Logistik Lékařů bez hranic v Libérii: Dnešní rozsah pomoci měl přijít už před pěti měsíci
Měsíc už pomáhá v Libérii – v zemi, kterou naplno zasáhla epidemie eboly. Petr Macek působí v rámci organizace Lékaři bez hranic jako logistik. Je to tedy právě on, kdo první zjišťuje, jestli se potvrdí zpráva o nákaze. Staví výjezdové skupiny, má na starosti školení místních zaměstnanců a zařizuje i převoz nemocných nebo bezpečné pohřby mrtvých. Právě rituální omývání zesnulých totiž významně rozšířilo virus krvácivé horečky mezi tamní populaci.
Můžete popsat, jak vypadá Váš obvyklý den v Libérii, v místě, kde působí tým Lékařů bez hranic? Čemu hlavně se věnujete?
Tady na severu u hranic s Libérií, kde působím, mají Lékaři bez hranic na starost především ebola centrum s pacienty. Dále výjezdy k pacientům, výjezdy k úmrtí. Provádím osvětu v této oblasti a psychologickou podporu postiženým rodinám. A poslední hlavní linie našich intervencí je školení personálu venkovských zdravotních center.
Petr Macek, logistik organizace Lékaři bez hranic, popisuje práci svého týmu v Libérii, kde bojuje proti ebole
Naslouchají místní vašim radám, nebo jsou spíš nedůvěřiví?
Ono záleží, jak je populace informována. Samozřejmě trošku to ovlivňuje vzdělání. Občas se setkáváme s takovými názory, že nemoc je zavlečena do oblasti bělochy. Naštěstí to se stává jen výjimečně. Dva členové mého týmu, kteří pracovali dříve také při jedné z organizací, byli svědky toho, kdy je vesničané přímo napadli kvůli tomu, že tam nebyla provedená dostatečná osvěta.
Tomu my se snažíme předejít právě tím, že máme pracovníky, kteří se pohybují v oblasti a provádějí osvětu v populaci, aby lidé rozuměli tomu, co tady děláme. A stejně tak před jakýmkoli zásahem si vyžádám od vedení vesnice nebo města povolení k tomu, abychom zásah mohli provést. Vysvětlíme jim, o co jde, a potom i ta populace sleduje, co vlastně na tom místě děláme, aby se informovanost rozšiřovala.
Nakolik spolehlivá jsou bezpečnostní opatření, která dodržujete? Ochranný oděv a tak dále…
Ochranný oděv je dostatečně bezpečný, problémy nejsou. Tam jde spíš o to, jak je pohodlný, jaký komfort vám dává. A tam jsou rozhodně prostory na zlepšování, vzhledem k tomu, v jakých teplotách pracujeme a jak je ten oblek uzavřený, tak je v něm opravdu velké horko. My jsme dali pod oblek elektronický teploměr a dostali jsme se až téměř na teplotu 50 stupňů, takže je co zlepšovat.
Kromě oděvů jsou samozřejmě další pravidla, která musíme dodržovat. Jedno z nich je například tzv. „no touch policy“, tedy politika nedotýkání se, kdy i v rámci týmu si udržujete odstup. Neexistuje nějaké poklepání na rameno, blízká diskuse tváří v tvář. Člověk si udržuje odstup, aby v případě, že dojde k nakažení někoho z týmu, nedošlo k rozšíření.
Světová zdravotnická organizace včera konstatovala, že tempo, jakým se šíří nákaza, se zpomalilo. Působí tedy opatření, která mají epidemii přinejmenším utlumit?
V současné době – mohu tedy mluvit pouze za Libérii – ze všech míst, kde lékaři působí, přicházejí docela pozitivní zprávy. Je tam rozdíl mezi venkovskými oblastmi, kde se to zlepšuje mnohem rychleji, a Monrovií. Ale i v Monrovii podle posledních zpráv, které máme, případů ubývá. Takže i tam se plánuje redukce izolačních center a podobně.
Jak se to bude dál vyvíjet? Záleží na tom, že se třeba plánuje znovuotevření trhů ve vesnicích a městech, které byly po dlouhou dobu uzavřeny. Ve chvíli, kdy se otevřou, se zase bude kumulovat větší počet lidí na jednom místě. Rovněž se plánuje otevření škol. A poslední hlavní faktor je to, jak bude probíhat pohyb lidí přes hranici. Zejména v té oblasti mezi Sierra Leone, Guineou a Libérií, kdy jsou všechny státy v epidemické zóně, hrozí, že jeden stát se sice může epidemie zbavit, ale přinese se z toho druhého, protože na obou stranách hranice žijí stejné rodiny, které mezi sebou mají kontakt.
Asi nebudete chtít komentovat politické aspekty této krize – ale je podle vás odpověď nejbohatších států a institucí na situaci v západní Africe odpovídající? Nebo spíš váhavá a mezinárodní operace by měla být ambicióznější, pokud jde o finanční nebo personální zajištění?
Kdyby došlo k rozsahu péče, který je poskytován v dnešní době, ať už finanční nebo v počtu pracovníků, už před pěti měsíci, asi bychom se nedostali tam, kde jsme dnes. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy se řeší, dneska je taková situace, co bude odezva, tak za tři, čtyři, pět týdnů je situace úplně jiná. V tomto směru si myslím, že pomoc ze zahraničí byla mnohem pomalejší, než měla původně být, aby se předešlo tomu, k čemu došlo.
