Tuleja a predátoři? Část akademiků ho nebude brát vážně, soudí novinář Koubský

Praha 3. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Pavel Tuleja je poměrně čerstvý člen TOP 09. Byl rektorem i prorektorem Slezské univerzity v Opavě a nyní bude novým ministrem pro vědu. Je to ideální kandidát?
Myslím si, že něco jako ideální kandidát pro takovou funkci vůbec neexistuje. Čili ta otázka, a to se z ní nechci vymlouvat, podle mě nemá smysl.

Rozvedu ji tak, aby smysl dávala. Dohledával jsem si publikace Pavla Tuleji z posledních let a minimálně ve dvou případech publikoval své texty v žurnálech, které jsou vedeny na tzv. Beallově seznamu potenciálně predátorských časopisů. Jedná se o analýzu ekonomicky aktivní populace v česko-polském pohraničí z časopisu International Journal of Information and Education Technology z roku 2015 a o ekonomický potenciál českých regionů ze stejného roku z časopisu Journal of Economics, Business and Management. V roce 2015, kdy oba dva texty byly publikovány (tím neříkám, že byly napsány, protože víme, jak dlouho to trvá, než k publikaci často dojde) se Tuleja stal i rektorem Slezské univerzity. Jak vážný je to problém pro kandidáta na ministra pro vědu?

S velkou pravděpodobností to znamená, že serióznější část akademické obce v České republice ho nebude brát příliš vážně. Říkám, že s velkou pravděpodobností, protože tohle nebude jediné hledisko, podle kterého ho budou posuzovat, ale započítá se mu to.

A potom je druhá část akademické obce, které to asi bude poměrně jedno, protože to shledává, když ne přijatelnou praktikou, tak něčím, z čeho se tolik nestřílí. Jinými slovy, není to v našich podmínkách diskvalifikující, tak jako by to možná bylo někde jinde v Evropě.

To jsem měl na mysli, když jsem se na začátku ptal, jestli je to ideální kandidát. Neměl by jít ministr pro vědu přeci jen příkladem?
Rozhodně by měl jít příkladem, měl by mít za sebou větší akademickou kariéru, ať už sám jako výzkumník nebo jako akademický manažer. Ale takový ideální kandidáti zřejmě nejsou k dispozici, přinejmenším ne v dosahu té politické strany, které tento rezort v tuhle chvíli přísluší.

Měli bychom vysvětlit, co to ty predátorské časopisy jsou a proč může být publikace v některém z nich problém. Tyto časopisy nejsou považované za důvěryhodné – často proto, že si za publikaci zaplatíte poplatek a nikdo už pak ty samotné texty moc nerecenzuje.
Je to zhruba tak, jak říkáte. Akademičtí pracovníci všude po světě jsou hodnoceni převážně podle počtu svých publikací v odborných recenzovaných časopisech. Postupem času téhle poptávce vyšla vstříc nabídka časopisů, které ty recenze neberou příliš vážně. Ne všechny časopisy, které jsou na seznamech predátorských časopisů, se chovají úplně stejně, je to škála. Ale zhruba platí to, že se tam dostanete k publikaci snáze, rychleji, bezbolestněji, když si za ni zaplatíte nebo za ni zaplatí vaše instituce. Jsou nejrůznější důvody, proč tam lidé chtějí publikovat. Postupem času se to vyvinulo do stavu, že to značně tratí akademické cti, když tam lidé publikují.

Takže je to i něco, na co by se měl nový ministr pro vědu zaměřit? Na osvětu?
Měl by se zaměřit na to, aby hodnocení vědců a vědeckých projektů nesouviselo s publikací v predátorských časopisech. Aby ten, kdo tohle dělá, si tím přinejmenším nepomohl, spíš, aby si tím uškodil. Rozhodně by bylo dobře, aby se tímto česká věda jasně řídila. Ona se tím do určité míry řídí, ale je to pořád rozmazané hranice.

Co jiného by měl ministr pro vědu řešit? Co jiného vůbec může řešit?
Podstatná otázka je, co může řešit. Když funguje nějaké ministerstvo, tak se obvykle předpokládá, že ten resort řídí, že má v rukou nějaké páky, kterými může určovat, co se v tom rezortu děje a neděje a jakým způsobem se to dělá.

Ministerstvo pro vědu a výzkum u nás tímto způsobem nefunguje. A fungovat nemůže, protože tou skutečnou pákou, která řídí vědu stejně jako cokoli jiného, jsou peníze ze státního rozpočtu. A ty nejsou v působnosti tohoto ministerstva. To je nerozděluje. A tím pádem je jeho funkce taková okrajovější a řekněme spíš propagační nebo poradní. Asi bychom na to mohli najít hodně adjektiv. Ale rozhodně ne řídící.

