Svědectví ujgurské aktivistky: Za to, co říkám, zaplatila v Číně má sestra svobodou. Tři roky o ní nic nevím

Rushan, vy patříte k předním hlasům, které upozorňují na situaci ujgurské menšiny v Číně a na systematické porušování lidských práv, kterého se vůči této menšině dopouští podle doložených zpráv komunistický režim v Pekingu. V tuto chvíli působíte ve Spojených státech, ale narodila jste se v Sin-ťiangu na severozápadě Číny, vyrostla jste a studovala jste v Urumči, hlavním městě autonomní oblasti, kde stále máte příbuzné. Můžete na úvod popsat, v jakých podmínkách momentálně Ujguři v Číně žijí?
Ujguři čelili represím a perzekucím ze strany čínského režimu celá desetiletí, od té doby co v roce 1949 komunistický režim začal okupovat naši zemi. Teď to ale přešlo do stavu probíhající genocidy. Ženevská úmluva, kterou přijalo OSN, definuje pět činů, které se dají popsat jako genocida a všechny se teď dějí.

Mezinárodní komunita vyvíjí úsilí k přijetí takových kroků, aby mohl být čínský režim hnán k zodpovědnosti. Věc se má tak, že od roku 2014 existují koncentrační tábory takového typu, jako byl gulag v Sovětském svazu. Víme, že na začátku roku 2017 v nich byl internován víc než milion nevinných Ujgurů. Ale protože v té době se čínské vládě velmi dařilo šířit dezinformace a propagandu, mezinárodní společenství dlouho mlčelo, a tak se z jednoho milionu lidí v koncentračních táborech staly dnes víc než tři miliony.

Ujguři jsou jako otroci odváděni do pracovních zařízení, jedná se o moderní otroctví. Ujgurské ženy jsou nuceny podstupovat sterilizace, jsou nuceny k potratům, násilím jsou jim zaváděna nitroděložní tělíska. Takže bitevní pole této genocidy představují těla ujgurských žen. Téměř milion ujgurských dětí úřady odebraly rodičům a umístily je do státních sirotčinců. Mnoho lidí dostává vysoké tresty za to, že provádějí nejzákladnější náboženské obřady nebo proto, že mluví ujgursky, popřípadě si chtějí udržet svou etnickou identitu. Tyto miliony lidí v koncentračních táborech byly odsouzeny, aniž by spáchaly zločin.

Čínská vláda všechna taková obvinění a tvrzení dlouhodobě odmítá a popírá. Na jakých informacích jsou ta tvrzení postavená? Jak je možné shromáždit a ověřit data, která by vedla k nějakému ucelenějšímu přehledu o situaci Ujgurů v Číně?
Máme bývalé vězně, kteří byli propuštěni a teď podávají svědectví. Tito lidé byli propuštěni jen proto, že si buď v minulosti vzali cizího státního příslušníka, nebo jsou sami občané jiného státu. V Kazachstánu teď žije víc než dva tisíce dříve internovaných lidí, z tamní diaspory jich své svědectví poskytlo dvacet. To je jedna cesta, jak získat informace.

Druhým zdrojem jsou tři sady uniklých dokumentů čínské vlády. Ta v nich doslova říká, že nikdo nesmí mít s Ujgury žádné slitování. První uniklý dokument má 403 stran a popisuje záměr kompletního vyhlazení ujgurské populace. Pak je mnoho vědců, třeba Adrian Zenz nebo další západní vědci, kteří odvádí skvělou práci. Analyzují data, která vydává samotná čínská vláda. Čísla ukazují pokles ujgurské populace v důsledku sterilizací i nucených potratů. Také analyzují, na jaké lidi represe cílí a kdo v koncentračních táborech nejčastěji končí.

Jste v Praze, protože se tu minulý víkend sešel Světový ujgurský kongres, který volil své nové vedení. Sjeli se sem zástupci exilové komunity z mnoha zemí světa. Se svědectvími vystoupilo hned několik lidí, kteří prošli koncentračními tábory. Řada ujgurských rodin žijících v zahraničí podle světových médií má potíže zjistit víc o svých blízkých v Sin-ťiangu. Vy jste se v takové situaci ocitla také, pátráte po své sestře Gulshan Abbásové. Můžete nám o tom příběhu říct víc?
Ano. Jsem aktivní už od svého příjezdu do Spojených států na konci 80. let, přijela jsem v roce 1989. K aktivitě mě vedla zhoršující se situace v mojí vlasti. Hlasitě jsem se vyjadřovala ke koncentračním táborům, když se staly aktuálním tématem.

