Moskva přitahuje postsovětské migranty. 20 let po rozpadu
20 let po rozpadu Sovětského svazu jsou jejich země nezávislé a samostatné. Přesto svou vlast statisíce Uzbeků, Tádžiků, Arménů či Ázerbajdžánců opouštějí a odcházejí zpět pod křídla Kremlu. Čím Moskva miliony migrantů přitahuje?
Mnozí přemítají, zda je sovětská identita stále naživu nebo jde jen o důsledek vývoje v bývalých satelitech, často strádajících pod autoritativními vládci.
Malý podnik s kavkazskými specialitami ukrytý u železniční zastávky v moskevské čtvrti Fili má svou specifickou klientelu. Většinou jde o přátele či známé Aliho a jeho manželky, kteří restauraci provozují. Zbytek tvoří náhodní projíždějící, které na místo zavála pauza v jízdním řádu nebo osud -- podobně jako se to stalo přesně před 20 lety samotnému majiteli.
46letý Ali Mohbalajev – charismatický chlapík s dobromyslným úsměvem a přívětivým vystupováním, přišel do Ruska z Ázerbajdžánu. Tehdejší Sovětská socialistická republika trávila ve svazu své poslední měsíce. Práce bylo ale málo a peněz, za které žít, také, a tak se vyučený kuchař s praxí z polní kantýny sovětské armády vydal z města Khuba na sever.
Proč se lidé z některých postsovětských republik vracejí do Ruska zjišťovala moskevská zpravodajka ČRo Lenka Kabrhelová
„Jazyková bariéra tehdy neexistovala, ruštinu jsme se samozřejmě všichni učili ve škole. Lehké to ale nebylo - najít práci, zvyknout si na nový život. Celá doba, začátek 90. let, byla těžká a drsná. Trochu jako 30. léta v Americe,“ říká Ali, který prošel řadou povolání, podobně jako všichni ti, kdo do Ruska přijíždějí z bývalých sovětských republik.
Drsná 90. léta
„Už jsem tu celou věčnost,“ vzpomíná na začátky, kdy pracoval jako obchodník s ovocem a zeleninou. Později se ale naskytla šance a mohl si otevřít svůj vlastní podnik – malou restauraci přímo v centru Moskvy u Patriarchových rybníků.
Historický dům potkal stejný osud jako řadu dalších chátrajících památek stojících v lukrativních lokalitách metropole – moskevský stavitelský boom ho smetl i se základy a s ním i Aliho restauraci, plány a sny. Před dvěma roky začínal znovu od nuly.
Ptám se ho, jak on sám vnímá změny a turbulence, které postsovětským prostorem i jeho životem za poslední dvě dekády otřásly.
„V době, kdy se rozpadal Sovětský svaz, jsme si ještě neuvědomovali, co se bude dít. Naše země, vlast, ve které jsme se narodili a vyrostli, najednou ze dne na den neexistovala! Mysleli jsme si, že je to zlý sen, ze kterého se za den dva probudíme. Že se všechno vrátí do svých kolejí. To se ale nestalo, bohužel.. nebo naštěstí? Ani sám nevím,“ přemítá Ali, kterého trápí zejména to, jak se změnila - bývalá sovetská - společnost.
Nostalgie
„Nejde o ztrátu velké země, impéria. Ale o to, jací byli lidé. Měli tehdy jiné hodnoty, chovali se k sobě jinak, byli přátelštější, věřili, že má smysl učit se a pracovat a žít pro další den. To se dnes neděje. Ale je to samozřejmě jen můj osobní názor, chápu, že někomu jinému se tehdy život vůbec líbit nemusel,“ vysvětluje Ali. A i když to neříká otevřeně, je zjevné, že naráží i na rostoucí nacionalismus a xenofobii v ruské společnosti, jejichž důsledkům čelí nejčastěji právě migranti z Kavkazu a středoasijských republik.
Nad tím, co dnes - 20 let poté - obyvatele celého postsovětského světa spojuje a rozděluje, se zamýšlí i speciální projekt ruského zpravodajského portálu lenta.ru „Země, která neexistuje“.
„Podobná výročí se v médiích rozebírají především z politického úhlu. My, kteří jsme se v Sovětském svazu narodili a vyrostli, jsme si ale uvědomili, že tu žije obrovská spousta lidí, kteří měli dřív společnou vlast a dnes se navzájem odcizili. Chtěli jsme zjistit, co se s námi stalo – stát sice už neexistuje, ale lidé, kteří v něm žili, přeci ano!“ říká šéfredaktorka portálu Galina Timčenková, která je přesvědčena o tom, že „sovětský člověk“ žije dál.
„Rozhodně ano, země sice zmizela, ale národ, který v ní žil, zůstal. Jsou to hlavě starší lidé, kteří si pamatují to lepší z tehdejšího života. Špatné zapomínáme a asi je to přirozené. Já sama rozpadu SSSR nelituju, jsem ráda za svobodu a přeju nezávislost všem bývalým republikám. Myslela jsem si, že už nemáme nic společného. Ale není to pravda, mezi lidmi pocit sounáležitosti – chcete-li sovětské identity – stále existuje, i když nám naše vlády často tvrdí opak,“ dodává novinářka Galina Timčenková.
