Elektrošoky, bití, recitace Putina. Poručík Butkevyč padl do léčky, která ho mohla stát život

Praha/Luhansk 21. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak vám je?
Mám se dobře, díky. Vlastně hodně dobře, zvlášť když to mám s čím porovnat. Zažil jsem těžké časy.

V ruských vězeních jste strávil skoro dva a půl roku. Vraťme se ale na začátek. Po začátku velké invaze na Ukrajinu v únoru 2022 jste se přidal k armádě. Bylo to okamžité rozhodnutí?
Ne, ale řekl bych, že až do samotného začátku plnohodnotné invaze jsem si nechtěl přiznat, že k tomu dojde. Hlavně proto, že jsem pořád doufal, tak jako většina Ukrajinců, že k velké ruské invazi nedojde. Přes všechny varovné signály a zprávy, včetně těch od ukrajinských zpravodajských služeb, to byla příliš absurdní představa na to, abychom ji vzali v úvahu. Přišlo mi úplně mimo přemýšlet nad tím, že by se v dnešní Evropě jeden stát rozhodl tak brutálně vtrhnout do sousední země, že by útočil zbraněmi 21. století, ale řídil se principy čistého imperialismu z 19. století. Zkrátka jsme tomu nechtěli věřit. V jednu chvíli jsem se ale začal připravovat na těžší časy. Stejně jako miliony dalších Ukrajinců jsem si sbalil batoh pro případ nouze. Nevěděl jsem ale, jestli se mi bude hodit na útěku, nebo až se přidám k boji. Začal jsem nakupovat věci, které se hodí mít s sebou, když se někam přemisťujete. Když pak Rusko zaútočilo, nerozmýšlel jsem se ani minutu. Rozhodnutí přidat se k armádě jsem vlastně udělal už dávno předtím.

Byl jste lidskoprávní aktivista, pomáhal jste uprchlíkům, dokonce jste stál u zrodu rozhlasové stanice, která vysílá pro lidi v okupované Luhanské a Doněcké oblasti. Dělal jste pro BBC. Měl jste vůbec nějakou vojenskou zkušenost?  
Vůbec ne, natož s bojem. Měl jsem vojenské vzdělání minulého století. Byla to součást studia na vojenské katedře Kyjevské národní univerzity Tarase Ševčenka a povinně se toho účastnili všichni studenti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ muži. Ale bylo to už hodně dávno, nic jsem si z toho nepamatoval, navíc v polovině 90. let na Ukrajině vážně nikdo nepovažoval tyto znalosti za užitečné. I naši učitelé k tomu přistupovali tak, že si tím musíme hlavně projít. Kvalita byla nízko. Hodně se to lišilo od toho, co je teď. Nicméně nakonec jsem zároveň s vysokoškolským diplomem dostal i hodnost, byl jsem poručík v záloze a až do roku 2022 se k mé hodnosti nevázaly žádné znalosti ani zkušenosti. 

Věděl jste aspoň, jak například složit pušku? Uměl jste střílet? Anebo jste se to naučil až v boji?
Neuměl jsem to, ale protože jsem měl hodnost, trval jsem na tom, že se to naučit musím. Jinak bych byl špatný velitel. Moji nadřízení chtěli, abych vedl celou četu. Bylo v ní dvacet chlapů s různými zkušenostmi. Hodně z nich bylo jako já, ale někteří si už prošli bojem z roku 2014, kdy válka proti Ukrajině začala, hlavně na východě země. Musel jsem se v zásadě učit za běhu. Příjemným překvapením bylo, že to pořád zvládám celkem rychle. Museli jsme, neměli jsme jinou možnost. Takže ano, nejenom že jsem sborku a rozborku zvládl během chvilky, záleželo mi na tom a začal jsem to brát jako nedílnou část svého života v armádě.

Cesta do ruského zajetí

Zajali vás v červnu roku 2022, tehdy jste byli s vojáky v jedné z vesnic v Luhanské oblasti. Co se tam stalo? Přepadli vás ze zálohy?
Tak trochu. Šli jsme do vesnice, která se jmenuje Myrna Dolina, což v ukrajinštině znamená Klidné Údolí. Když jsme tento rozkaz dostali, hned mě napadlo, že to jméno nevěští nic dobrého. Měli jsme posílit naše oddíly. Nicméně hned první noc, co jsme tam byli, ruské dělostřelectvo srovnalo velkou část vesnice se zemí. Ostřelování pak pokračovalo ještě celý den. Přesto jsme dostali rozkaz přemístit se na pozorovací pozici a zjišťovat, jestli se ruské síly pokusí odstřihnout strategickou silnici z Lysyčansku na severu do Zoloživu (*správné jméno ukrajinské obce je Zolote, za chybu se omlouváme) na jihu. Hodně ukrajinských vojáků bylo ten den zajato, protože je Rusové obklíčili. Splnili jsme tedy rozkaz a přemístili jsme se. Měli jsme hlásit jakýkoliv pohyb nepřátelských jednotek.