V září 2018 jsem mluvila v panelu jednoho washingtonského think tanku a popisovala jsem podmínky v táborech pro Ujgury, situaci ve Východním Turkestánu a také jsem popsala osud svých příbuzných z manželovy strany, jeho rodičů, jeho tří sester, jejich manželů, bratra, jeho ženy a čtrnácti neteří a synovců. Ti všichni jsou od dubna 2017 pryč.

Prostě zmizeli beze stopy?
Prostě zmizeli z Chotanu. O tom jsem vyprávěla. O šest dní později čínská vláda zadržela i mou sestru. Byla to odplata za můj aktivismus ve Spojených státech. Jako americká občanka jsem jen využila své ústavní právo na svobodu slova. Jenže tuto cenu dodnes platí moje sestra. Už víc než tři roky, od září 2018, kdy byla uvězněna. Nemáme o ní žádné zprávy. Nevíme, kde ji drží, ani jak je na tom zdravotně.

Je lékařkou v důchodu. Šla do penze dřív kvůli zdravotním důvodům a já teď vůbec nevím, jak na tom je. Na konferenci v posledních dnech zaznělo několik svědectví. Tři lidé popsali hrozné podmínky, které v táborech panují. Nedostatek potravy, mučení. Říká se, že dostávají 600 kalorií na den. Ale svědci popsali, jaké věci se tam jí, k čemu jsou donucení. Já jsem tam seděla, i s obrázkem své sestry. Dnes se snažím říct světu, aby se probudil, protože pokud Čínu nezastavíme teď, situace Ujgurů se stane budoucností všech. Protože čínská vláda ohrožuje demokracii celého svobodného světa. Za všechno, co dnes dělám, platí má sestra svou svobodou.

Čínské úřady – když byly konfrontovány zahraničními médii, například agenturou Reuters – tvrdily, že jsou připraveny ujgurským rodinám, které pátrají po svých blízkých, pomoci. Jste ve spojení s čínskými představiteli – s ambasádou, konzulátem ve Washingtonu? Poskytli vám nějakou pomoc?
Ne, nenabídli žádnou pomoc. Nejen, že ji nenabídli, ale poté, co jsem opakovaně zmiňovala čínského velvyslance ve svých tweetech, které obsahovaly fotku mojí sestry a ve kterých jsem žádala informace o ní, označovala jsem čínskou ambasádu, čínské ministerstvo zahraničí a mluvčího, tak si mě na twitteru zablokovali. Nejen že mě zablokovali, ale zástupce ředitele na čínském ministerstvu zahraničí tweetoval moji fotku, nazval mě špionkou CIA a šířil o mně lži, aby mě zdiskreditoval.

V prosinci 2019 Global Times, státem vlastněná mediální společnost, o mně vydala zprávu, že já, Rushan Abbas, jsem ukradla jiným lidem fotky, které teď vydávám za své zmizelé příbuzné, že pomlouvám čínskou vládu a naši organizaci Kampaň pro Ujgury nazvali separatistickou organizací. V podstatě popřeli, že by moje sestra vůbec kdy existovala. Na všech mých sociálních sítích, při všech rozhovorech, všude kam jdu, pořád mám její fotku u sebe. Když protestuji před čínskou ambasádou, vždycky když mluvím. Přesto čínská vláda veřejně nikdy neuznala, že má sestra existuje, jen řekli, že lžu.

Potom, o rok později, na Vánoce 2020, jsme se od třetí strany dozvěděli, že moji sestru soudili na základě falešného obvinění z terorismu a odsoudili ji na dvacet let. Okamžitě jsme uspořádali v rámci výkonné komise Kongresu USA tiskovou konferenci a hned další den Wang Wenbin, tiskový mluvčí čínského ministerstva zahraničí, řekl, a přímo ji jmenoval, že moje sestra Gulshan Abbás byla odsouzena podle zákona. Rok předtím tvrdili, že vůbec neexistuje…

Takže nakonec v podstatě potvrdili, že byla odsouzena ke dvaceti letům vězení?
Zajímavé je, že neřekli, ke kolika letům byla odsouzena. Ale potvrdili, že byla odsouzena. Přičemž rodině ale neposkytli žádnou informaci, žádný dokument, vůbec nic. Nevím, kde ji zadržují, jaké důkazy měli, co za činy jí prokázali. Doteď nemáme v rukou vůbec nic.

