Staly se neodpustitelné věci... aneb Masakr sudetských Němců na Podbořansku
Je začátek června roku 1945, Československo je po sedmi letech opět svobodné. V pohraničí ještě není dost českých četníků ani vojáků, a tak tam na pořádek dohlížejí české Revoluční gardy, kterým i Češi přezdívají „rabovací“. Jsou také na Podbořansku, v severozápadních Čechách. Právě tady se odehrál jeden z velkých poválečných excesů na našem území.
„Zkraje června 45 jsem byl u svého dědy v hostinci, v Očihově. Tam jsem na vlastní oči viděl, jak revoluční gardisté zatýkali mého otce. Na korbě nákladního vozu ho odvezli do vězení v Podbořanech. To bylo naposledy, co jsem ho viděl,“ říká starý jednaosmdesátiletý muž. Radiožurnál zná jeho jméno, nechce být ale jmenován, nestojí o publicitu a vlastně ani nerad vzpomíná. V době, o které vypráví, mu bylo šestnáct let.
V podvečer 7. června 1945 se od nedalekého valovského lesa, kterému místní Němci říkali Elementenwald, ozvala střelba. Pamětník se velmi záhy dozvěděl, co se stalo.
„Několik revolučních gardistů přišlo podvečer do vesnice. Přikázali nám, několika klukům a mužům, abychom sebrali krumpáče a lopaty. Když jsme přišli k lesu, viděli jsme tam ležet mrtvoly.“
Když dorazili na místo, byla už tma, vypravuje osmdesátník: „Na kraji lesa stáli Češi s kulomety. Nebylo jich víc než deset. Čas od času nám stříleli nad hlavami. Přikázali nám, abychom začali kopat jámy.“
Vykopali dva mělké hroby, necelý půldruhý metr hluboké. Pak dostali příkaz svléknout mrtvá těla a naskládat je do hrobů.
„Pochopitelně jsme měli strach, že v těch jámách skončíme i my. Mysleli jsme si, že až tu jámu vykopeme, střelí nás do hlavy a spadneme do ní také.“ Netušil, že v jedné ze dvou jam ležel i jeho otec. To se dozvěděl až později.
„Když bylo po všem, směli jsme odejít domů,“ vzpomíná si na pocit úlevy, že tuto noc přežil. „Cestou jsme se zastavili u potoka, abychom se umyli. Měli jsme ruce od krve.“
Tento starý muž, který žije v jedné vesnici v Bavorsku a který je posledním žijícím pamětníkem podbořanského masakru.
Kdo byl Karel Srp?
Osmdesátník má v živé paměti střelce se samopaly. Z přibližně desítky mužů poznal jen jednoho. Karla Srpa. „Pistoli měl zastrčenou za opaskem a kabát měl rozepnutý, aby tu zbraň každý viděl.“
Z kroniky Očihova
Předsedou Národního výboru byl Karel Srp, který zde byl ze začátku neomezeným pánem. (…) Byla to doba rušná, často, zvláště večer se strhla střelba z pistolí, takže jsme si připadali jako na divokém západě. Srp nosil pistoli na opasku pod kabátem
Poznal ho proto, protože ho znal z Očihova, ze své vesnice, která byla prakticky celá německá. „Karel Srp u nás vyrostl. Žil tu také jeho otec i matka. Oba ale byli Češi.“
Očihov je malá obec, uprostřed náměstí jsou vzrostlé stromy, kolem staré domy. V jednom z nich je obecní úřad, kde se potkávám se starostou Vladimírem Šedou a očihovským kronikářem Ivo Frühaufem.
Ten si vzpomíná, jak mu kdysi o Karlu Srpovi vyprávěl pan Kroňdák, první poválečný kronikář. „Ten mi říkal, že tady po válce byl nějaký Srp. A že to tady bylo ze začátku divoké. Když jsem potom dostal kroniku, abych dělal kronikáře, tak jsem si to tam přečetl.“
V kronice stojí: „Předsedou Národního výboru byl Karel Srp, který zde byl ze začátku neomezeným pánem. (…) Byla to doba rušná, často, zvláště večer se strhla střelba z pistolí, takže jsme si připadali jako na divokém západě. Srp nosil pistoli na opasku pod kabátem.“
Když se Karel Srp procházel s pistolí za pasem nad hroby, bylo mu devětadvacet let. V Očihově si zabral ten nejlepší dům. Na něj si vzpomíná i Srpova nevlastní dcera, které tenkrát bylo pět let.
