Ruští „tajní zajatci“: Investigace, za kterou Viktorija Roščynová zaplatila životem

Praha 5. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ruští „tajní zajatci“: Investigace, za kterou Viktorija Roščynová zaplatila životem

Napsali Phineas Rueckert a Tetiana Pryimachukova. Vydala nezisková organizace Forbidden Stories.

Upozorňujeme, že v následujícím textu se objeví zmínky o mučících praktikách bachařů i detaily z analýzy pozůstatků, které letos Rusové konečně poslali na Ukrajinu.

Mrtvoly vyložili z kamionů a poslali je do márnic na analýzu. Jedno ze 757 těl, která se letos v únoru vrátila z Ruska na Ukrajinu, bylo ale jiné než ostatní.

Forenzní vyšetřovatelé v márnici ve městě Vinnycja, na středozápadě Ukrajiny, byli ten den plně zabraní do práce. Poslední tělo, které měli zkoumat, se jim ale zdálo menší a lehčí než ta zbylá. Bylo v bílém vaku s ručně psaným popiskem: „NM SPAS 757“. Tahle zkratka v překladu z ruštiny znamená: „Neznámý muž, rozsáhlé poškození srdečních tepen, [tělo číslo] 757.“ Když vyšetřovatelé bílý vak otevřeli, našli uvnitř další, tentokrát černý.

Ukázalo se, že popisek na prvním vaku lhal. Uvnitř černého pytle neležely pozůstatky vojáka, ale mladé ženy. Tělo bylo ve špatném stavu. Vyšetřovatelé si ale všimli, že na pravé holeni visí malý štítek se jménem: „V. V. Roščynová“.

Po dlouhých měsících plných ruského mlžení a nejistoty pro rodinu ukrajinské novinářky se tělo Viktorije Roščynové vrátilo na Ukrajinu. Nemělo by nás překvapovat, že její křehké ženské tělo přišlo spolu s pozůstatky válečných zajatců, převážně mužů. Její osud nebyl běžný.

V létě 2023 se Viktorija vydala do Ruskem okupované části Záporožské oblasti. Chtěla psát reportáž o tom, jak Rusové zacházejí s ukrajinskými civilisty v dočasných věznicích. Co se s ní dělo potom, není navzdory pátrání její rodiny jasné. Ukrajinská novinářka zmizela v srpnu 2023. Do té doby, než loni v říjnu přišla zpráva o její smrti, se víc než rok pohybovala mezi dvěma nebo více detenčními zařízeními a ruským vězením.  

Viktorija je dosud jedinou zástupkyní ukrajinských médií, která zemřela v ruském zajetí. Návrat jejích pozůstatků domů ukončil falešné naděje i dlouhou řadu otázek. 

Tělo z černého vaku je skutečně její. V dopise zaslaném organizaci Forbidden Stories to potvrdili ukrajinští vyšetřovatelé. Píšou, že DNA se podle výsledků testu na 99,999 procent shoduje s „blízkými osobami“ z novinářčina okolí. Dále pak uvádějí, že tělo nese jasné známky mučení. „Vyšetřovatelé na těle zemřelé nalezli četné známky krutého zacházení, zejména odřeniny, krevní výrony, zlomené žebro, poranění krku a na nohou pak možné stopy po zásahu elektrickým proudem,“ napsal v dopise Jurij Bělousov, který na ukrajinské generální prokuratuře vede oddělení válečných zločinů.

Dodal k tomu, že na těle jsou stopy provedené pitvy. Chyběly některé orgány. Důvodem může být snaha zakrýt pravou příčinu smrti. To by samo o sobě mohlo být považované za válečný zločin.

Nezisková organizace Forbidden Stories se obrátila na Viktorijina otce. Rodina si prý vyžádala další forenzní analýzy. Ty dosavadní totiž nepovažuje za dostatečně přesvědčivé. Když se svět loni v říjnu dozvěděl o novinářčině smrti, zrodila se iniciativa Projekt Viktorija. Členové neziskovky Forbidden Stories se dvakrát vypravili na Ukrajinu. Během tří měsíců spojili síly s 45 novináři ze třinácti redakcí a pokusili se zrekonstruovat Viktorijin osud na okupovaném ukrajinském území a v Rusku.

Posláním Forbidden Stories je pokračovat v práci zavražděných, uvězněných nebo zastrašovaných novinářů. Navázali proto na Viktorijinu nedokončenou reportáž o takzvaných ruských „tajných zajatcích“. Jedná se o zhruba 16 až 20 tisíc civilistů, které pohltil rozpínající se ruský systém detenčních zařízení a vězení.

Na Viktoriju vzpomíná její bývalá kolegyně Sevhil Musajevová, šéfredaktorka online deníku Ukrajinska pravda: „Viktorija byla jediná reportérka, která pokrývala okupovaná území. Vnímala to jako své poslání. Tyhle regiony propojovala se zbytkem Ukrajiny, přinášela nesmírně důležité informace o tom, jak se tam žije. Po ní už tohle nikdo nedělá.“

Viktorija se na okupovaná území naposledy vydala, když chtěla napsat reportáž o lidech, jejichž zadržení Rusové tají. Místo toho se zajatkyní stala ona sama.

Nebezpečná mise

O osudovém zmizení Viktorije Roščynové víme jen útržky. Existují dohady, informace z druhé ruky, zprávy od lidí, kteří znají někoho, který se zase zná s někým dalším. Jsou to slova, která se šuškají ve vězeňských celách. Nejasné vzpomínky anonymních svědků a taky poznatky, které při svém pátrání získal Viktorijin zoufalý otec.

Příběh Viktorije Roščynové začíná v rovinatém průmyslovém srdci jihovýchodní Ukrajiny – v Záporožské oblasti. Ta hrála v jejím zmizení klíčovou roli. Rozkládá se na více než 27 tisících kilometrech čtverečních mezi Azovským mořem a řekou Dněpr. Poslední tři roky ale dvě třetiny oblasti okupují ruská vojska. Život na zabraných územích se dnes ukrývá za hustou mlhou, nehybnou frontovou linií, přes kterou takřka nic neprojde. Je to informační černá díra.

Vika, jak jí kolegové a příbuzní říkali, se narodila v Záporoží, hlavním městě oblasti. Bylo to v roce 1996 – skoro pět let po rozpadu SSSR. V jedné ze svých nejdůležitějších reportáží se několik let před ruským vpádem na Ukrajinu věnovala známému kriminálnímu případu v přístavním městě Berďansk, které dnes také okupují Rusové. Působilo to, jako by měla k obsazeným územím zvláštní vztah – všímá si její bývalá kolegyně Sevhil Musajevová.

To byl také nejspíš důvod, proč se tam pořád vracela. Dokonce i poté, co před třemi lety začala plošná ruská invaze. Mezi únorem 2022 a červencem 2023 navštívila Vika podle Musajevové Rusy obsazená území na jihovýchodě Ukrajiny nejméně čtyřikrát. Během jedné z těchto cest Viktoriju zatkla ruská tajná služba. Týden ji držela v Berďansku.

Když se vrátila, její nadřízení, kolegové i rodina na ni naléhali, aby tam už nejezdila. Ona je ale neposlechla. V červenci 2023, rok a půl po začátku invaze, se tehdy šestadvacetiletá Vika znovu chystala na cestu. Měla už poměrně jasnou představu, o čem dalším chce psát. Podle Musajevové spolu mluvily o místech, kde okupanti Ukrajince mučí: „Popsala mi svůj plán. Chtěla ta místa najít. A vypátrat všechny, kteří s tím měli něco společného.“

Cesta na okupovaná území

Vika skutečně plánovala vyrazit do Záporožské oblasti a zjišťovat detaily o ruských detenčních zařízeních přímo na místě. Potvrdili to dva svědci, kteří se s ní kolem léta 2023 setkali. Jeden z nich, který s ní tehdy mluvil hned dvakrát, si vzpomíná, že byla nervózní. „Uzavřela se do sebe. Moc toho nenamluvila. Nevím, čeho se bála, možná měla strach, aby ji nezachytily kamery. Kdoví,“ přemýšlí Mykola. Jeho pravé jméno členové organizace Forbidden Stories změnili, protože nadále žije v okupaci.

Mykola už dřív Vice pomáhal s přesouváním po Berďansku. Zajel s ní dokonce k restauraci u moře, kde se měli scházet agenti federální služby bezpečnosti FSB a ruští důstojníci. Když se teď Vika plánovala do oblasti vrátit, napsala mu. Ptala se ho, jestli by ji nevzal do města Enerhodar, které je od Berďansku více než 200 kilometrů na sever. Tentokrát Mykola odmítl. Zdůvodnil to tím, že nemá ruský pas.

Dalším svědkem, se kterým lidé z Forbidden Stories navázali kontakt, byla devětapadesátiletá Olha. Pochází z malého města na pobřeží Azovského moře. Požádala, aby se v článku objevilo pouze její křestní jméno. Taky podle ní Vika ve své investigativní práci pokročila. Začala sestavovat seznam agentů FSB. „Vyprávěla mi o tom, co zažila, když ji Rusové zatkli. Zároveň na mě měla hodně otázek. Pochopila jsem to tak, že si o agentech FSB vedla vlastní záznamy,“ vypráví Olha. 

Olha se s Vikou poprvé setkala už v roce 2019. Po ruské invazi začala novinářce posílat fotky z okupovaných území, a to navzdory tomu, že se tím vystavovala velkému nebezpečí. Osobně se sešly jen jednou, na berďanském autobusovém nádraží v létě 2022. V listopadu téhož roku se chtěly vidět znovu, ale Vika musela z bezpečnostních důvodů náhle odjet pryč. Obě ženy přesto zůstaly ve spojení i během následujícího roku. Vika v létě 2023, kdy se chystala na další cestu, žádala Olhu o pomoc s kontakty na okupovaných územích.

Na konci července se daly věci do pohybu. Vika odjela mikrobusem z Kyjeva do Polska. K tamní telefonní síti se její mobil připojil 25. července po druhé hodině odpoledne. Hned následující den přejela hranici mezi Lotyšskem a Ruskem. Vybrala si k tomu hraniční přechod Ludonka. Ukazují to záznamy hraniční kontroly, ke kterým lidé z Forbidden Stories získali přístup.

V Rusku se už kroky Viky nedají mapovat tak snadno. Aby se dostala do okupované Záporožské oblasti, musela směřovat na jih. V papírech pro hraniční kontrolu uvedla, že jede do města Melitopol, západně od Berďansku. Nejdřív ale zamířila přes jihoukrajinský Mariupol do Enerhodaru u Kachovské přehrady. Odhalil to investigativní dokument, který v březnu ve spolupráci s Reportéry bez hranic vydala ukrajinská média Slidstvo.Info, Suspilne a Graty.

Na začátku srpna se Vika znovu ozvala Mykolovi, svému zdroji v Berďansku. Psala, že přijede za dva týdny. A pak se odmlčela.

Zanedlouho, už 12. srpna, prohlásily ukrajinské úřady Viku za nezvěstnou. O měsíc později podala její rodina oficiální zprávu policii a kanceláři ombudsmana. Ukrajinská zpravodajská služba zahájila vyšetřování. Vika ale jako by se vypařila.  

Zmizení

Celých osm měsíců o Vice nikdo nic nevěděl. Až do loňského dubna. V té době už ji podle informací, které ruské ministerstvo obrany poskytlo jejímu otci, drželi v Rusku.

O tom, co se s ní dělo od chvíle, kdy v srpnu 2023 napsala svou poslední zprávu, se toho moc neví. Detailů máme málo a leckdy si navíc protiřečí. Stopy vedou nejprve do okupovaného Enerhodaru. Je to malé, ale strategicky významné město, známé svou jadernou elektrárnou. Podle Olhy tu Vika pátrala po ruských mučírnách. Ale daleko se prý nedostala.

Vika se o dění v Enerhodaru měla svěřit ženě, která s ní později sdílela celu. V oficiálním vyjádření pro úřady tato žena uvedla, že Vika si prý v pronajatém bytě v Enerhodaru odložila batoh a následně ji zahlédl dron. Vika jí měla povědět, že ji „několik dní“ drželi na policejní stanici. Prověřovali tam ukrajinské civilisty, které podezírali z toho, že se podílejí na odporu proti okupaci.

Organizace Forbidden Stories nemohla okolnosti, za kterých byla Vika zadržena, nezávisle ověřit. Lidé z této neziskovky kvůli odpovědím kontaktovali právě i její bývalou spoluvězeňkyni. Na otázky ale nereagovala.

Dmytro Orlov, starosta Enerhodaru, který musel okupované město opustit, má jiný názor na to, k čemu došlo. Varianta s dronem je podle něj nepravděpodobná. Má za to, že okupanti Viku odhalili spíš pomocí bezpečnostních kamer. Důkazy pro své tvrzení ale nemá.  

Jistější je to, že z Enerhodaru Viku převezli do přístavního města Melitopol, ze kterého Rusko po okupaci dvou třetin Záporožské oblasti udělalo její hlavní město. Máme odtud dvě svědectví o tom, že se Vika dostala do improvizované mučírny a detenčního zařízení, kterému místní přezdívají „garáže“.

„Garáže“ se nacházejí v průmyslové zóně pod mostem spojujícím starou a novou část Melitopolu. Tohle místo nechvalně proslulo nelidským zacházením, kterého se tu Rusové dopouštějí na protiprávně zadržovaných Ukrajincích. Jeden z obyvatel organizaci Forbidden Stories řekl, že v Melitopolu zná snad každý někoho, kterého v „garážích” drželi a mučili. Ozývá se prý odtamtud křik žen i mužů.

Ani Viku pravděpodobně mučení neminulo. Možná musela vykonávat i nucené práce. Ukrajinský válečný zajatec Jevhen Markevyč, který se s Vikou setkal o něco později, tvrdí, že ji tam „bičovali a mučili stejně jako všechny ostatní“. Sám u toho ovšem nebyl. Totéž ve své výpovědi pro ukrajinské úřady potvrzuje i vězeňkyně, která s Vikou později sdílela celu. Novinářka podle ní měla na pažích a nohou jizvy, které vypadaly jako od nože. Navíc to nebyla jediná zranění.

Melitopol byl pro Viku nakonec jen zastávkou v labyrintu ruského vězeňského systému. Na konci prosince 2023 ji převezli dál na východ. Skončila v ruském městě na břehu Azovského moře, jehož jméno se stalo synonymem toho nejhoršího násilí od dob sovětských gulagů. Dostala se do Taganrogu.

„Vůbec se nebála smrti“

V Taganrogu býval výchovný ústav pro mladistvé delikventy. Pár měsíců po startu plošné invaze na Ukrajinu sem ale Rusko začalo převážet ukrajinské válečné zajatce. Z místní pevnosti s nenápadnou zeleně natřenou fasádou se stala vazební věznice SIZO-2.

Zajaté vojáky tu po příjezdu často pořádně zbijí – říkají tomu „přivítání“. Podle informací poskytnutých zdrojem z ukrajinských zpravodajských služeb čtyři vězni na následky takového „přivítání” zemřeli. Ten samý zdroj tvrdí, že do loňského podzimu v Taganrogu zemřelo celkem 15 ukrajinských zajatců.

Právě tady drobná Vika strávila skoro devět měsíců, od konce prosince 2023 do začátku loňského září. Cela už zmíněného Jevhena Markevyče byla jen o kus dál, o pár dveří vedle. Vika podle Markevyče sdílela malou místnost se třemi dalšími ženami. Markevyč si vzpomíná na její hlas, slýchal ho během každodenních prohlídek. Často prý na dozorce křičela. „Nadávala jim do katů a vrahů. Obdivoval jsem ji. Nikdo z nás nebyl jako ona. Nevím o nikom jiném, kdo by si něco takového dovolil. Vůbec se nebála [smrti],“ vzpomíná Markevyč.

V Taganrogu měli bachaři volnou ruku k nejrůznějším krutostem a násilnostem. Pravděpodobně tomu neunikla ani Viktorija. Jak mučení vypadalo, popsalo lidem z Forbidden Stories deset bývalých taganrožských vězňů. Dozorci zajatce bili, dávali jim elektrošoky, topili je pod vodou – a to tak dlouho, než byl skoro konec. Ponižovali je a nešetřili násilím.

Úkolem vyšetřovatelů bylo působit vězňům maximální bolest, ale nezabít je. Tvrdí to Mychajlo Čaplja, válečný zajatec, kterého Rusové v Taganrogu drželi až do jeho propuštění loni v září. U Viktoriji ale podle něj zašli příliš daleko. „Vymklo se jim to z rukou. Normálně chtějí, aby vězni zůstali naživu, ale v zuboženém stavu. Když jim nezemřou, znamená to, že je později můžou vyměnit,” říká Čaplja.

Loni v létě se Viktorijin zdravotní stav zhoršil. Přestala jíst. Museli ji hospitalizovat. „Byla v takovém stavu, že nedokázala ani zvednout hlavu z polštáře,“ popsala ve své výpovědi pro ukrajinské úřady její někdejší spoluvězeňkyně.

Mizerný stav Viky potvrdil i další bývalý vězeň z Taganrogu, který ji znal. „Kašlali na ni, dokud nebyla úplně na dně. Teprve pak to začali řešit. Přišel doktor, vyšetřil ji a poslal do nemocnice. Nikdo nevěděl kam. Vrátila se s kanylou v ruce – dali ji na kapačky a nutili ji, aby jedla.“

Násilná smrt?

Na konci loňského srpna zavolalo Volodymyru Roščynovi ruské číslo. Zvedl telefon k uchu. Poprvé po více než roce z telefonu uslyšel hlas své dcery. Viktorija na něj mluvila rusky. „Takže nebyla sama,“ přemítá Volodymyr během dlouhého rozhovoru, který poskytl organizaci Forbidden Stories ve městě Kryvyj Rih. Tady, na jihu Ukrajiny, doteď žije, navzdory neustálému rachotu přilétajících ruských raket.

„Řekla: ‚Slíbili mi, že v září budu doma,‘ a že se máme připravit, že přijede,“ vzpomíná Volodymyr. On i jeho manželka ji přesvědčovali, aby jedla. Vika rodiče ujišťovala, že bude. Pak se s nimi rozloučila. Volodymyr se pokoušel zavolat zpátky. Neúspěšně.

Podle rodinné právničky Jevheniji Kapalkinové svědčí telefonát o tom, že mezi ruskou a ukrajinskou stranou probíhala jednání „na vysoké úrovni“. Volodymyr s manželkou si mysleli, že Viktoriju brzy propustí. Sevhil Musajevová, šéfredaktorka Ukrajinské pravdy, tehdy mluvila se zahraničním novinářem, který měl informace ze svých zdrojů ze zpravodajské komunity. Dozvěděl se prý, že Viku propustí během příští výměny zajatců. Ta byla plánovaná na polovinu září. Když ale o dva týdny později do Kyjeva autobus s propuštěnými zajatci přijel, Vika mezi nimi nebyla.

Jak dny míjely a blížil se říjen, naděje začala vyprchávat. Zmizela snad Vika znovu?

Pak, v říjnu, Volodymyr dostal e-mail od ruského ministerstva obrany. Stručným a úředním jazykem oznamovalo, že jeho dcera v ruském vězení zemřela. Jako datum smrti v dopise ruská strana uvedla 19. září.

Jak a kdy Vika skutečně zemřela, teď můžou napovědět už jen její tělesné pozůstatky a svědectví od jejích někdejší spoluvězňů. Viktorijino tělo se vrátilo ve špatném stavu, zmražené a mumifikované. Podle zdroje blízkého oficiálnímu vyšetřování odpovídají podlitiny na jejím krku patrně zlomenině jazylky. Je to vzácné zranění, které obvykle vznikne při škrcení.

Ukrajinští vyšetřovatelé se zatím zdráhají uvést přesnou příčinu smrti. Důvodem je i to, že podle už citovaného zdroje Rusové novinářčino tělo vrátili bez některých orgánů. Neměla oči, část mozku a hrtanu. Vypadá to prý jako pokus Rusů skrýt skutečnou příčinu smrti. Mohl snad Viku někdo uškrtit? Došlo ke krvácení do mozku? Stalo se něco těsně před výměnou zajatců, nebo to byla stará zranění?  

Různé zdroje se shodují, že Vika svou celu opustila loni 8. září – skoro dva týdny před Rusy stanoveným datem úmrtí. Ani ukrajinští vyšetřovatelé, ani lidé z Forbidden Stories ale zatím nedokázali přijít na to, k čemu během té doby došlo.

Nezisková organizace oslovila Kreml, tajnou službu FSB, ruskou Federální vězeňskou službu a několik vysokých úředníků z Taganrogu. Nikdo z nich ovšem na položené otázky neodpověděl.

Jeden bývalý taganrožský vězeň, který Viku znal, si den, kdy došlo k výměně zajatců, přesně vybavuje: „S pomocí sešla dolů právě ve chvíli, kdy to mělo začít. Pak přišel dozorce. Řekl nám, že novinářka na výměnu nedorazila, a dodal: ‚Může si za to sama.‘“

Volodymyr Roščyn, Viktorijin otec, smrti své dcery odmítá uvěřit. On a jeho žena stále čekají na výsledky dalších forenzních analýz. Vyžádali si je jen pár dnů před uveřejněním tohoto textu.

„Pořád ještě nevím, co se s ní stalo a proč ji nezahrnuli do výměny,” říká Volodymyr. „Mám podporu celé rodiny. Za Viku se modlíme. A neztrácíme naději.”