Vzhledem k tomu, jak otevřeně a hlasitě o situaci ujgurské menšiny mluvíte, cítíte důvod k obavám, že by dopady mohli pocítit i další členové rodiny?
Naštěstí už v Sin-ťiangu nikoho jiného nemám. Moje sestra je můj jediný přímý příbuzný, rodiče zemřeli. Jsme čtyři sourozenci, oba dva moji bratři žijí ve Spojených státech, stejně jako všechny neteře a synovci. Moje sestra má dvě dcery, které také žijí v USA. Takže je v Sin-ťiangu úplně sama. Proto si čínské úřady vybraly za cíl ji, jediného a nejbližšího příbuzného, kterého tam mám.

Jak rozšířené jsou podobné příběhy, kdy se rodiny nemohou spojit s někým z příbuzenstva v Sin-ťiangu? Je to věc, se kterou se na vás lidé obracejí?
Cestujeme po celém světě a snažíme se upozornit na to, co se s ujgurskou menšinou děje. V každé zemi, do které jedeme, se scházíme s tamní ujgurskou komunitou, mám tak s Ujgury žijícími v zahraničí velmi blízké kontakty. Je těžké si vůbec představit, že v 21. století, v této naší informační éře, je zcela běžnou realitou, že každý ze členů ujgurské diaspory někoho v rodině postrádá – ať už jsou to rodiče nebo sourozenci nebo bratranci nebo sestřenice.

Někomu zmizely desítky členů rodiny, jako tomu bylo třeba v případě mého manžela. Takže pokud mluvíme o tom, že více než tři miliony Ujgurů jsou v koncentračních táborech, stačí si představit několik set tisíc Ujgurů žijících v zahraničí – a každý z nich má jednoho či více členů rodiny, kteří zmizeli. To je obrovské číslo, které máme přímo před nosem.

Už jsme zmínili, že čínská vláda odmítá obvinění z porušování lidských práv ujgurské menšiny. Znovu takto reagovali i zástupci čínské ambasády v Praze na shromáždění Světového ujgurského kongresu. V úvodu jste zmínila, že mezinárodní společenství v tomto ohledu nedělá dost. Zároveň letos na podzim více než 40 západních vlád na půdě OSN vyzvalo Peking, aby dbal na dodržování lidských práv a umožnil přístup do oblasti Sin-ťiangu nezávislým pozorovatelům. Jaké další kroky by podle vás západní vlády měly podniknout, jaký typ tlaku by měly na čínské představitele vyvinout?
Po genocidě, druhé světové válce, holokaustu dalo světové společenství slib: už nikdy více. Toto „nikdy více“ se děje právě teď. Pokud nepřijdou skutečné konkrétní kroky, čínská vláda se nezastaví. Ujguři jsou terčem genocidy. Zároveň čínská vláda, která se genocidy na Ujgurech dopouští, je odměněna v podobě výsady pořádat zimní olympijské hry. Jak to je vůbec možné?

Vláda, která pronásleduje miliony lidí kvůli jejich etnické a rasové příslušnosti, zabíjí nevinné lidi, staví krematoria vedle koncentračních táborů – pro lidi, kteří jsou součástí kultury, jež své mrtvé nespaluje. My Ujguři jsme muslimové a krematoria nepoužíváme, za jakým účelem je tedy úřady vedle koncentračních táborů budují? To by mělo sloužit světové veřejnosti jako varovné znamení.

Komunistická strana Číny ale pracuje s manipulacemi a dezinformacemi, které šíří na Západ i mezi další členy OSN či Evropské unie. Ano, více než 40 zemí přišlo s výzvou Pekingu a my jsme obrovsky vděční, že se k ní přihlásili. Ale to je jen jeden krok, a my potřebujeme činy.

Jaký typ činů, kroků by to měl být?
Žádná z těchto vlád – pokud skutečně chápou a rozpoznávají, čeho se čínská vláda dopouští – by neměla vysílat své představitele na olympijské hry do Číny. Protože tím způsobem genocidu legitimizují a umožní Si Ťin-Pchingovi, aby demonstroval svou moc, sílu a nadřazenost. Je to test našeho svědomí, svědomí lidstva. Mezinárodní společenství v této zkoušce propadá, protože dál uznává čínský režim za legitimní vládu, obchoduje s ní, živí dál toto monstrum, které pak zabíjí další lidi. To všechno musí skončit.

Jedním z dobrých způsobů by mohly být sankce, které je možné uvalit na konkrétní čínské představitele, kteří jsou za situaci zodpovědní. Také je možné postihnout společnosti, které vydělávají na otrocké práci Ujgurů, na jejich krvi, potu a slzách. Tomu je také třeba udělat přítrž. Žijeme v 21. století a otroctví nesmíme jako lidé tolerovat.

A další věc – čínská vláda zasedá v Radě pro lidská práva Organizace spojených národů, jak můžeme něco takového připustit ve chvíli, kdy se tato vláda podílí na genocidě? Více než 40 zemí na půdě OSN přiznalo, že se čínská vláda dopouští zločinů proti lidskosti, tak jak můžou této vládě dovolit, aby byla jedním z členů v Radě pro lidská práva. To je jako byste pozvali vraha, aby byl svým vlastním soudcem. Přesně to se děje.

Zmínila jste, že se právům ujgurské menšiny věnujete už od konce 80. let. O koordinované kampani čínské vlády se svět začal dozvídat, jak jste zmiňovala, někdy kolem roku 2017, v roce 2019 pak znovu, když informovala o situaci organizace Human Rights Watch a vyšly najevo další zmiňované dokumenty. Když se na situaci díváte z dlouhodobé perspektivy, mění se povědomí mezinárodního společenství o tom, co se v Číně děje? Ví teď svět o situaci Ujgurů víc?
Ano, situace se vyvíjí. Například Spojené státy, Kanada, Nizozemsko, koneckonců i Česko – vaše horní komora parlamentu – uznaly, že se Čína dopouští zločinů. Sedm zemí už představilo rezoluce a prohlášení, která hovoří o genocidě. Stejně tak se šíří povědomí i mezi jednotlivci.

Vystupovala jsem v OSN v New Yorku s jedním židovským rabínem, který nám vyjádřil podporu. V paměti a v srdci mi utkvěla jedna věc, kterou řekl. Často ji opakuji. Řekl: „My, Židé, nemáme jeden, dva nebo tři důvody, proč zastavit genocidu a hnát čínskou vládu k odpovědnosti. Máme jich šest milionů.“ Proto potřebujeme víc lidí, kteří se přidají. Nemusíte být nábožensky založený, nemusíte být ujgurské národnosti, ani být aktivistou, abyste mohl jednat. Všechno, co je potřeba, je, abyste byl či byla člověkem.

Sama jste svědčila před jedním z výborů amerického Senátu, vystupovala jste i v dalších institucích. Pokud mluvíme o Spojených státech, máte pocit, že vás politici více vnímají?
Ano, v posledních několika letech můžeme pozorovat shodu obou hlavních amerických politických stran v Kongresu a Senátu, a to mě naplňuje nadějí a pomáhá nám to i v dalším úsilí. Samozřejmě je celá řada otázek, na kterých se demokraté a republikáni neshodnou. Ale ve věci Ujgurů, zločinů čínské vlády proti lidskosti, vlivu Číny na mezinárodním poli, snah čínského režimu naklonit si různé vlády pomocí diplomatických a obchodních pohrůžek a obecně ohrožení, jaké představují praktiky čínského režimu pro svobodu a demokracii – v tom se obě americké politické strany skutečně silně shodnou.

Obě strany podpořily výzvy k zastavení genocidy proti Ujgurům. Byli jsme v Austrálii, Kanadě, Velké Británii. Česká republika mimořádně příkladně postupovala v tom, jak se vyrovnala se zastrašováním ze strany čínského režimu. Jsme za to vděční a skutečně si toho vážíme. Ale musíme pokračovat v krocích, které čínská vláda pocítí. Pouhé mluvení už nestačí.

Je teď v centru úsilí vaší organizace a dalších lidskoprávních skupin, které se situací Ujgurů zabývají, blížící se zimní olympiáda v Číně?
Ano. Snažíme se zvýšit povědomí o tom, co se děje. Informujeme mezinárodní společenství o čínských genocidních opatřeních a krocích. Snažíme se také dostat na svobodu nevinné lidi, kteří skončili v čínských koncentračních táborech a zastavit otrockou práci. Také se snažíme zastavit spolupodílnictví některých západních společností na nucené otrocké práci Ujgurů. Ale ano, nejurgentnější otázkou pro nás teď je zastavení her v Pekingu, které se rychle blíží.

Čas běží a lidé musí rychle začít jednat. Historie se nesmí opakovat. Hitler zahájil olympijské hry v Berlíně v roce 1936 ve chvíli, kdy v zemi fungovaly koncentrační tábory a jeho vláda vedla genocidní politiku. Teď se děje to samé. Tak strašnou chybu, jakou udělalo mezinárodní společenství tehdy, už znovu nesmíme dopustit. Řada zemí v 30. letech tvrdila, že o ničem nevěděla. Samozřejmě to věděli, ale tvrdili, že se k nim informace dostávaly příliš pomalu a o praktikách nacistického režimu se nedozvěděli včas.

Tohle je ale 21. století. Žijeme v éře informací a nikdo nemůže tvrdit, že neví, co se děje. Vědí, jak se věci mají, vědí z uniklých dokumentů samotné čínské vlády, že režim organizuje genocidu proti Ujgurům a že jde o cílenou kampaň, o čemž dokumenty svědčí. Takže už nikdo znovu nemůže mluvit o neinformovanosti. Pokud vlády okamžitě nezasáhnou, těžko budou vysvětlovat budoucím generacím, proč takové jednání umožnily.

Hlavním cílem vašeho úsilí v tuto chvíli je, aby vlády neposílaly na olympijské hry oficiální představitele?
To je naprosté minimum. Naprosté minimum. Žádáme, aby se olympijské hry buď posunuly, nebo přesunuly. Jen se podívejte, sedíme tu s respirátory – a proč? Jedním z důvodů je to, že čínská vláda potrestala lidi, kteří se snažili upozornit na šíření viru v zemi. Vláda neinformovala mezinárodní společenství o rizicích přenosu viru, že nejde jen o epidemii, která by se týkala jednoho čínského města Wu-chan.

Podívejte se na nás teď, kolik lidí v důsledku toho umírá, kolik lidí po celém světě kvůli koronaviru trpí. Kvůli koronaviru už jsme o rok posunuli olympijské hry v Tokiu. Pokud to můžeme udělat s ohledem na šíření viru a z důvodů veřejného zdraví, proč to nejde, když se Čína dopouští genocidy?

Konání olympiády by se mělo odložit a také by se mělo změnit pořadatelské město. Pokud se tak nestane, pak budeme vyzývat k bojkotu her. Budeme apelovat na olympijské sportovce, aby naslouchali vlastnímu svědomí a nejezdili na olympiádu účinkovat v soutěžích. Na prvním místě by měli splnit svou lidskou povinnost, jsme především lidské bytosti. Vlády by neměly posílat své představitele a diplomaty. To všechno je podle nás to nejmenší, co můžeme udělat.

Vzhledem k tomu, jak osobně se vás situace dotkla s vaší sestrou, přepadly vás někdy pochyby o tom, zda byste se měla angažovat veřejně, vystupovat a mluvit otevřeně o lidských právech a dalších problémech, které se života ujgurské menšiny v Číně týkají?
Ne, ani na chvilku. Nikdy toho nelituju. Čínský režim si myslel, že mě umlčí tím, když mi vezme moji milovanou sestru. Poté co mi zemřela maminka, pro mě roli mateřské autority plnila moje o pět let starší sestra. Nikdy se neangažovala v politice, je to ta nejlaskavější, nejklidnější, nejhodnější, zákona dbalá, úplně obyčejná, dobře vzdělaná lékařka v důchodu.

Stejně mi ji čínský režim vzal. Mysleli si, že když ji zavřou, že mě tím tlakem umlčí. Jednu věc do rovnice zapomněli započítat, protože jí nerozumí. To je síla lásky. Lásky, kterou mám pro můj lid, lásky, kterou cítím ke své sestře. Stýská se mi po ní, mám o ni strach. Ale láska mi dodává síly každý den, když se vzbudím a drží mě na nohou. V boji nepřestanu, dokud neuvidím, že se všichni nevinní lidé dostanou z koncentračních táborů na svobodu.