„Vím, že jsme v tom Očihově chvíli byli. Trochu si to tam promítám, ten barák, ve kterém jsme bydleli.“ Na stolku u ní doma jsou rozložené rodinné fotografie, na některých z nich je Karel Srp z pozdějších let.
Podivný vlastenec
Karel Srp se vrátil do Očihova hned po válce, v polovině května, i se svou rodinou. Vrátil se jako vlastenec, jako člen Revoluční gardy. Byl mužem zákona. Ovšem jeho vlastenecký kádrový profil měl jisté vady.
„Karel Srp odešel z Očihova ještě před rokem 38, někam ku Praze,“ vzpomíná opět jednaosmdesátiletý rodák z Očihova. „Jeho matka a bratr Franz přijali po připojení Sudet německé občanství. Proto potom Franz narukoval a bojoval ve wehrmachtu. Po válce pak Karel prohlašoval, že ‚jestli tady svého bratra uvidí, osobně ho zastřelí‘.“
Na konci léta přišli do kraje českoslovenští vojáci. V kronice obce Očihova se píše: „Brzy (po jejich) příchodu dostal se předseda Karel Srp do nějakých zápletek, byla u něho provedena domovní prohlídka, úřad předsedy předal a ztratil se z Očihova.“
Co při prohlídce našli? A kvůli čemu se musel Karel Srp vzdát úřadu a opustit Očihov? Prameny mlčí. Je ale potvrzeno, že se Srp o několik týdnů později setkal v Chotyni se svým bratrem Franzem. S tím Franzem, který sloužil u wehrmachtu a o kterém Karel Srp prohlašoval, že ho na místě zastřelí. Podle svědectví to bylo setkání přátelské.
Karel Srp vyrostl ve vesnici, která byla v podstatě německá. Proto také mluvil plynně německy. Mohl tedy k tamějším Němcům chovat nějakou nenávist?
„Co já si tak pamatuji, on byl spíš za ty Němce,“ říká jeho nevlastní dcera. Mluví pochopitelně o pozdější době, o 50. a 60. letech. „Když si mohl zašprechtit, tak byl strašně šťastný. S chutí i jódloval. Člověk z něj měl pocit, že on není Čech, ale že je Němec. Takový pravý Němec.“
Vznětlivá povaha
Rodina jeho manželky ho ve velké oblibě neměla. „Rodina mojí maminky a moje babička o něm vždycky mluvili jako ten gestapák. Nic dobrého si o něm nemysleli.“
Znamená to tedy, že Karel Srp udával Němcům? Srpova nevlastní dcera, dnes už sedmdesátiletá žena, si myslí, že tomu tak bylo.
„Maminčini příbuzní měli v komíně za války schovanou zbraň. Někdo je udal. A to musel být někdo, kdo věděl, kde ta zbraň je. A oni podezřívali Srpa. Přijeli k nim pak gestapáci, ale nic nenašli, protože tu zbraň z nějaké intuice předtím ukryli na jiné místo. Ale celá ta rodina měla za to, že to byl on.“
Je dost dobře možné, že Karel Srp v Očihově hledal pro sebe alibi. Že se potřeboval ukázat jako pravý vlastenec. A kromě toho je tu ještě něco, co potvrdilo více lidí, kteří Srpa znali. Jeho vznětlivá povaha.
„Byla spíš násilnická, vždycky musel prosazovat svoje,“ říká žena, kterou Karel Srp vychovával. „Byl grobián, muselo být po jeho. Takže člověk musel být neustále ve střehu a zpátky. Všem se nám pak ulevilo, že s ním nemáme nic společného.“
S otčímem se přestala vídat před mnoha lety. Karel Srp pracoval po válce jako dělník a údržbář. O tom, co dělal v poválečných měsících v Očihově nikdy nikomu nevyprávěl. Nejspíš se ho na to ani nikdo neptal. Dožil se vysokého věku. Zemřel před čtyřmi lety v devadesáti letech.