Celkem rychle nám ale došlo, že nic hlásit nemůžeme. Rusové nám patrně rušili vysílačky. V té chvíli nás tam bylo devět. Byli tam taky dva průzkumníci ze sousedního praporu, kteří nás na pozici přivedli. Měli tam přivést i další vojáky, takže pak odešli. Už po cestě tam nám došla voda, bylo strašné vedro. Nemohli jsme si toho s sebou brát moc, protože jsme museli utíkat před dělostřeleckou palbou. Nestihli jsme se ani pořádně sbalit. A i když jsme nemohli nic hlásit, stejně jsme na pozici zůstali do dalšího rána. V tu chvíli jsme slyšeli, jak do přilehlého lesa vstupuje velké množství vojáků, a za nějakou dobu jsme si uvědomili, že jsou to Rusové. 

Měli jsme nařízeno nestřílet, nemohli jsme nikam nic hlásit. Taky nás bylo jenom devět, jich bylo moc, měli různá vozidla a tak. Jakmile jsme si uvědomili, že musíme zmizet, jeden z vojáků ze sousedního ukrajinského praporu se najednou ozval ve vysílačce, že celou oblast obklíčili Rusové. Pokud se prý ale budeme řídit jeho pokyny, můžeme společně utéct, musíme to ovšem udělat hodně rychle. Tak jsme se dali do pohybu. Už jsme byli 24 hodin bez vody, jak jsem říkal, léto v Luhanské oblasti bylo tenkrát vážně horké, všichni jsme byli dehydrovaní. Bylo to hodně náročné. Museli jsme tam nechat všechny těžké věci. Stejně jsme toho moc neměli, nakonec už jenom pušky. Na konci trasy do místa, kde jsme se měli setkat, jsme narazili na velké pole. Měli jsme ho přejít. Byl za ním les. Jen pár kroků před ním nám ale do vysílačky řekl: Stůjte. Je mi to líto, ale od včerejší noci jsem v ruském zajetí a zavedl jsem vás k jejich pozicím. 

Cože?
Stáli jsme na otevřeném poli jako terče.  

Takže to byla past?
Ano. V tu chvíli mi toho běželo hlavou hodně. Bylo mi jasné, že když se pohneme, bude to pro Rusy rozkaz k tomu, aby nás popravili. Nemohli jsme se bránit, neměli jsme žádné rozkazy a já jsem měl odpovědnost za těch osm chlapů. Musel jsem jim zachránit život, a tak jsem jim nařídil složit zbraně. V ten moment jsme padli do zajetí. 

Co se dělo pak? Kam vás odvezli?
Strávili jsme asi den a půl na cestě. Svázali nám ruce a na korbě obrněného auta nás odvezli do jedné vesnice. Pak nás dali na náklaďáky. Ze začátku se k nám nechovali úplně špatně. Dostali jsme vodu, kterou jsme vážně potřebovali. Veškeré cennosti, co jsme měli, tedy hodinky, telefony, zlaté řetízky, sluchátka, nám vzali. To, co nám zbylo, nám sebrali jiní, jakmile jsme zase zastavili. Když mi jeden z ruských vojáků upevňoval provaz na rukou, všiml si mých čínských vojenských hodinek. Byly sice hodně levné, ale vodotěsné a odolné. Sundal mi je a říká: Podívej, my neloupíme, sundávám ti je jenom, abych ti mohl líp svázat ruce, dal jsem ti je do kapsy. A opravdu je tam dal. Po něm ale přišel nějaký důstojník nebo seržant, nevím, usuzuju z toho, jak se choval. Prohlížel všem kapsy a povídá: Hele, pěkné hodinky, ty si nechám. 

