Nikde na Ukrajině není bezpečno. Jsou mnohem horší místa než Bachmut, popisuje fotograf Krupař
Ukrajinské síly vedou u Soledaru a Bachmutu nejkrvavější boje s ruskými agresory od začátku invaze, říká poradce šéfa ukrajinské prezidentské kanceláře Mychajlo Podoljak „V Bachmutu jsem byl v polovině prosince s jedním českým bojovníkem. To, co jsem viděl, nebylo tak strašné, jako jsem čekal,“ popsal pro Český rozhlas Plus fotograf Stanislav Krupař.
Některé části města jsou úplně zničené a poškozeno je i samotné centrum. I tak zde ale zůstává překvapivě mnoho lidí, kteří živoří ve sklepech a odmítají město z různých důvodů opustit. Funguje tam i několik obchodů a nemocnice. „Ta situace je pro běžného smrtelníka nepředstavitelně hnusná, ale viděl jsem úseky fronty, kde je mnohem horší,“ dodává.
Poslechněte si celé Interview Plus Jana Bumby. Hostem je fotograf Stanislav Krupař
Pravidelně například navštěvuje město Vuhledar, které leží asi 150 kilometrů jihovýchodně od Bachmutu. Před válkou měl asi 19 tisíc obyvatel, dnes jich zde přežívá zhruba 500. Těm je sice pravidelně nabízena evakuace, mnozí ale vyhlížejí příchod Rusů, protože třeba mají příbuzné na opačné straně fronty a je to pro ně naděje, jak se s nimi shledat.
„Většinou to jsou starší lidé, kteří žijí ve sklepích paneláků, kde je šest nebo sedm stupňů. Já jsem tam nocoval a ta rodina, ke které jezdím pravidelně, si pochvalovala, že jsem přijel dobře, že mají 11 stupňů,“ popisuje s tím, že ve městě není jediný nepoškozený dům a všude jsou zbytky raket.
4:53
Největší strach jsme měli na začátku konfliktu, pak si na to člověk zvykne, říká český sládek na Ukrajině
Číst článek
Nejotřesnějším zážitkem pro Krupaře byla návštěva školy, kde ve sklepě žije asi dvacítka seniorů. „Vodu berou z takového patnáctimetrového bazénu, kde před válkou plavala mrňata. Je v něm 20 cm vody a pod ní 15 cm suti, která tam napadala při bombardování. Žijí tam ve tmě, dříví získávají tak, že když skončí bombardování, tak vyběhnou na dvorek a ruční pilkou pořežou mokré topoly, které zrovna popadaly,“ doplňuje.
Co se doopravdy děje?
Přestože Ukrajinu v loňském roce navštívil opakovaně, zdráhá se mluvit o tom, co neviděl na vlastní oči. „Sám velmi často nevím, co se děje třeba o 300 metrů vedle mě. Mám dobrou mikroskopickou znalost, ale necítím se povolán komentovat strategická rozhodnutí ruské armády,“ zdůrazňuje Krupař.
„Když budete chodit po Chreščatyku, tak stopy války moc neuvidíte. Což neznamená, že jednou za týden nepřiletí raketa a pár lidí nezabije.“
Dostat se přímo na frontovou linii je prý sice pro novináře poměrně obtížné, se smrtí se na Ukrajině lze setkat snadno. „Babička Káťa mi ve Vuhledaru říkala, že jejího muže před třemi týdny zabila ruská raketa, když stál před domem. Pohřbený je 40 metrů na dvorku, ale ona se tam bojí jít, protože si není jistá, kdy přiletí další raketa,“ přibližuje.
„O 400 metrů dál je dětské hřiště, kde Vuhledarští ještě na podzim pohřbívali své blízké. Ten pohled na třeba 20 až 30 hrobů mezi dětskými prolézačkami, to stojí za to. To bych doporučil každému, kdo si myslí, že se na Ukrajině nic neděje,“ uvádí.
Naráží přitom na to, že i lidé z jeho vlastního okolí už mnohdy mají zpráv o Ukrajině plné zuby, případně se ptají, jaké to tam doopravdy je, protože médiím nevěří: „Nemám potřebu někoho přesvědčovat, že moje vidění světa je správné. Spíš mě to štve do budoucna, protože to rozděluje společnost. Nedůvěra ve veřejnoprávní média je hmatatelná, když jenom vyjedete z Prahy.“
Krupař připouští, že daleko za frontou život plyne dál, tedy až na noční zákazy vycházení nebo pravidelné výpadky proudu: „Když budete chodit po Chreščatyku v Kyjevě, tak stopy války moc neuvidíte. Což neznamená, že jednou za týden nepřiletí raketa a pár lidí nezabije. Jsou nátury, jako třeba já, kdo nechodí do krytu, když je letecký poplach. Ale jiní by v takové situaci skončili u psychiatra. Na Ukrajině neexistuje žádné bezpečné místo.“
Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.