Kdo byli zastřelení Němci?
Příběh podbořanského masakru, který se stal u valovského lesa, není zdaleka úplný. Stále je tu mnoho otázek: Kdo byly ti zastřelení Němci? Těch zhruba sedmdesát Němců? Byli to obyčejní lidé, nebo nacisté a ochotní přisluhovači Třetí říše? Odpověď rozhodně není jednoznačná.
V seznamu obětí, který sestavili sudetští Němci, jsou u jmen obětí poznámky – čtu v nich dělník, úředník, rolník… Nejsou to ale úplné údaje.
„To byli většinou ti, kteří tady zastávali nějaké funkce, úřady,“ říká František Barák, rodák a pamětník z Podbořan, ročník 1926. „Samozřejmě že mezi nimi byl i prostý člověk. Ale spíš to byli lidé, kteří se angažovali, o kterých bylo známo, že někoho udali a dostali někoho do koncentráku.“
Jeho tvrzení se shoduje s tím, co jsem našel v seznamech členů nacistických organizací, uložených v Archivu bezpečnostních složek České republiky. Mezi oběťmi podbořanského masakru byli také členové NSDAP, několik z nich patřilo k jednotkám SA a našlo se mezi nimi i pár příslušníků SS.
Podbořansko: nacionálně-socialistický kraj?
„Před válkou to tady bylo dobrý,“ vzpomíná František Barák. „Soužití s Němci bylo ideální. 26, 30, 35. Otec měl orchestr, v něm Němci, Češi, krásně se snášeli. Výborná spolupráce s Němci.“
Všechno se prý změnilo až s agitací Konráda Henleina a jeho Sudetoněmecké strany. Z některých německých sousedů se najednou stali fanatici.
„Jak jsme se k nim nedali, tak jsme tady měli peklo. Když se začalo stmívat, tak najednou buch buch a už jsme měli v obýváku dlažební kostky na podlaze. A rozbitá okna. Tato okna!“ František Barák ukazuje na okna v obýváku, kde spolu sedíme.
ČTĚTĚ TAKÉ: Historik: Poválečné násilí poznamenalo českou společnost
V tomto domku bydleli už před válkou. „Pak jsme to už nezasklívali a mazali jsme. Člověk se bál jít ven, odplivovali si před vámi – tschechische svině, tschechische schwein, říkali.“
Rozhovor Pavla Poláka s historikem Matějem Spurným o kontextech poválečných excesů v českém pohraničí
Byla podepsána Mnichovská dohoda. A když potom do zabraných Sudet, do Podbořan na začátku října roku 1938 dorazila německá armáda, „v ulicích zavládla radost a lidé slavili“ – tak to ve svých vzpomínkách sepsala jedna německá rodačka z Očihova. Masírovaní nacistickou propagandou a s pocitem, že Československo není jejich stát, se konečně vrátili domů, do Říše.
Nutno říct, že Žatecko, ve kterém Podbořany leží, patřilo k pohraničním regionům, které si nacionálně-socialistické ideály osvojily velmi rychle.
Žatecký okresní vůdce NSDAP Alois Kaiser v roce 1940 sliboval „vyčistit okres nejen od Židů, ale také od všech Čechů“. Což se mu v případě Židů v podstatě podařilo.
Pochody smrti a masové hroby
Masové hroby na Podbořansku nebyly v roce 1945 nic ojedinělého. Nejen v divokých poválečných týdnech, ale ještě v době, kdy zemi spravovali nacisté.
Tajemník města Podbořany Martin Gutzer se zajímá o historii svého kraje. Vypráví, že Podbořanskem v posledních měsících války prošlo několik takzvaných pochodů smrti. Na několika místech jsou zakopáni ti, kteří už nemohli dál a kteří zemřeli vysílením nebo byli zastřeleni.
