního prostředí. Ve chvíli nervozity toho čtvrtka, když probíhalo něco kolem právnické fakulty, tak nám už chodili v přímém přenosu zprávy, co probíhá, že jde o preventivní zásah. Ocenil bych komplexnost přístupu, že to nebylo nahodilé a že šlo o rozmyšlený přístup k práci s komunitou.
2:29
‚Akademická obec je raněná, ale není zlomená.‘ Měsíc pro fakultu pomohl s návratem do školy po střelbě
Číst článek
Děkanka Eva Lehečková trochu odlehčeně v reflexi řekla, že studenti na rozdíl od minulosti vědí, kdo je jejich děkan, že se daleko víc zdraví se studenty na chodbách. Prohodí pár slov. Myslíte si, že panuje na fakultě celkově do jisté míry uvolněnější komunikace? Jsou třeba studenti ochotní říkat otevřeně, co by se dalo v rámci fakulty zlepšit v běžném fungování?
Možná bych řekl otevřenější. Uvědomili jsme si, že jsme tam spolu, a že to není nějaká formální záležitost, jdete na přednášku, na seminář, domů, pedagog něco předvede, student něco splní...
Za mě se tady přeci jen ta komunitnost a otevřenost možná projevuje více. Když jsme si skrze tu velmi tragickou událost a ztráty uvědomili, jak je to prostředí pro nás cenné – ta svoboda toho prostředí i ta vzájemná otevřenost. Myslím, že slovo „otevřenost“ je důležité.
Bavíme se spolu v kontextu toho, co se stalo v Magdeburku, zmínil to i předseda Senátu při vzpomínce na střelbu na Filozofické fakultě. Dají se podle vás v těch událostech najít nějaké společné jmenovatelé? Nebo by se vůbec neměly spojovat?
Jako historik můžu říct, že z historického hlediska mají lidé potřebu věci spojovat nebo hledat paralely a říkat si, jak je to podobné. Mnoho z těch věcí je přitom nepodobných, vycházejí z jiných kořenů. Máme jen pocit, že došlo k nějakému vychýlení, kde jde o smrt lidí nějakým konkrétním aktem.
Kromě tohoto tragického středobodu tam moc společných věcí nevidím a vždycky jsem opatrný k tomu vytvářet spoustu paralel a říkat si, jak se náš svět řítí kamsi... V tom jsem opatrnější, byť je to pro nás samozřejmě té konkrétní vzpomínce z 21. prosince hodně blízko a vyvolává to spíše tyhle pocity.
