Alexandr Lukašenko se se svými 25 lety u moci pomalu dostává do společnosti diktátorů, jako byl Franco, Salazar nebo Tito, respektive na ně stahuje náskok. Sám běloruský prezident o své zemi mluví jako o „poslední diktatuře v Evropě“. Podle jeho mluvčí je běloruský model autoritářství určitou značkou a osvědčenou formou spravování vlády.

‚Korupčníky do Himálaje!‘

Prezidentem se stal Lukašenko přesně 10. července 1994, když vyhrál druhé kolo přímých voleb. Volilo ho tehdy 80 procent lidí. Mladý, ambiciózní aparátčík z provinčního města Škloŭ na východě země se stal populární v zemi, která se vzpamatovávala z rozpadu Sovětského svazu.

Bělorusům unaveným z korupce a chudoby stačilo v polovině 90. let Lukašenkovo jednoduché poselství: aby bylo tak, jak bylo dřív. Zabraly výkřiky, že všichni kradou, že se zloději mají poslat do Himálaje a také nostalgické vzpomínání na ztroskotanou sovětskou komunistickou diktaturu.

Tu hned během prvních let vrátil aspoň symbolicky: běloruská vlajka a státní znak opět začaly připomínat symboly Běloruské sovětské socialistické republiky. V referendu, které si Lukašenko vynutil i přes odpor poslanců, na něž poslal do parlamentu vojáky, lidé potvrdili také bližší spolupráci s Ruskem, používání ruštiny a pravomoc rozpustit parlament.

Vrátily se i jiné symboly, motivy, způsob vládnutí a rétorika režimu. Lukašenko vytvořil vlastní typ autoritářského režimu, jehož prvky se později objevily i v dalších východoevropských zemích, například v Putinově Rusku.

Velký bratr na východě

Právě s Ruskem spojil Lukašenko své desetimilionové Bělorusko i v rámci Svazu Ruska a Běloruska založeného za vlády ruského prezidenta Borise Jelcina v dubnu 1997 s cílem „upevnit bratrské a přátelské vztahy“. V roce 1995 dokonce mluvil o možném sjednocení v rámci jednoho státu. Sám sebe totiž nejspíš považoval za možného budoucího vůdce takového útvaru - mezi Rusy byl populární, a dokonce objel dvě třetiny ruských regionů.

Po nástupu Vladimira Putina do Kremlu integrace Ruska a Běloruska výrazně zpomalila. Vztahy Lukašenka s Putinem provází pravidelné „války o plyn“, tedy tvrdá vyjednávání o cenách plynu, tranzitních poplatcích a placení běloruských dluhů Rusku. V červnu 2010 dokonce Rusko dodávky omezilo. Na dodávkách ruského plynu a ropy je přitom Bělorusko hospodářsky přímo závislé.

Od Ruska si země také půjčila miliardy dolarů na stavbu první běloruské jaderné elektrárny v Ostrovci, kterou staví ruská státní společnosti Rosatom. Proti jejímu spuštění se kvůli pochybnostem o bezpečnosti staví Litva i celá Evropská unie.

Elektrárna má pokrýt zhruba čtvrtinu běloruské spotřeby a Minsku umožní snížit import ruského zemního plynu. Země ale bude na Rusku dál závislá kvůli dovozu ruského jaderného paliva, ke kterému se zavázala.

Sjednocení? Nebude

O zmíněném rusko-běloruském svazu se začalo opět více mluvit na konci loňského roku. Další díl přetahované o ceny ropy byl vypjatější než obvykle, došlo dokonce na ostrá slova, pozdější omluvu i prapodivná gesta: dar pro Putina spočívající v sádle a pytlech plných brambor z diktátorovy zahrádky. Jednou z podmínek ruské vlády měla být právě hlubší integrace obou zemí v rámci existujícího svazu.

Po více než půl roce Lukašenko říká, že Bělorusko se s Ruskem nespojí. „Společně s ruským prezidentem jsme zodpověděli nejzávažnější otázku, kterou nám předhazují z každé strany: jestli se Bělorusko začlení do Ruska. Odpověděli jsme, že dnes není žádná potřeba něco takového dělat. Není nutné o tom ani mluvit,“ cituje Lukašenkovo nedávné vyjádření televize Belsat.

Aby se mohl Lukašenko stát prezidentem opakovaně (potřetí a pak znovu), nechal v referendu v roce 2004 potvrdit vyškrtnutí omezení funkčního období. Letos na jaře oznámil, že se chce ve volbách příští rok stát prezidentem pošesté v řadě. „Všechno bude podle zákona. S přihlédnutím k mému nynějšímu stavu a vzhledem k situaci země a vztahu (lidí) k mé osobě, nemohou na místo prezidenta nekandidovat,“ řekl letos novinářům.

Mezi Evropou a Ruskem

V poslední době se o Lukašenkovi jako o diktátorovi mluví méně - Evropa se před pár lety pokusila s Běloruskem o dialog a vsadila na společenské změny. Sám Lukašenko se už více než dvacet let pilně snaží manévrovat a Moskvě dokázat, že není pro Minsk jediným partnerem. Ostatně sami Bělorusové mají podle letošní unijní zprávy k EU převážně neutrální (53 %) a pozitivní vztah (36 %). Negativně EU hodnotí jen desetina Bělorusů.

Podle Deutsche Welle aktuálně v parlamentu zasedají dva opoziční poslanci a v zemi v současnosti nejsou političtí vězni, občanská společnost a kultura mají více prostoru, ale v případě vnitřního či vnějšího ohrožení by se Lukašenko nezdráhal využít fyzické násilí a represe.

To, že umí dál ukázat sílu, dokázal Lukašenko například v březnu 2017, když pořádkové síly potlačily pokojné protesty. Policie zadržela více než 900 lidí, včetně opozičních vůdců, obránců lidských práv, novinářů a zahraničních návštěvníků.

Šlo o nejtvrdší zásah od roku 2010 - tehdy lidé demonstrovali proti falšování prezidentských voleb a za mřížemi i několik prezidentských kandidátů. Na Lukašenka a desítky představitelů jeho režimu pak unie uvalila sankce. O pět let později byl prezidentem zvolen znovu.

Diktátor k smíchu

Zatýkalo se i loni v červenci při nepovolené opoziční demonstraci v Minsku. Obvyklé jsou i zásahy proti médiím kritickým k režimu: vypínání portálů, odebírání akreditací i pokutování novinářů a jejich zadržování. V zemi působí například televize Belsat, financovaná polskou vládou. Tu Lukašenko označil za „hloupý, nevhodný a nepřátelský projekt“.

Neznamená to ale, že občas nesklidí posměch. Například před třemi roky se Lukašenko při dvouhodinovém proslovu přeřekl a zaměnil slova „rozvíjet se“ a „svlékat se“. „Je potřeba se svléci a pracovat do úmoru – jinak zahyneme,“ řekl dvěma tisícům delegátů. Někteří Bělorusové jeho výzvu vzali doslova a na sociálních sítích odpověděli záplavou fotek, na kterých pracují. Nazí.

Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít