Na motorce projel celý svět. Všude kromě Evropy lidé ochotně pomohou, říká
Už jako dítě jezdil Igor Brezovar na kole po rodném Slovinsku a snil o dalekých cestách. Postupně vyměnil kolo za motorku a svůj sen začal realizovat. Nyní má na kontě už 125 zemí. Nejmilejší lidé jsou podle něj Íránci, svou duši ale nechal v Africe - a to přesto, že ho tam přepadli somálští bandité. "Milionář svět neobjede, ale srdcař i bez peněz ano," říká v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu.
Jak a kdy vás napadlo, že projedete svět právě na motorce?
To je dlouhý příběh, ale začalo to, už když jsem byl malý a ještě žil ve Slovinsku. Bydlel jsem v turistické oblasti a líbilo se mi, jak se tam němečtí turisté prohání na kolech. Fascinovalo mě to natolik, že jsem na své dětské kolo vázal igelitové pytle a dával do nich piškoty a trička – zkrátka jsem chtěl být jako oni. Potom jsem dostal svou první motorku, na ní už jsem uvázal pořádné tašky a vydal jsem se do 800 kilometrů vzdáleného Dubrovníku.
Když táta, který pracoval v diplomacii, získal místo v Praze, nechtěl jsem s ním do Česka jet. Slíbil ale, že mi koupí ještě lepší motorku, a tak jsem svolil. Na ní jsem potom procestoval střední Evropu. Později jsem si přečetl knihu jednoho slovinského novináře, který se svou ženou procestoval celý svět – a od té doby jsem měl před sebou stejný sen.
Kdy jste ho začal realizovat?
Ve dvaceti letech jsem se na motorce vydal z Prahy do Austrálie - jen s bývalou přítelkyní a na takovém starém křápu. Dojeli jsme do Indie, ale dál ne - došly peníze i naivita. Stačilo to ale na to, abych si řekl, že chci vidět opravdu celý svět. Tak jsem pracoval, pomalu něco vydělával a koupil jsem si motorku BMW 1100 Gs, na které jsem dosud udělal 370 tisíc kilometrů po všech kontinentech. V sedle jsem seděl tři roky a navštívil jsem 125 států.
Jaké jsou podle vás výhody takového cestování na motorce?
Já až do puberty žádný velký motorkář nebyl a dodnes se za něj nepovažuji. Jsem cestovatel a více než motorky mě zajímají lidé. Motorka mi k nim ale vždy otevírala cestu, byla takový otvírač dveří. Navíc je s ní jednodušší manipulace než s autem, lehce se dostane na loď i na trajekt. A hlavně - ten vítr ve vlasech, horko, zima, déšť - to k tomu cestování prostě patří.
Většinou cestujete sám – nebojíte se, že se dostanete do úzkých a nikdo vám nepomůže?
Všude kromě Evropy lidé vždy ochotně pomohou. Evropa je taková "pomáhej si sám" nebo "zaplať a pomůžeme". Jinak to ale všude na světě bylo tak, že když jsem potřeboval řešit nějaký problém, zastavilo první auto, i druhé, třetí, čtvrté, páté... A pak i kamion. Všude jinde se cestuje lépe než v těch bohatých krajinách.
Na kterou cestu a na které místo vzpomínáte nejraději?
To je složitá otázka. Já to rozděluji na přírodu, na lidi a na dobrodružství. Co se týče přírody, nejvíc se mi líbila západní Amerika - Utah, Arizona, Nové Mexiko, Kalifornie… Krásná je i Kanada nebo Patagonie.
Pokud soudím podle lidí, na první místo patří s velkým předstihem před ostatními Íránci, potom Súdánci, Kolumbijci a Arméni.
A kde cestovatel zažije největší dobrodružství?
Jednoznačně v Africe, to je jediný kontinent, který ještě je dobrodružný. Protože tam bojujete i s politickou situací, s počasím, neupravenými silnicemi, s bandity… Ale zároveň je to pro mě nejhezčí kontinent, nechal jsem tam duši.
Narazil jste v Africe na bandity?
Přepadli mě Somálci. Věděl jsem o tom, že se to může stát, a měl jsem pro ně a pro všechny případy připravené peníze. A skutečně se to stalo. Dostali ze mě 70 dolarů, když jsem ale dal najevo, že mi jde o přežití a nic víc nemám, půlku mi vrátili.
Co všechno musí lidé mít, aby mohli cestovat stejným způsobem jako vy?
Já tvrdím - milionář svět neobjede, srdcař i bez peněz ano. Když je člověk srdcař, nic ho nezastaví. A je třeba být otevřený, příjemný, neuplatňovat své ego, být přirozený a mít lidi rád. To jediné vás posune kamkoliv.