Takže je sebral.
Sebrali nám všechno. Na jedné z dalších zastávek nám vzali taky boty, protože ty ukrajinské vojenské jsou zřejmě lepší než ruské. Několik následujících měsíců jsem byl jen v ponožkách. Pak nás odvezli někam na noc a tam nás natočili na video. Všichni vojáci a důstojníci měli kukly. To nám dávalo naději, že to snad přežijeme. Jeden z důstojníků hrozně provokoval, zesměšňoval nás a ponižoval. Museli jsme klečet s rukama svázanýma za zády. Když natáčeli toto propagandistické video, chtěli po nás, ať řekneme, že nás zajala tato konkrétní ruská jednotka, že se k nám chovají slušně, nebijí nás a dávají nám jídlo a vodu. V té době to byla víceméně pravda.    

Samozřejmě jsme nemohli říct nic o okrádání, ale všechno ostatní byla pravda. Když ale za dvě hodiny odjeli, dostal jsem první rány. Zbil mě důstojník, o kterém jsem mluvil. Chtěl ostatním zajatcům ukázat, že si může dělat, co se mu zachce. Řekl nám, že nejsme váleční zajatci, že jsme se jednoduše ztratili na bojišti, a když se nebudeme chovat dobře a dělat, co nám řeknou, už se nikdy nemusíme znovu objevit. Klečeli jsme před ním a on nám začal z mobilu recitovat citáty z Putinovy verze ukrajinských dějin. Nutil nás, ať to slovo po slovu opakujeme. Když se někdo z nás přeřekl nebo se zastavil, mlátil mě dřevěnou holí, protože jsem byl velitel. A taky proto, že jsem se mu zkrátka nelíbil. Bití si vážně užíval, byl to sadista. Pak nás převezli na další místo, do vězení přímo ve městě Luhansk. Tam jsem strávil dalších skoro 15 měsíců. 

Izolace, mučení, výslechy

Jak to tam vypadalo? Jak se k vám chovali?
Prošel jsem několika úrovněmi, než se rozhodli obvinit mě z válečných zločinů. 

Odsoudili vás na 13 let, že?
Na 13 let v trestanecké kolonii s přísným režimem. Za pár měsíců mě tam přesunuli. První měsíce ve vězení byly ale asi nejtěžší. Drželi nás ve zvláštní části přímo pro ukrajinské válečné zajatce. Tam byl režim nejtvrdší, bylo to otřesné místo. I když člověk si po chvíli zvykne na ledacos. Každopádně neměli jsme tam nic. Dostali jsme jen obyčejný ručník. Když jsme po pár dnech začali dost páchnout, dali nám takové příšerné mýdlo. Uvnitř cely tekla voda z kohoutku. Byl starý, ale funkční. Voda je ovšem v Luhanské oblasti problém, není pitná. Jenomže my neměli na výběr, takže jsme ji pít museli.

Nic dalšího jsme neměli. Ani tužku, papír nebo toaletní papír. Několik měsíců jsme si nemohli stříhat nehty. Začali jsme si je proto obrušovat o zeď, i když s nehty na nohou to nešlo. Jídlo jsme sice dostávali třikrát denně, ale bylo hrozné, někdy dokonce zkažené. Bylo určené přímo pro nás. Když nás totiž obvinili a přemístili, tak jsme dostávali jiné. Proto si myslím, že nám dávali „speciální menu“. Taky nás vyslýchali, to trvalo několik týdnů. Pak už nás jen bili a zastrašovali.

Jak tvrdé byly výslechy? 
Podle toho, kdo nás vyslýchal. Nikdo z nich se nám nepředstavil. Někteří z nich nosili vojenské uniformy, jiní byli v civilu a další zřejmě z vojenské kontrarozvědky. Nejdřív se z nás snažili dostat vojensky důležité informace. Velmi brzy si ale uvědomili, že nevíme nic, co by se jim mohlo hodit. Zvláště tehdy, kdy už situace na frontě vypadala jinak, než co jsme si pamatovali. Pak se většina výslechů týkala našeho života – koho známe nebo kolik jsme potkali nacistů. Spousta otázek nás měla zlomit, nesnažili se nás úplně dostat na svou stranu. To jen občas. Většinou nás jen ponižovali. Někteří se chovali slušně, jiní extrémně formálně. Některé výslechy se konaly na ministerstvu státní bezpečnosti Luhanské lidové republiky, které dnes spadá pod tajnou službu FSB. Tam většinu z nás bili, dozorci nás mlátili. Dávali nám taky elektrické šoky za pomoci starého vojenského telefonu. Ten dokáže vyrábět elektrický proud a jeho dráty se dají připojit k různým částem těla – k nosu, uším nebo pohlavním orgánům. Pak člověk dostane dost silný elektrický šok. 