Takže když Pavel Tuleja říká, že peněz ve vědě je málo a chce jich víc, tak jak toho docílit, když o tom nerozhoduje?

Může teoreticky na jednáních vlády, zejména na jednáních o státním rozpočtu, přinášet argumenty a žádat o to, aby se příslušným institucím, které ty peníze rozdělují, což jsou dvě naše grantové agentury a ministerstvo školství, dostalo těch peněz víc. A může přinášet věcné argumenty, proč by to tak mělo být. A může, pokud bude silná osobnost, třeba v této soutěži něco vybojovat a získat. Víme, jak se to říká, vždycky, když se jedná o státním rozpočtu, že se snaží ministři toho medvěda rozporcovat a každý pro sebe urvat nějakou část. Tuhle možnost ten člověk má, ale jen silou své osobnosti, ne silou resortu, který za ním stojí, protože ten vlastně nemá.

Na vědu ale většinou u toho porcování zbude tak možná levá tlapa.
V absolutních číslech to není mnoho. Relativně vzato se můžeme utěšovat tím, že to číslo rok od roku trochu roste.

Když chce Pavel Tuleja pomáhat mladým vědcům, chce dotáhnout zákon o vědě a výzkumu… má na to rok a půl – dá se to zvládnout?
To je velice málo a musel by zařídit, aby se to stalo opravdu vysokou prioritou vlády a aby se za příslušné změny zákonů zasazovali i jiní silnější hráči, než je on sám. Člověku, který je komunikačně zdatný, který má vyjednávací schopnosti, se něco z toho asi podařit může. Jestli je Pavel Tuleja takovým člověkem, to nemáme ponětí. Těžko ho soudit po této stránce na základě toho, co o něm víme. Řekněme, že je to extrémně těžký úkol, na kterém by si většina lidí, které si umím představit v té funkci, vylámala zuby.

K čemu zákon o vědě a výzkumu potřebujeme?
Zákon o vědě a výzkumu obecně upravuje pravidla fungování, hodnocení a financování vědeckých institucí, což se potom promítá i do takových věcí, jako jak jsou placeni mladí vědečtí pracovníci, jaký je rozsah možností jejich nadřízených, jak je mohou ohodnocovat. Nezapomínejme, že jsou to všechno státní peníze, čili se dost pečlivě hlídá, jakým způsobem se rozdělují. A ta volnost, jak s nimi zacházet, není příliš velká. A to, jak velká je, to právě upravuje ten zákon.

Dále může tento zákon upravovat pravomoci vedení Akademie věd vůči podřízeným vědeckým ústavům. Zkrátka je to nastavení pravidel, jak u nás věda doopravdy funguje.

To znamená, že by ten zákon nakonec mohl pomoct i těm nízkým mzdám v akademické sféře, o kterých se dlouhodobě mluví?
Hypoteticky vzato ano. Myslím si, že na tom zákonu by se co nejvíc měli podílet lidé, kteří opravdu v tom každodenním vědeckém provozu působí. To znamená akademičtí manažeři. To nejsou nutně špičkoví výzkumníci, většinou na to, aby byli špičkovými výzkumníky, ani nemají čas, ale těm špičkovým výzkumníkům vytvářejí prostor, podmínky. Lidé, kteří stojí třeba v čele ústavů Akademie věd nebo výzkumu na vysokých školách. Ti mají bohaté zkušenosti, vědí, kde jsou problémy, co všechno by se mělo změnit a k jejich názoru by se asi mělo přihlížet co nejvíc. Samozřejmě s rezervou, protože oni zase zastupují svou agendu, svoje zájmy a je potřeba to nějak filtrovat.

Pozice zbytná, nebo nezbytná?

Je nutné mít pro prolobování takového zákona a jiných opatření a dosáhnutí toho, aby ve vědě bylo víc peněz, ministra pro vědu? Je ta samotná funkce důležitá? I ten resort, který vlastně není resort, neexistuje budova. Je to pozice s malým týmem, malými prostředky…
Je to tak, máme ministra pro vědu a výzkum, ale nemáme ministerstvo pro vědu a výzkum. Je to z toho důvodu, že ten úřední aparát, typický pro ministerstva, tam opravdu není potřeba, k ničemu by nebyl.

Práce ministra je to, že řídí poradní tým, který připravuje podklady pro jednání vlády. To je asi tak nejlepší popis náplně jeho práce. Tím pádem ta otázka, jestli toho ministra potřebujeme, je pochopitelně legitimní. 

Myslím si, že není špatné, že taková funkce existuje z toho důvodu, že když je někdo ministr, tak má automaticky přístup na všechna jednání vlády a může tam za předpokladu, že je to komunikativní a silná osobnost, ledacos ovlivnit.