Zdokumentovaný je také osud dubnového transportu z koncentračního tábora na sasko-české hranici. Vlak se zuboženými vězni mířil do Terezína.
„Ten vlak projel Podbořany a zastavil se v Kašticích. Do Terezína ale nedojel,“ říká Gutzer. „Vězni byli v hrozném stavu. Byli zastřeleni, asi 230 obětí na životech. Pohřbeni byli ve staré pískovně.“
Po válce, hned v roce ‘45, byl tento hromadný hrob otevřen a těla pochována na pšovském hřbitově. „Mezi oběťmi byli Poláci, Rusové, Holanďané, Belgičané, Francouzi, Italové, byla tam zastoupená celá okupovaná Evropa,“ zdůrazňuje Martin Gutzer.
Když se blížila kapitulace Třetí říše, přední nacisté a prominenti z Podbořanska vzali nohy na ramena, zmizeli. Zůstali zde řadoví členové. Nejspíš si mysleli, že se jim nic nestane.
Jenže následovalo živelné a nahodilé zatýkání v režii Revoluční gardy. „Byli to fanatici. Stačilo jim upozornění. Nic nevyšetřovali. Ukázali a bylo to,“ vzpomíná opět František Barák.
Sebrali kupříkladu také invalidu z první světové války, protože si mysleli, že ke zranění přišel v té poslední válce. V budově podbořanského soudu skončilo ve vězení na sedmdesát Němců.
7. června pětačtyřicátého roku je odtud v podvečer vyvedla zhruba desítka členů Revoluční gardy v improvizovaných uniformách. Jejich průvod viděl tehdy sedmnáctiletý Josef Hasenöhrl.
„Stál jsem nedaleko našeho domu, ještě když jsme tam bydleli, před odsunem. Viděl jsem tlupu asi padesáti lidí – nepočítal jsem je přesně – okolo byli hlídači v béžových uniformách Afrikakorpsu. Vedli je směrem na Očihov, z Podbořan ven. Myslel jsem, že asi půjdou někam na práci.“ Jenže zanedlouho se od valovského lesa, od Elementenwaldu, ozvala střelba.
Jak se to vlastně stalo?
Co přesně se na kopci mezi Podbořany a Očihovem stalo? Pamětníků je málo, zato verzí je mnoho.
„Oni je vedli z Podbořan na Plzeň po silnici, ale když přišli k tomu lesu, který je nad Podbořany, tak se jim začali rozutíkat,“ říká Václav Jelínek, který na Podbořansko, do vesnice Letov, přišel v šestačtyřicátém roce.
„Vedla je Rabovací garda, jak se jim tady říkalo, a když se jim začali rozutíkávat, tak je všechny postříleli.“ Panu Jelínkovi bylo tenkrát 17 let. „Vím, že si tady o tom v hospodě lidé povídali. Každý to věděl.“
To, co si lidé mezi sebou vyprávějí, začne od jisté doby žít vlastním životem. Ivo Frühauf, současný kronikář obce Očihov, slyšel podobnou verzi červnových událostí:
„Vedli skupinu – měli to být gestapáci, kteří měli mít něco společného s Lidicemi. A měli je dovést do vězení a k soudu v Podbořanech. Když přišli k tomu lesu, tak oni se rozprchli a utíkali na všechny strany a oni je postříleli.“
Další verze masakru je zaznamenána ve zprávě vyšetřovací komise z roku 1947. Vyšetřování bylo rychlé a s překvapivým závěrem: Tento zločin údajně spáchali Rusové, vojáci Rudé armády. Ve zprávě se píše:
„(…) do tábora se dostavili příslušníci sovětské armády vedení důstojníkem, kteří podle nezjištěného klíče vybrali 70 Němců většinou příslušníků SS a udali, že je odvádějí, aby byli odvezeni do Ruska na práci. Němce pak odvedli směrem na Očihov a podle zpráv v místě kolujících je u leda po pravé straně silnice Podbořany-Očihov (…) postříleli.“
Václav Jelínek z Letova řekl, že v kraji o tom každý věděl. Ve zprávě komise však překvapivě stojí: „Svědci tohoto případu zjištěni nebyli.“ Vůle k vyšetřovaní, zdá se, nebyla velká.