Takže vás normálně mučili?
Ano. Taky nám vyhrožovali sexuálním násilím nebo tím, že když něco neřekneme, budou trpět ostatní. Například ti, co jsou s vámi v jedné cele. To je taky mučení. Mučili nás zcela systémově. V určité chvíli se zaměřili na nahrávání výpovědí. Tlačili nás do různých vyjádření. Šlo jim o to, aby se Ukrajinci přiznali, že plnili nezákonné příkazy, které jim zadali nacisté nebo ukrajinský prezident. Nebo že se s nimi zacházelo, jako by jejich život neměl žádnou cenu. Někteří měli ostatní Ukrajince vyzývat, aby složili zbraně. Ti kluci byli úplně vystresovaní. Když to neudělali, mučili je. Když to udělali, Rusové jim nakukali, že videa zveřejní a doma je budou mít za zrádce. K tomu ale nikdy nedošlo.

Zkažené jídlo, žádná pitná voda ani pořádné oblečení – neodneslo to vaše zdraví?
Měl jsem štěstí. Mám pocit, že si moje tělo uvědomilo, že se musí hecnout. Ve srovnání s jinými jsem žádné vážné problémy aspoň ze začátku neměl. Jen s ramenem, které mi zranili na cestě do Luhansku. Po prvním výprasku jsem nemohl tři týdny hýbat s rukou, ale pak se to zhojilo. Stejně nás neměl kdo léčit. Ale rameno nebylo zas tak zlé. Podmínky se začaly měnit koncem roku. Nejdřív jsme dostali ruské vězeňské župany, to když Rusko formálně anektovalo okupované oblasti Ukrajiny. Měli jsme zakázáno nosit cokoli jiného. 

Brzo po tom, v březnu 2023, mě takzvaný Nejvyšší soud Luhanské lidové republiky odsoudil jako válečného zločince na základě smyšlených obvinění. Převezli mě proto do jiné části zařízení, kde byly podmínky velmi odlišné. Režim tam byl mírnější. Nevím, jestli se to zlepšilo i v části pro válečné zajatce, ale tam, kde jsem byl, dostávali vězni balíčky s jídlem a bachaři se k nim chovali mnohem lépe. 

Pak, když už jsem byl v trestanecké kolonii, to bylo opět lepší, ale zase jsme museli nuceně pracovat. Ve vězení jsme nemohli, i když někteří chtěli. V kolonii to byla povinnost. Tehdy jsem začal mít zdravotní potíže ze zvedání těžkých věcí a tamní podmínky se na mém zdraví taky podepsaly. Zlobilo mě srdce. Začalo to asi už ve vězení. Jako zajatce nás totiž vůbec nepouštěli na vycházky. Abychom nechřadli, cvičili jsme. Moc na to nejsem, ale nikdy jsem nesportoval tak moc jako v luhanské věznici. Pomáhalo mi to.  

Pomáhalo vám to asi i psychicky, že? Dovolili vám vůbec zůstat v kontaktu s rodinou?
Ne, drželi mě v izolaci. V srpnu 2022, když si ruští vyšetřovatelé vymysleli můj trestní spis, mě poslali k úplně prvnímu výslechu. Byla to vážně síla. Násilí, nátlak, výhrůžky. Vysvětlili mi, jaké mám možnosti, co se stane, když se přiznám k válečným zločinům, a co bude, když naopak nebudu spolupracovat. Následovaly nějaké formality. Chtěli, abych se spojil se svými kolegy a získal kopii svého pasu. Potřebovali ji. I když jsou jejich nepodložená obvinění zcela absurdní, snažili se velmi pečlivě dodržovat všechny náležitosti. Tehdy mi slíbili, že budu moct na 30 vteřin zavolat svým rodičům. To byl jediný moment, kdy jsem s nimi byl v kontaktu. Nevěděl jsem, jak na tom jsou. A ano, toto byl vážně hodně šťastný den. Ale jinak jsme nemohli komunikovat s nikým až do března nebo dubna 2024. Když jsme už byli v kolonii delší dobu, tak s námi zacházeli skoro jako s normálními vězni. Povolili nám i psaní dopisů. Samozřejmě ne přímo na Ukrajinu, ale i tak se nám s našimi příbuznými na Ukrajině podařilo spojit. 

