Jižní Súdán se stal samostatným státem, obyvatelé slaví
Největší africkou zemí podle rozlohy ode dneška není Súdán. Jeho jižní část se totiž právě stala novou suverénní republikou. Předcházela tomu vleklá občanská válka mezi centrální vládou v Chartúmu a milicemi na jihu, za kterou zaplatily životem statisíce tamních civilistů. Konflikt skončil křehkým mírem, který vyústil v lednové referendum. V něm Jihosúdánci drtivou většinou podpořili vlastní nezávislost.
S tím, jak se v uplynulých týdnech a měsících blížilo naplnění referenda, vypukly podél severo-jižní hranice nové boje. Obavy z další regulérní války prozatím utišily čerstvé dohody mezi severem a jihem o demilitarizaci pohraničí. Budoucnost neklidného regionu je dnes ale těžko předvídatelná.
Republika Jižní Súdán - je oficiální název dnes vzniklého států. Podrobnosti v příspěvku Jana Prokeše na Rádiu Česko.
„Ten jih vždycky byl uzavřený už historicky od doby kolonialismu Angličanů. Bylo to místo kam nikdo nesmí a tak dále. A to pokračovalo jako. Já jsem donedávna neslyšel o moc lidech, kteří by jezdili z Chartúmu na jih. S tím rozvojem, tak na jihu je to určitě mnohem míň rozvinuté než na severu,“ řekl Českému rozhlasu čecho-súdanec pan Marwan.
Marwan se narodil a vyrostl v Chartúmu. Teď už ale několik let žije a úspěšně podniká v Praze. Severosúdánskou vládu Umara Bašíra by rozhodně neoznačil za demokratickou. Zároveň ji není podle Marwana možné přičítat vinu za všechny problémy dělící se obrovské země.
Pánem vlastního osudu po letech utrpení
Proč se ale obyvatelé Jižního Súdánu s takovou rozhodností vydali vlastní cestou, když jejich země postrádá základní předpoklady rozvoje jako jsou silnice, vzdělaní odborníci nebo přístup k moři? Jižané si možná zvolili nezávislost prostě kvůli chuti být pánem vlastního osudu po letech utrpení. Příkoří, kterých se na Jihu dopustil Sever, jsou podle kritiků režimu v Chartúmu odrazem jeho dlouhodobé strategie, která spočívá v zasévání násilí v regionech, v jejich vykořisťování a potlačování.
Jako jasného strůjce utrpení a násilí v různých končinách africké země označil severosúdánskou vládu jeden z vůdčích představitelů dárfúrských rebelů, Sulejman Jamus.
„Přístup Chartúmu k jihosúdánské vládě Saalvy Kiira byl hanebný. Bašírův režim se snažil povzbuzovat ty skupiny na jihu, které se cítily v nedávných volbách poražené, aby pozvedly proti Kiirovi zbraně. Chartúm na jihu vyzbrojoval milice s jasným cílem: přinést tam chaos a nestabilitu,“ říká Jamus.
K posledním ozbrojeným střetům došlo v regionu Jižní Kordofán, který zůstává součástí Severu, hraničí ale s Jihem. Armáda z Chartúmu tam bojovala s milicemi, které v dlouhé občanské válce stály na straně Jihu.
Súdánský stát je spíš slabý než záměrně ničemný
Podle chartúmského rodáka Marwana ale nemůže být v silách Bašírova režimu mít pod kontrolou veškeré děné v odlehlých oblastech Súdánu. Že je súdánský stát spíš slabý než záměrně ničemný, si myslí navzdory kritickému pohledu na něj, i další Súdánec usazený v Česku Zuheir.
„Súdán je strašně veliký co se týče území. Je to skoro jako polovina Evropy. Ty regiony, které jsou vzdálené od Chartúmu mají minimální služeb, který by stát měl poskytovat. To znamená bezpečnost, vzdělávání, zdravotnictví. Já bohužel nemohu zodpovídat za súdánskou vládu, ale myslím že ta situace by mohla být jiná. Každý region v Súdánu má svou produktivitu a všechno jde jako do té centrální kasy. Ale z té centrální kasy potom jde minimum pro vzdálenější regiony,“ vysvětluje.
Zuheir i Marwan hájí svou vlast navzdory všem těžkostem jako zemi přátelských a otevřených lidí, která navíc prudce bohatne, ačkoliv zatím hlavně v Chartúmu a okolí. Zuheir navíc upozorňuje, že rozvoj celého Súdánu dlouho brzdila právě válka mezi Severem a Jihem.
„Ty náklady na válku byly mezi jedním až dvěma miliony dolarů denně. Válka pokračovala od 83 až do roku 2005, když byla podepsána mírová dohoda. Pro stát který je jeden z nejchudších na světě je to strašně moc peněz. Za ty peníze mohlo být postaveno daleko víc škol nebo nemocnicí.
Ani Jižní Súdán není etnicky a kulturně jednotný
Jihosúdánci se v uplynulých měsících a letech semknuly v opozici vůči Severu. Teď ale budou muset kromě obživy hledat i novou společnou identitu. Ani Jižní Súdán není etnicky a kulturně jednotný. Je to země typicky africká, s padesáti hlavními etniky, jejichž soužití není prosté třenic, jak dokládá místní aktivista z jihosúdánské oblasti Boma Paul Oloyo Longony:
„U nás v Bomě je voda hodně vzácná. Jsou tady tři etnické skupiny pastevců a každá z nich chce vlastnit hlavní vodní zdroje. Proto dochází k válkám o vodu i krádežím dobytka. Ty tady navíc mají tradici, jsou tady zvykem.“
Navzdory rozdělení a rivalitě jsou oba Súdány předurčeny alespoň pro nejbližší léta k ekonomické symbióze. Na jihu se nachází většina ropného bohatství, které se ale zatím může dostat do světa jedině skrze ropovod vedoucí na sever do přístavu Port Sudan.
Aby bylo možné jejich alespoň relativně poklidné soužití, musejí se Sever s Jihem dohodnout na dělení příjmů z ropy, vodních zdrojů, společného majetku a dluhů nebo taky na pohybu lidí přes společnou hranici.
Schopnost kompromisu je důležitá pro stabilitu regionu
Schopnost obou súdánských států přistoupit na kompromisy je nesmírně důležité pro stabilitu celého regionu středovýchodní Afriky, zdůrazňuje ministr etiopské vlády Berhane-Gebre Christos.
„Referendum bylo nepochybně úspěšné. Obě strany přijaly jeho výsledek. Záhy po něm ale bohužel znovu zesílilo napětí a nedůvěra mezi severem a jihem. Navíc někteří lidé v Chartúmu získali pocit, že taky mezinárodní společenství neplní své závazky, které slíbilo za to, že referendum bude férové. Centrální súdánská vláda očekává například odpuštění zahraničního dluhu nebo zrušení sankcí vůči Súdánu.“
Právě Etiopie sehrála důležitou roli v uhašení doutnajícího konfliktu mezi Severem a Jihem u společné hranice v době mezi referendem a nezávislostí. Na klid zbraní mají teď ve sporném regionu Abyei dohlížet na 4.000 etiopských vojáků.
