Před 20 lety začala operace Pouštní bouře. Do války šli i českoslovenští chemici
Bylo 17. ledna 1991, když před třetí hodinou ranní začala operace Pouštní bouře. Po irácké invazi do Kuvajtu dostal Saddám Husajn ultimátum na stažení. Neuposlechl, a tak OSN vyhlásila teprve podruhé ve své historii válku. Na operaci se tehdy podílely i československé jednotky.
„Před dvěma hodinami zahájilo spojenecké letectvo útok na vojenské cíle v Kuvajtu a v Iráku. Pozemní vojsko se do akce nezapojilo. Tento konflikt začal 2. srpna, když irácký diktátor přepadl svého malého a bezbranného souseda. Kuvajt, člen Ligy arabských zemí a OSN, byl obsazen. Před pěti měsíci začal Saddám Husajn nelítostný boj proti Kuvajtu. Dnes v noci jsme vstoupili do války.“
Těmito slovy přesně před dvaceti lety oznámil Američanům prezident George Bush starší, že vstoupili do války.
Masivní letecká kampaň trvala 38 dní. Spojenci během ní získali absolutní nadvládu nad vzdušným prostorem a ze vzduchu zničili většinu Saddámovy armády. Díky tomu následná pozemní operace trvala pouze 100 hodin.
Tomu odpovídají i ztráty. Ve válce zahynuli desetitisíce iráckých vojáků, zatímco jednotky OSN přišly při střetech s nepřítelem pouze o 190 mužů.
Součástí třistatisícového mezinárodního kontingentu byli i českoslovenští chemici. Jak vzpomíná příslušník jednotky z Liberce Jindřich Sitta, původně měli pouze chránit brigády ohrožené Saúdské Arábie, nakonec se ocitli v první válečné linii:
„Celá mise byla o permanentním strachu a stresu. Začalo to už tím, že se změnilo zadání. Bombardování, hořící ropné vrty, to všechno mělo dopady. Já konkrétně jsem shodil za půl roku pobytu v Saúdské Arábii 16 kilo. To, že prosákla informace, že by mohly být použity chemické zbraně, ten stres jenom umocnilo.“
Syndrom Perského zálivu
Tvrdé podmínky zažil i Pavel Budinský, který v operaci Pouštní bouře působil jako lékař. „Byla to klasická poušť se vším všudy, takže žádné zázemí. Byly to stany, kolem byly písečné valy, za kterými byly naše jednotky rozmístěny. Největším problémem paradoxně byly pro nás klimatické podmínky, to znamená obrovské tepelné výkyvy v průběhu 24 hodin. Přes den bylo 50 stupňů a v noci nula,“ popisuje lékař.
Na své působení v Perském zálivu vzpomínal na Rádiu Česko lékař Pavel Budinský
Jak připomíná, mnoho vojáků si po skončení konfliktu začalo stěžovat na takzvaný syndrom války v Perském zálivu. Za původce se vedle klimatických podmínek považovaly stres, zplodiny hořících naftových vrtů, bojové chemické látky a další. Někteří syndromem trpí dodnes:
„Projevuje se u každého zvlášť a jinak. Někdy jsou to poruchy krvetvorby, někdo má nádorové onemocnění, někdo je psychicky postižen. Ani tady zdravotnická veřejnost nebyla jednotná v tom, jak přesně popsat tento syndrom, postižení bylo hodně. Ale o tom, že se syndrom jakýmsi způsobem uznal, svědčí to, že americká, britská a francouzská strana začala tyto vojáky odškodňovat.“
Válka v přímém přenosu
Nešlo ale jen o začátek nové éry vojenských konfliktů za pomoci supermoderních technologií. Byla to také první válka v přímém přenosu.
Zpravodajové CNN postupovali se spojeneckými jednotkami a vysílali i přímo z bombardovaného Bagdádu.
„Nebe nad Bagdádem září, všude na obloze vidíme oslnivé záblesky. Nad hlavou mám asi 80 letadel, možná slyšíte jejich zvuk, jak přelétají nad naším hotelem,“ komentoval tehdy zpravodaj CNN.
Tlumočené vysílání této stanice vysílala i Československá televize. A CNN údajně sledovalo i irácké armádní velení poté, co spojenecké nálety vyřadily armádní komunikační sítě.
Iráčanům to ale nepomohlo. Už na začátku března mohl americký prezident oznámit národu vítězství. „Kuvajt byl osvobozen, našich vojenských cílů jsme dosáhli,“ prohlásil George Bush starší.
To ještě netušil, že o 12 let později se jeho syn do Iráku vrátí. Ale to už je zase úplně jiný příběh.