Výměna

Pamatujete si na moment, kdy jste se poprvé dozvěděl, že budete součástí výměny vězňů? Kdo vám to řekl?
Nikdo.

Takže to bylo překvapení?
Skoro. Nikdo nám o tom neřekl. Pamatuju si velmi jasně, že to bylo po ranním nástupu. Mě a mého parťáka Serhije Bojčuka předvolali k dozorcům. Řekli nám, že za půl hodiny bude transfer. Troufale jsem se zeptal, kam, ale řekli, že nevědí.

Dorazili jsme do jiné kolonie, kde sice byli ukrajinští váleční zajatci, ale ne odsouzení. Pár z nich se k nám přidalo. Řekli nám, že pojedeme dál. V ten moment v nás začalo růst přesvědčení, že může jít o výměnu. Celou dobu jsme byli ve vězeňské dodávce, ale jakmile jsme uslyšeli hluk motorů, došlo nám, že jsme poblíž ranveje. Přidávali se k nám další zajatci z dalších detenčních zařízení. Tehdy, v té dodávce, jsme si uvědomili, že nejde o žádný transfer, ale o propuštění.

Byl podzim 2024. Jak vypadal návrat?
První měsíce po propuštění, poté, co jsem se vrátil do Kyjeva, mi dělaly obrovskou radost každodenní drobnosti. Už jen to, že si můžete vybrat, co si ten den obléknete.

Užívat si maličkostí…
Přesně. Například pořádná sprcha. Dokonce jsem na ní byl v jednu chvíli až závislý. Mohl jsem si regulovat proud vody, teplotu, vzít si mýdlo, aniž by za mnou byla fronta. Ze všech takových věcí jsem měl radost. A ještě jedna věc – neměli jsme moc informací o Ukrajině. Mohli jsme sledovat jen ruskou propagandu. I když jsme si mohli udělat nějaké závěry, nebylo jich mnoho. Bál jsem se, že až se vrátím, uvidím Ukrajinu chudší, víc nehostinnou, černobílou, autoritářskou. Obával jsem se, že lidé budou mít méně práv a svobod, což by mohli. Ale doufal jsem, že tomu tak není a že převáží solidarita, empatie, spolupráce, dobročinnost a to, že víme, za co bojujeme. Realita se blížila spíš k mé druhé představě. To mě vážně moc potěšilo.

Ani si nedovedu představit, jak jste to musel mít těžké. Přemýšlel jste po propuštění, že byste se vrátil na frontu?
Bylo to velmi těžké rozhodování. Zjistil jsem, že většina kluků z mojí čety už v mém praporu není. Někteří byli zraněni na frontě, jiní padli v boji, další jsou pořád v zajetí. Z osmi chlapů, které zajali se mnou, tam čtyři pořád jsou. Jeden z těch čtyř, kteří byli propuštěni, je už mrtvý. Jiní pořád bojují. 

Přemýšlel jsem, že se vrátím do první linie. Zároveň jsem ale pochopil, že chci hlavně být k něčemu užitečný. Radil jsem se spoustou lidí, s kolegy jak v armádě, tak v civilu, s obránci lidských práv, lidmi z vlády, novináři. Se všemi, kdo na rozdíl ode mne neztratili přehled o tom, co se na Ukrajině za posledního dva a půl roku stalo. Zajímalo mě, co si o tom myslí, jaké jsou překážky, s čím se musí pracovat, co je potřeba, kde můžu být nejvíc užitečný.

Všichni mi řekli, ať z armády odejdu a zaměřím na šíření informací o tom, co jsem zažil a jaké závěry jsem z toho vyvodil, za co bojujeme a proti komu se bráníme. Že se nestavíme jen za sebe, ale za všechny evropské země, které sdílí naše hodnoty, jež se tak moc liší od ruských. Tak to aspoň chápe velká část Ukrajinců. Taky mi říkali, ať se vrátím do médií a dál hájím lidská práva. Byly to asi dva měsíce váhání a těžkého rozhodování. Nakonec jsem ozbrojené síly opustil, i když ne úplně. Momentálně jsem nadporučík ozbrojených sil v záloze. Počítají se mnou a můžu se vrátit, kdykoli budu chtít. Nebo kdykoli to bude potřeba. Zvlášť pokud půjde do tuhého.

Za propojení s Maksymem Butkevyčem děkujeme organizaci Prague Civil Society Centre.