A druhá věc je působení navenek – do zahraničí. V Bruselu, Paříži, Berlíně nikdo příliš nezkoumá, jestli ta budova ministerstva stojí, ale je podstatné, že to je paní nebo pán, který je ministrem pro vědu v jedné z členských zemí EU. Tak moc vážně nebo nevážně ho tam potom berou jako partnera pro vyjednávání. Když to bude státní úředník s nějak jinak pojmenovanou pozicí, tak má ten start obtížnější.

Proč se na to ptám? Vláda samozřejmě říká podívejte se, kam bychom se jako Česká republika posunuli nebýt inovací, vědy, výzkumu.

Potřebujeme na to speciálně vyčleněného člověka, aby to stíhal, aby tu práci odváděl tak, jak má? Opozice naopak říká, podívejte se, ministerstvo je to úplně zbytečné.

Kdybychom dali dohromady rozpočet, lidi, sílu v politickém boji, nezvládl by tohle všechno dělat premiér?
Pokud by to převzal jako svou nejvyšší prioritu nebo jednu z nejvyšších priorit, a těch nejvyšších priorit nemůže být z definice mnoho, tak nejspíš ano, bylo by to nejspíš ideální řešení.

Jenomže těch agend, které by tímhle způsobem měl dělat předseda vlády je hodně. A to i v ideálních podmínkách, kdežto teď máme permanentní krizi v Evropě způsobenou válkou, způsobenou dalšími faktory, energetickou nejistotou, klimatickou krizí. Myslím si, že docela dává smysl, aby byla věda delegovaná na někoho jiného. Nevadí mi, že má ten člověk titul ministra, může mu to pomoct. Na druhou stranu je pravda, že po většinu doby existence vlády České republiky od roku 1989 jsme žádného ministra pro vědu neměli a věda to na svém rozvoji nijak zvlášť nepoznala. Zatím se nedá říct, že by se někdo z těch lidí, kteří na téhle funkci byli, o její rozvoj nějak zásadně zasloužil. Nakonec jsou ta jména v tuhle chvíli pozapomenutá.

Jestli to chápu správně, tak ten ministerský post je zřízen hlavně z toho důvodu, aby ministr potažmo ministryně chodili pravidelně na Radu vlády pro výzkum vědu a inovace. Helena Langšádlová z TOP 09 když rezignovala, tak říkala podívejte, v minulosti to dělali premiéři – třeba Andrej Babiš z ANO, ten na tu Radu vlády chodil jenom z poloviny.
To je trošku složitější. Rada vlády pro vědu, výzkum a inovace jako poradní orgán vlády existuje už poměrně dlouho. Vždycky měla někoho v čele, vždycky ji někdo řídil. A v případě ministryně Langšádlové se stalo to, že k tomu titulu předsedkyně této rady dostala navíc ministerský post, který neznamenal nic jiného, než že je to předsedkyně jednoho poradního orgánu vlády s ministerským titulem. Určitě do toho značně vstupovala i nějaká koaliční aritmetika, která říkala v případě této dnešní velmi široké koalice, že všechny strany se musí nějak uspokojit a mít svoje ministry. A bylo potřeba jednoho ministra přidat, aby jim to v těch počtech vycházelo.

Ale není to nic proti ničemu. Rozpočet rady vlády pro vědu a výzkum se tím nejspíš nezvýšil, nebo zvýšil jen nepatrně. Není to něco, co by stát zatěžovalo a potenciálně mu to může pomoci, kdyby v té funkci byl někdo, kdo ji rozsvítí.

A jak zásadní je na radu vlády chodit? Protože připomeňme, na té radě se setkávají úředníci, respektive členové vlády s akademiky, se zástupci průmyslu a tak dále.
Existuje několik druhů jednání rady vlády podle toho, čím se zrovna zabývá. Mohou se tam připomínkovat návrhy zákonů, mohou se tam vypracovávat stanoviska k nějakým složitým otázkám, které vláda zrovna potřebuje pro svoje jednání, je tam prostor pro vlastní iniciativu rady vlády, aby upozorňovala vládu, že by se něčím měla zabývat, čím se nezabývá a tak dále. K tomu existují i různě sestavené komise, na které docházejí právě ti přední vědci, vždycky v nějaké trochu jiné sestavě, podle toho, o jaké téma jde. U některých těch jednání je bezpochyby dobré, aby byla ministryně nebo ministr přítomni osobně, u některých jiných to nedává smysl. Tohle je potřeba řešit případ od případu. Posuzovat výkonnost nebo užitečnost toho člověka tím, jestli je na všech těchto jednáních, podle mě je hloupost.

