„Nechala jsem v Chartúmu všechno, co se nám během 40 let podařilo v Súdánu vybudovat. Je to velice smutné. Vzhledem k situaci nevím, co se stane, jestli dům třeba celý vykradou,“ popisuje pro Radiožurnál.

Se Zdenou Hasanovou jsem se setkal v jedné kavárně v Káhiře. Do Egypta se s dcerou a vnoučaty dostala přes saúdskoarabskou Džiddu, kam odjely ze Súdánu lodí několik dnů po začátku války.

Víc než tisíc kilometrů cesty z metropole do přístavu nebylo snadných. O stavu svého domova má čím dál méně zpráv.

„Většina sousedů z ulice už tam nejsou, pokud vím, protože z bezpečnostních důvodů považovali za nutné z domova odjet. Většina z nich odjela do provincií, kde mají příbuzné. Tam ozbrojený konflikt nedosáhl, ten se odehrává v hlavním městě,“ přibližuje.

Hasanová se seznámila se svým súdánským manželem, veterinářem, během jeho studií v Československu. V roce 1975 pak začali nový život v Súdánu. Manžel jí před několika lety zemřel, v Chartúmu ale měla dceru s dětmi.

Po vypuknutí války je prý súdánská metropole neobyvatelná. Během povídání Zdena Hasanová jen stěží potlačuje slzy. „Část Chartúmu je bez přívodu vody. Žít v těchto klimatických podmínkách, kde teploty dosahují 40 stupňů, je těžké. Ale podle toho, co vím, tak je zatím dům v pořádku,“ podotýká.

Kterou zemi, které místo považuje za svůj domov? „Já mám domovy dva. Českou republiku a Súdán,“ přemýšlí. A připouští si, že by se do Súdánu už nikdy nevrátila? „Možná někde v hloubi své mysli. Je to těžké. Zůstat v České republice, pokud tam nemáte zabezpečení svého života – byt a podobně... Je to těžké začínat znovu, když je vám sedmdesát,“ uzavírá.

Celá rodina paní Hasanové je teď v bezpečí. V Káhiře si pronajala byt a vyčkává. Dlouhodobé řešení to ale není.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít