Mysleli jsme si, že jsme covid porazili, teď sledujeme, jak nás virus decimuje, popisuje novinářka z Indie

Shalini Singh, novinářka a zakládající členka novinářské platformy People's Archive of Rural India. Thank you so much for joining us.
Hi Lenka, thank you for having me here today.

Shalini, z Indie přicházejí zprávy, které svědčí o tom, že se země ocitla ve velmi dramatické situaci. Statisíce lidí každý den onemocní covidem-19, skoro tři tisíce nemoci denně podléhají. Můžeš popsat, co přesně se kolem tebe děje?
Jistě, já s tebou teď mluvím ze svého domova v Dillí, hlavním městě Indie, kde se sama zotavuju z covidu-19. Situace tady je naléhavá a alarmující. Jen za posledních 24 hodin evidujeme 352 991 nově nakažených a 2 812 úmrtí na covid-19. Nejvíc případů eviduje pět svazových států - Maháráštra, Karnátaka, Uttarpradéš, Kérala a Dillí. Dillí také hlásí druhý nejvyšší počet úmrtí za poslední den, konkrétně 350. Přičemž je třeba mít na paměti, že se bavíme o oficiálních číslech, ta skutečná mohou být mnohem vyšší. Podle některých lidí umírá třeba i desetkrát, patnáctkrát nebo dokonce dvacetkrát víc lidí, než kolik se uvádí. A to ještě nejsme na vrcholu epidemie. Nejhorší situace se očekává příští měsíc, kdy by denní přírůstek infikovaných mohl dosáhnout jednoho milionu a počet úmrtí dvojnásobku současného stavu, tedy nějakých pěti tisíc denně. Sociální média jako Facebook, Twitter, Whatsapp nebo Instagram doslova přetékají žádostmi a voláním o pomoc. Nedostává se kyslíku a léků pro lidi s těžším průběhem nemoci. To je obrázek, který kolem sebe teď vidím. Když se na to podívám z delší časové perspektivy, od března loňského roku do letošního dubna jsme s kolegy z naší novinářské platformy (People's Archive of Rural India) napsali přes 160 článků. Přičemž 118 z nich jsou zevrubné materiály, které popisují, jak pandemie za posledních 13 měsíců zasáhla obyčejné obyvatele Indie. Ta momentální situace je ale, jak říkám, opravdu zoufalá a charakterizuje ji kritický nedostatek kyslíku a lůžek v nemocnicích.

V tuto chvíli se zdá být hlavní problém, že nemocnice nemají jednak dost lůžek, ale hlavně jim dochází zásoby kyslíku pro pacienty. Kde je v tomto ohledu situace nejvážnější? Je to hlavně v Dillí, nebo se to týká celé země, a těch nejpostiženějších regionů, které jsi zmiňovala?
Teď jsem zrovna četla zprávy, podle kterých se deset států v Indii z celkového počtu 36 svazových států a teritorií podílí z 80 % na celkové epidemické situaci. Minulý pátek tady v Dillí v jedné soukromé nemocnici zemřelo nejméně dvacet covid-pozitivních pacientů kvůli nedostatku kyslíku. A představitelé nemocnice se museli obrátit na vrchní soud, aby se domohli pomoci ohledně dodávek kyslíku. Problém je v tom, že podpůrná zdravotnická infrastruktura na úrovni jednotlivých států, která byla loni kvůli pandemii vytvořena, byla letos zase demontována z důvodu mylného přesvědčení, že už nebude potřeba. Rušily se záložní nemocnice, ukončovaly kontrakty s dočasně najatým zdravotnickým personálem, původní plány na předzásobení se plicními ventilátory a lékařským kyslíkem šly stranou. Například v Biháru, jednom z nejchudších indických států, má jen deset okresů z celkového počtu 38 víc než 5 ventilátorů. A dokonce i vyhlášené soukromé nemocnice v Dillí přežívají, co se kyslíku týče, doslova z hodiny na hodinu. Ta panika, kterou tu teď zažíváme, se přitom nejvíc týká právě nedostatku kyslíku a nemocničních lůžek a nejvíc je cítit ve městech. V Indii máme přes padesát měst s populací přesahující jeden milion. A i když na venkově žije pořád asi 60 % indického obyvatelstva, zprávy podobný poplach, jaký zažíváme ve městech, nezachycují. Těch případů tam pravděpodobně není tolik, ale s tím, jak se migrující námezdní dělníci začínají vracet do svých domovských oblastí na venkově, se ten celkový obrázek během příštích 2-3 týdnů může naprosto změnit.

A co tu současnou vlnu covidu-19 způsobilo? Je to výskyt nakažlivějších variant viru? Zmiňují vědci konkrétní příčinu tak rychlého nárůstu počtu případů?
To nikdo nedokáže s určitostí říct. Ta indická varianta, označovaná tuším jako B.1.617, v tom může hrát roli. Ale přinejmenším stejně důležitá je slabá ochota dodržovat protiepidemická opatření při veřejných shromážděních, nedodržování rozestupů, laxní přístup k zakrývání úst a nosu, větší frekvence cestování atd. Včera večer ve zprávách experti-virologové říkali, že faktor té místní varianty je sekundární, pokud se budou dodržovat opatření jako zakrývání dýchacích cest. To je ta nejdůležitější věc, pokud chceme šíření nákazy zastavit. A taky do toho v mnoha ohledech vstupuje slepá víra lidí v tradiční rituály. Bouchání do hrnců a třískání pokličkami virus na ústup zrovna nezahnalo, když si neodpustím trochu sarkasmu. Pokud vezmeme Indii jako celek, nevypadají ta čísla v přepočtu na obyvatele zas tak dramaticky. Problémem je naprosté zhroucení systému zdravotní péče, ten už zmiňovaný nedostatek nemocničních lůžek a kyslíku.

Indie se ještě před pár měsíci jevila jako jedna ze zemí, kterým se podařilo projít tím nejhorším, co se covidu-19 týče. Co se změnilo? Bylo jedním z hlavních faktorů to, co zmiňuješ, že lidé přestali dodržovat doporučení, sociální distanc a roušky?
Uvěřili jsme tomu, že to nejhorší máme za sebou, že jsme nad tím zvítězili, protože jsme výjimeční. Polevili jsme v obezřetnosti, vláda zorganizovala náboženská shromáždění pro miliony lidí, aniž by při tom pamatovala na covid-19.

Premiér Módí dokonce v lednu prohlašoval, že Indie dala světu příklad a ministr zdravotnictví v březnu ujišťoval, že covid-19 je v Indii u konce, což, jak teď vidíme, je realitě na hony vzdáleno. Když se podíváte na objem indických veřejných investic do zdravotní péče, nedosahují ani 1,5 % HDP. To je v globálním měřítku strašně málo, většina zemí OECD na zdravotnictví dává kolem 8 %. Naše zdravotnická infrastruktura je naprosto neadekvátní a teď na to doplácíme. I to málo, co se s příchodem pandemie podařilo zmobilizovat, se rozpustilo v přesvědčení, že je po všem a můžeme si jít v klidu po svém.

A jak teď veřejnost tu dramatickou situaci zvládá? Kde lidé mohou dostat pomoc, kam se obracejí?
Některé státy jako Kérala, i když patří k těm nejpostiženějším, jsou na tom v některých ohledech lépe díky prozíravějšímu přístupu místní vlády a o něco lepšímu stavu zdravotnické infrastruktury. A tam, kde úřady nezvládají, často přispěchají na pomoc různí samaritáni. I pro mě - a to patřím k té privilegované vrstvě indické společnosti, která zahrnuje řekněme 5 až 10 % populace - tuhle fázi pandemie charakterizuje do očí bijící kontrast mezi ochotou a štědrostí lidí v bezprostředním okolí - přátel, rodiny - a temnou apatií vlády. Takhle to opravdu vnímám a je těžké předvídat, kterou z těch dvou kontrastujících složek si člověk zapamatuje víc. Z Twitteru se v těchto dnech stalo cosi na způsob celonárodní linky pomoci, protože žádná taková centrální asistenční linka, kterou by vláda zřídila, neexistuje. Takže lidi sami vynalezli účinné formáty, jak požádat o kyslík, lůžka, krevní plazmu, injekce. A z některých těchto formátů se staly na Twitteru trendy. Nějakých 50 000 lidí si takhle jen o uplynulém víkendu muselo říct v zoufalé situaci o pomoc. A není to jen o tom, že si hromadně přeposílají nějaké seznamy telefonních čísel nebo odkazů na místa, kde může být pomoc teoreticky k mání. Jde o to, že lidé zapojení do takových organických asistenčních řetězců aktivně ověřují, že taková informace skutečně vede ke konkrétní pomoci. Pořád se ale bavíme jen o zlomku lidí, o těch, kdo mají tu možnost, mají telefon, počítač, internetové připojení, přístup. V hindštině existuje takové slovo „atmanirbharata“. Znamená „soběstačnost“, a zdá se, že to je oblíbený výraz našeho premiéra, přinejmenším od loňského roku. Ale je rozdíl, jestli někomu pomůžete té soběstačnosti dosáhnout, nebo ho prostě necháte, ať se o sebe postará sám. A nemusím asi moc vysvětlovat, jaká emoce momentálně ve společnosti dominuje. Člověk se prostě neubrání pocitu, že ho stát svou reakcí (nebo spíš nereakcí) nechal v téhle krizi na holičkách.

Vláda premiéra Naréndra Módího čelí rostoucí kritice za to, že zanedbala přípravu na druhou vlnu covidu-19. Je možné říct, že kabinet skutečně situaci podcenil? Ano, velmi vážně. Jak už jsem zmiňovala, členové vlády propagovali miliónová náboženská shromáždění, jako je Khumb Mélá, masová hinduistická pouť. A podporovali i spoustu nevědeckých rad a přístupů, které se neslučovaly s doporučeními lékařů a medicínských expertů a sdružení. Nejzásadnější je ale podle mě dekády trvající hrubé zanedbávání a podinvestování systému zdravotní péče v Indii. A k tomu se přidávají i další dílčí selhání, např. ze strany korporátních médií, která jdou vládě na ruku. Volební komise zase kývla na nezvyklý návrh rozložit volby do osmi fází. A Nejvyšší soud stále neintervenoval, aby vládu přiměl předložit jasný pandemický plán, i když z ústavy tu pravomoc v krizové situaci, jako je tato, má. Takže ano, je to vážné podcenění situace na mnoha úrovních.

Shalini, ty jsi zmiňovala roli sociálních médií. Vláda v neděli potvrdila, že nařídila platformám Twitter, Facebook a Instagram, aby blokovaly statusy, které jsou kritické vůči tomu, jak si vláda v krizi počíná. Jak premiér Módí a jeho kabinet tenhle krok obhajují?
Jak může každý vidět, tahle vláda má sklony k autoritářství. Premiér ze zásady neodpovídá novinářům na dotazy, nemá potřebu se obhajovat. Když šéf místní vlády v Dillí vedl s premiérem videokonferenční debatu a nechal ji zveřejnit, premiér okamžitě namítal, že k tomu není žádný důvod, i když to samozřejmě je věc veřejného zájmu. A totéž teď vidíme u šéfa místní vlády ve státě Uttarpradéš, kterého mnozí považují za možného budoucího premiéra Indie. Ten chce zase trestat lidi za sdílení informací o covidu-19 na internetu. A to jen posiluje ten existující trend. Indie je dnes 140. v žebříčku svobody médií a je považována za vysoce rizikovou zemi pro novináře. Řekněme tedy, že to jde ruku v ruce.

Takže tu je skutečně vážná obava, že se vláda snaží omezit svobodu projevu?
Ano. 

A dá se říct, že se krize veřejného zdraví mění v politickou krizi? S s tím, jak sílí kritika vlády, lidé mají pocit, že je úřady nechaly na holičkách a do toho se blíží v několika indických státech volby…
Teprve když vás věci zasáhnou osobně, zjistíte, na čem skutečně záleží. Mnozí z těch, kdo premiéra Módího podporovali, se nyní cítí extrémně podvedení. Ale také je tu spousta lidí, kteří premiérovi dál projevují slepou podporu. Je to komplikovaná situace. A je velmi složité Indii popsat nějak obecně. Má spoustu různých vrstev a jemných odstínů, které je potřeba vzít v potaz při popisu jakéhokoli aspektu. Je to složité zodpovědět.

Představila vláda nějaký konkrétní plán, jak chce zemi z té současné krize dostat? Je ve hře například možnost celostátního lockdownu?
Vláda svůj plán, jak se současnou situací naloží, neodhalila, kromě několika vystoupení pro média, ve kterých představila, jak chce pořizovat vakcíny. Očkování je samozřejmě dlouhodobou odpovědí. V tuto chvíli jsou dvěma dávkami naočkovaná méně než 2 % dospělých Indů. A méně než 10 % dostalo aspoň jednu dávku. Samotná čísla - tři miliony vyočkovaných dávek denně - ta jsou samozřejmě působivá, ale nezapomínejme, že Indie je obrovská země, kde žije víc než miliarda lidí.

Loni jsme tu měli snad nejbrutálnější lockdown ze všech zemí. Přišel téměř bez varování, všechno se ze dne na den uzavřelo. Výsledkem byla gigantická krize v sektoru nájemných profesí. Lidé dojíždějící za prací se stali obětí humanitární katastrofy, kdy skutečně neměli co jíst. Pár kilometrů od místa, kde bydlím, lidé neměli co dát do úst. Po silnici se pohybovali zoufalí lidé, kteří nevěděli, kterým směrem se vydat, aby došli domů. A hlad je tu velmi reálnou hrozbou, protože sociální sféra nefunguje. A zdá se, že stát není ochotný otevřít sila, která jsou přeplněná obilím. Úplný celonárodní lockdown se tak nezdá být pravděpodobný, protože nájemní dělníci, kteří si shánějí práci ze dne na den, by skutečně mohli zemřít hlady, pokud nepodlehnou covidu-19. Takže budeme nuceni počkat a uvidíme, co se stane.

Několik zemí už vyslalo do Indie pomoc. Británie poslala ventilátory a koncentrátory kyslíku, Francie také slíbila poslat ventilátory, podobný krok přislíbila i Evropská komise. Co teď Indie potřebuje ze všeho nejvíc?
Myslím, že tím nejdůležitějším teď je přesvědčit zodpovědné hráče k tomu, aby poskytli zdarma a okamžitě vakcínu všem obyvatelům Indie. Momentálně jsou vakcíny v Indii vůbec nejdražší na světě. Cena za vakcínu se blíží k 15 dolarům. A připomínám, že se bavíme o zemi, kde se 80 dolarů považuje za slušný měsíční příjem. A tuhle situaci tu máme přesto, že se vakcíny přímo v Indii vyrábějí! Druhá důležitá věc je zajistit, aby lépe fungoval systém distribuce medicínského kyslíku. To znamená mít k dispozici kontejnery pro kryogenickou formu kyslíku, kyslíkové lahve a tak dále. Je to kapka v oceánu, ale každá pomoc se počítá. A další věc podle mě je přimět společnosti, jako jsou Google nebo WhatsApp, k tomu, aby využily obrovských zdrojů, které mají k dispozici, a šířily mezi lidi pouze ověřené a správné informace o symptomech covidu-19 a jeho léčbě. V zemi, kde jsme svědky šíření zavádějících a nepravdivých zpráv, je to podle mě obrovsky důležitá věc. Zároveň bychom měli tlačit na to, aby se zlepšila práce s daty tak, aby lidé mohli sdílet informace, ale u toho byla dodržována jejich občanská práva a jejich svobody. To všechno jsou kroky, které by bylo možné podniknout okamžitě. Co se týče vakcinace - například Adar Poonawalla, který stojí v čele společnosti vyrábějící vakcíny (The Serum Institute of India - SII), je soukromou osobou. A i když nakonec občané dostávají vakcíny zdarma, jednotlivé svazové státy za ně platí. Problémem je také logistika - dostat vakcíny do odlehlých států je velmi náročné. Centrální vláda si přitom de facto umyla ruce a státům řekla: „Teď je to na vás, jakou cenu si dojednáte, takovou budete mít.“ Nejnovější prohlášení vlády mluví o tom, že na očkování mají nárok všichni obyvatelé starší 18 let, ale věková skupina od 18 do 45 let si vakcínu musí koupit. Takže by veřejnost měla tlačit na vládu, aby umožnila očkování všem - zdarma a okamžitě. Odírání lidí je nepřípustné. Rozpočty jednotlivých svazových států jsou napjaté, pan Poonawalla přitom žádá o co nejvyšší ceny. Mluvila jsem s kamarádkou z Keni, která mi říkala, že cena vakcíny v soukromé nemocnici v Keni je 1,5 dolaru. V Indii je to 15 dolarů. Já si to dovolit můžu, ale znovu - 95 % obyvatel Indie ne. Leckdo si může říct: proč bych se měl nechat očkovat, když se potřebuju hlavně něčeho najíst. Raději než za vakcínu utratím peníze za potraviny. A to jsme přitom v porovnání s ostatními zeměmi v počtu vyrobených vakcín na špici.

Nabízí se úvaha, nakolik může být výhodou skutečnost, že Indie má svou vlastní vakcínu - je jednou ze zemí, kde se vakcíny vyrábějí. Z toho, co zmiňuješ, ale vyplývá, že očkovací kampaň naráží na značné limity?
Ano, je tu celá řada překážek. Je těžké se v tom skutečně zorientovat.

A když například americká vláda říká, že okamžitě zajistí indickým výrobcům vakcín přístup k surovinám a komponentům, z nichž se očkovací látky vyrábějí, jak důležité to z pohledu očkovací kampaně je? Může ji takový krok pomoct urychlit?
Určitě je to užitečné. Ale ze strany vlády přicházejí smíšené zprávy ohledně všeho, co se týká v Indii vyráběných vakcín Covishield od AstraZenecy a Covaxin od indické firmy Bhrarat Biotech. Vše nakonec závisí na politické vůli a ochotě přijímat rozhodnutí. Samozřejmě, že v této situaci záleží na každé drobnosti. Ale nakonec to musí být vláda, která zajistí, že se věci s očkováním pohnou kupředu a budou fungovat podle plánu a ohlášených záměrů.

Shalini, ty jsi popisovala, jak se mnozí lidé cítí podvedení a ponechaní napospas tomu, co se děje. A také to, že si lidé navzájem pomáhají a objevují se mezi nimi dobří samaritáni. Když přemýšlíš o tom, v jaké formě indická společnost z této krize vyjde, myslíš, že se mezi lidmi může třeba i posílit pocit soudržnosti? Protože budou vědět, že při sobě navzájem stáli a může tak posílit celá občanská společnost. Nebo je pocit osamění a opuštění tak silný, že může nakonec převládnout?
Je to věc, o které hodně přemýšlím, zvlášť během posledních dvou týdnů, kdy jsem sama nemocná. Kdybych to měla vzít jen ze své osobní zkušenosti, tak můžu říct, že já i moje rodina jsme byli schopni ty dva týdny přežít jen díky tomu, co pro nás přátelé udělali. Ať už nám posílali léky nebo jídlo - zrovna teď tu mimochodem zvoní přátelé s další zásilkou jídla, protože i naše paní na výpomoc je nemocná covidem-19. Kamarádi mi denně volají a ptají se, jak se cítím i po psychické stránce, jestli něco nepotřebuju. A vidím kolem sebe tolik lidí, kteří dřív byli zaneprázdnění, měli toho nad hlavu v práci, do toho starost o rodinu a najednou jsou tady, jsou vám k dispozici a jsou ochotní udělat si čas, najít místo v srdci a vyšetřit energii pro lidi ve svém okolí. Třeba jeden můj kamarád ze školy působí jako lékař ve Spojených státech a pacienty nemocné covidem-19 léčí už přes rok. A nad to všechno, co dělá v nemocnici, je schopný denně vyřídit na 150 telefonátů od přátel a známých v Indii i ve Spojených státech a poskytovat jim zdarma lékařskou pomoc a konzultace. Dokonce začal natáčet videa na YouTube, ve kterých se snaží rozptylovat zažité mýty o covidu-19 a snaží se dostat víc informací přímo k lidem. Takže moje optimistická část doufá, že až touhle krizí projdeme, uvědomíme si jako společnost, občané a lidé, že za podobně dramatických okolností je to opravdu komunita, lidé, kterými se obklopujeme, a naše vzájemná provázanost, na čem doopravdy záleží. Samozřejmě v ideálním případě by se o nás měla být schopná postarat vláda, koneckonců od toho ji volíme, že. Ale doufám, že do budoucna z toho vyjdeme coby společnost posílení o uvědomění si našich práv a toho, co můžeme po vládě požadovat. A že budeme naše volené představitele schopni tlačit k lepší práci pro případ, že by nás - chraň pánbůh - měla někdy podobná krize zasáhnout znovu.