Dá se posuzovat ministra pro vědu z pohledu toho, jestli řídí českou vědu? Ono to totiž není tak jednoduché, jako když se řekne o ministru financí, že řídí finance, protože ten je řídí. Ale v té vědě, jak už jsme si řekli, to tak úplně nefunguje. Také tu jsou ještě peníze ze soukromého sektoru…
Českou vědu rozhodně neřídí žádná jednotlivá osoba, protože uspořádání té vědy je takové, že to ani nejde. Probíhá v ústavech Akademie věd, kde ji řídí předsednictvo Akademie věd, probíhá na vysokých školách, které mají značnou míru samosprávy a samostatnosti a řídí si to v rámci školy nebo i fakulty samostatně, není tam nikdo, kdo by to zastřešoval. Já si myslím, že je dobře, že tam nikdo takový není, protože by to ničemu neprospělo. Pokud jde o peníze ze soukromého sektoru, to je zajímavá poznámka – těch je velmi málo.

V České republice, ale to je výjimečné, ne?
V České republice. Je to typické pro země střední a východní Evropy s postkomunistickou minulostí. Ve většině evropských zemí, o Spojených státech ani nemluvě, je peněz ze soukromého sektoru podstatně více. U nás je to jako když plivne do rybníka.

U nás je to tak, že to na první pohled to vypadá, že komerční sektor dává na vědu a výzkum spoustu peněz. Ale to všechno je podnikový výzkum vykazovaný uvnitř firem. To znamená, že co do toho ten komerční sektor vloží, to taky sám spotřebuje a nedostane se to na vysoké školy nebo do Akademie věd. A to, co zbývá jako rozdíl financováním ze státního rozpočtu, což je dneska asi 40 miliard korun, a financováním z Evropské unie, což je necelých 10 miliard korun, tak to, co dostanou výzkumné instituce nad rámec těchto dohromady 50 miliard, to je naprosto zanedbatelná částka. U nás nejsou soukromí mecenáši, kteří by financovali vědu.

Lajky pro ministra

Pojďme zpátky k Pavlu Tulejovi. Je teď vědecká komunita naladěná tak, že byť toho o něm tolik nevíme, že bude mít nový ministr podporu vědecké komunity?
To nemám nejmenší ponětí. Za prvé vědecká komunita je velice široký pojem a ještě jsem neviděl, aby měla vědecká komunita na něco jednotný názor. Není důvod, aby měla na tohle.

Za druhé, spokojenost s ministryní Langšádlovou podle mě, a to je můj odhad, pramenila hlavně z toho, že vůbec ta ministerská funkce byla zřízená. Najednou tady byl člověk, který měl hodnost ministryně a s tou vědou komunikoval, což pro mnohé z nich byla novinka. Z tohoto hlediska určitě to bude pokračovat podobným způsobem.

Otázka je, zda bude mít pan ministr Tuleja lajky. Protože Helena Langšádlová říkala, že je neměla.
Já si myslím, že tohle je opravdu věc, o kterou nejde a je to zástupný problém. A myslím si, že to nejspíš ví i odstupující ministryně Langšádlová, že ten problém nebyl tak docela v sociálních sítích. Pokud se pletu, což mohu, a opravdu byl, tak je to dost zoufalá situace.

A pokud by nebyl, tak v čem by byl?
Těžko říct. Myslím si, že opravdu v nedostatku komunikace, ale ne přes sociální sítě, ale spíš uvnitř té na jedné straně komunity státních úředníků a politiků a na druhé straně vědy. Že tam zřejmě něco skřípalo. Ale to je dohad. My jsme se v našich novinách snažili tenhle problém trošku rozklíčovat a všechno to naráží na bariéru mlčení na všech stranách.

Pokud se z toho bude chtít Pavel Tuleja poučit, tak má lépe komunikovat a to nejen uvnitř, ale i navenek? Hrají sociální sítě a propagace vědy u ministra pro vědu nějakou roli?
Propagovat vědu je potřeba mezi zasvěceným publikem a mezi lidmi, kteří o něčem rozhodují, třeba i v té komerční sféře, ne úplně mezi širokou veřejností. Možná podceňuji moc sociálních sítí, ale zdá se mi, že zejména v posledních letech hrát na to, že budu populární na Instagramu nebo na Facebooku a tím pádem jsem úspěšný politik, novinář, kdokoli… že takhle to už nefunguje.

Myslíte, že už to nehraje takovou roli?
Myslím, že ne. Ale to je můj osobní, ryze soukromý názor. Nerad bych, aby na mě potom někdo svaloval odpovědnost za to, že jsem špatně poradil.

Ne, to myslím, že snad nikdo nebude. Nicméně pro TOP09 to oficiální důvod byl, tak to tak bereme a určíme si za pár měsíců – třeba se tady znovu sejdeme a povíme si, jestli to tak skutečně bylo, nebo ne. A zda pan Tuleja navázel na paní Langšádlovou v tom dobrém, a ne v tom, co třeba skřípalo, v tom mlčení, o kterém jste mluvil.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, CNN Prima News, webové stránky vlády, facebookový profil Tomio Okamura – SPD.