A že se kolona Němců na kopci rozutekla, jak se povídá na Podbořansku? Postřílení Němci leželi zhruba 200 metrů od cesty. A na jednom místě. Verze o jejich útěku se tedy nejeví pravděpodobná. Vše nasvědčuje tomu, že se u valovského lesa odehrála poprava bez soudu. Jakých se v českém pohraničí odehrály stovky nebo spíš tisíce.
Kde jsou těla?
Kde jsou dnes ostatky zastřelených Němců? Kde jsou ty dva masové hroby, o kterých vyprávěl poslední žijící pamětník a které zmiňuje zpráva vyšetřovací komise?
Vraťme se k příběhu sedmnáctiletého chlapce, který sledoval kolonu zatčených Němců v doprovodu Revolučních gardistů. Vraťme se k Josefu Hasenöhrlovi, dnes dvaaosmdesátiletému muži.
„Poprvé jsem navštívil to místo asi tak v roce 50. Jeli jsme v listopadu na hrob do Strojetic. Na cestě se jede kolem Elementenwaldu. Tam jsme se s maminkou vždycky zastavili pro chvojí. A při té příležitosti jsme šli cestou kolem těch bývalých dvou hrobů. Tehdy jsem viděl, jak byly propadlé. Přesně jsme viděli, kde ty hroby byly.“
Pan Hasenöhrl emigroval v roce 1973 na Západ, do Německa. Vstoupil do Sudetoněmeckého landsmanšaftu, spojil se s ostatními krajany z Podbořanska, kteří byli po válce odsunuti.
Mezi sebou o masakru pochopitelně mluvili. Koneckonců mnoho z nich, stejně jako Josef Hasenöhrl, ztratilo u valovského lesa příbuzné. Po listopadovém převratu se rozhodl hroby najít.
„Aby ti zastřelení měli řádný pohřeb. Aby byli řádně uloženi v hrobu tak, jak se pro křesťany patří,“ vysvětluje Hasenöhrl důvod svého hledání.
„Bohužel jsem žádné hroby nenašel,“ přiznává. „Přestože jsem věděl, kde asi jsou. Snažil jsem se s pomocí dvou bagrů a s povolením od Ministerstva vnitra kopat na různých místech. A při tom jsme nic nenašli. Dělali jsme analýzy, letadlem se to filmovalo, ale do dnešního dne se nic neobjevilo.“
Konec tohoto příběhu tak zůstává otevřený a tím vlastně také trochu tajemný. Chybějí těla a tím chybí důkaz, že k povraždění sedmdesáti Němců skutečně došlo.
O tom ale nikdo nepochybuje, nejen v Německu, ale ani tady v Čechách, na Podbořansku. Je dost dobře možné – a některé indicie to napovídají -, že těla byla po válce tajně exhumována a spálena, popřípadě uložena na jiném místě.
Josef Hasenöhrl stále ještě hledá těla svých příbuzných a známých. Po něm je už pravděpodobně nikdo hledat nebude. Lidé z Podbořanska určitě ne, říká tajemník města Podbořany Martin Gutzer:
„Lidi mé generace nebo mladší lidi to moc nezajímá. Je to příběh generací, které už téměř neexistují nebo jich je už jen několik jednotlivců. Je pochopitelné, že tyto lidi usmiřovat nelze. Protože se staly věci, které jsou neodpustitelné.“
Příběh masakru u Valovského lesa nebo - jak Němci říkají – u Elementenwaldu přivádí k obyčejné myšlence: že násilí plodí jenom násilí. Poválečné krutosti, které spáchali Češi na Němcích, nepřišly jen tak, z čistého nebe. Předcházela jim nacistická hrůzovláda. Nejspíš proto byly poválečné zločiny společensky akceptovány. A nejspíš proto nebyly nikdy vyšetřeny. Pachatelé podbořanského masakru se nikdy nedostali před soud.
