Odmítají sloužit Putinovi. Dezertér musí jednat rychle, v Rusku je kriminálníkem, popisuje člen Jděte lesem
Nechtějí narukovat, a pokud již v armádě jsou, příčí se jim aktivní účast v bojích proti Ukrajině. V Putinově téměř tři roky trvající „speciální operaci“ nevidí někteří Rusové smysl a ze strachu před náborem zemi opouští, případně se přímo na frontě rozhodnou dezertovat. S útěkem jim pomáhá organizace Jděte lesem. „Nechápou, proč na okupovaném území jsou a proč by na něm vůbec měli být a umírat,“ popisuje pro iROZHLAS.cz její člen Ivan Čuviljaev.
Začněme u vás. Jestli se nemýlím, po začátku ruské invaze na Ukrajinu jste se rozhodl odejít do Španělska?
Ano. Nebyl to hned můj první cíl, dostal jsem se sem pár měsíců poté, co jsem v roce 2022 Rusko opustil.
Organizaci Jděte lesem (Idite Lesom) založil Grigorij Sverdlin ve Tbilisi poté, co z Ruska rovněž odešel ze stejných důvodů jako vy. Na jejích stránkách jste jako členové uvedení čtyři, jinak s vámi ale spolupracují stovky dobrovolníků. Jak se všemi takto na dálku fungujete?
Místo pobytu v kontextu naší práce nehraje roli. Vzhledem k situaci v Gruzii a tamnímu postavení lidskoprávních aktivistů či novinářů tam již nikdo není, jsme rozptýlení všude možně. Část našeho týmu je ve Španělsku, další třeba v Německu. Dobrovolníci žijí po celém světě, od Japonska po Spojené státy.
Fungujete hlavně pro Rusy, kteří se nechtějí účastnit bojů na Ukrajině, to znamená, že jim buď pomáháte ze země odejít již před tím, než narukují, nebo pak rovnou z frontových linií. Kontaktují vás přes kanál na telegramu. Co se tedy děje poté, co vám od někoho přijde první zpráva?
Dobrovolníci jim zodpoví otázky, v případě dezertérů se pak přidají ti, již se specializují na evakuaci z frontových linií a Ruska. Poskytnou jim veškeré potřebné informace k tomu, jak frontu a zemi opustit. Pak prostě odjedou, z telegramu se ale konverzace zároveň přesune na bezpečnější komunikační kanál.
Ivan Čuviljaev
Z Ruska odešel v roce 2022 kvůli odmítavému postoji k ruské invazi, žije ve Španělsku. V organizaci Jděte lesem působí jako její PR manažer. Před válkou na Ukrajině pracoval jako filmový kritik, pořádal například přednášky či filmové festivaly.
Je jasné, že příběh každého je individuální. Cíle všech jsou však v podstatě stejné – nechtějí participovat na zabíjení lidí na Ukrajině. Jde zobecnit, co vám nejčastěji píšou ti, kteří už za sebou mají účast v bojích, viděli umírat lidi na obou stranách, zažili třeba šikanu od kolegů či nadřízených…
Ke vstupu do armády stát odvedence nutí, nepřidávají se k ní z vlastní vůle. Někoho tam dostaly finanční nebo jednoduše legislativní důvody, jiní byli ve vězení či stíháni. Chtějí z ní utéct, protože nechápou, z jakého důvodu na okupovaném území jsou a proč by na něm vůbec měli být a umírat. Nedokážou si na to odpovědět. A ani kdyby odpověď měli, nic by nezměnili. Prostě nechtějí přicházet o život.
V Rusku kriminálníky
Rusové mohou pouze s občanským průkazem jet třeba do Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Běloruska nebo Arménie. Kyrgyzstán s Běloruskem už ale Grigorij Sverdlin kvůli blízkým vztahům s Kremlem označil pro dezertéry za nebezpečné, v bezpečí podle něj nejsou ani v Arménii či Kazachstánu. Pokud tedy již je jejich útěk evidován, jak přesun funguje? Musí hranici přejít opravdu rychle, než se na něj přijde, nebo musí jít zcela tajně a doslova tedy lesem?
Musí jednat velmi rychle, už jen z toho důvodu, že je pronásleduje a hledá vojenská policie, někdy dokonce i FSB (ruská tajná služba – pozn. red.). Musíte prostě přejít hranice, ale detaily přirozeně popisovat nebudu. Zatím to je bezpečné a byli bychom rádi, kdyby to tak i zůstalo. V každé ze zemí jsme už ale zaregistrovali problémy, například případy, kdy dotyčné zatkli nebo unesli. Pro Rusko jsou kriminálníky.
Jděte lesem
Idite Lesom je nezisková organizace založená v Tbilisi ruským lidskoprávním aktivistou Grigorijem Sverdlinem. Jejím cílem je pomáhat Rusům, kteří se odmítají účastnit bojů na Ukrajině, případně chtějí dezertovat z ruské armády. Zatím pomohla přibližně 44 tisícům lidí. Ruské úřady Sverdlina i jeho organizaci evidují jako zahraniční agenty.
I pro ty, kteří jsou na frontě, cesta vede přes Kazachstán, Kyrgyzstán nebo Arménii, nemají na výběr. Tam pak musí počkat, než se budou moci přesunout dál směrem k zemím Evropské unie nebo Spojeným státům, kde by jim mohli dát víza a uprchlický statut.
Kazachstán a Kyrgyzstán mají velmi silné vazby na Moskvu, Arménie je zatím nejbezpečnějším a nejčastějším cílem. Ti, kterým se pak podařilo utéct ještě před vstupem do armády, nemusí čelit pronásledování a riziku únosu či zatčení. V podstatě jsou po opuštění Ruska volní.
Nejprve se tedy dostanou do jednoho z výše uvedených států, pak se ale chtějí přesunout do některé ze západních zemí. Tamní politici si však stále odporují v tom, zdali je mají považovat za přínos, nebo potenciální riziko. Evropský komisař pro obranu, Litevec Andrius Kubilius, ale například tvrdí, že jsou ve strategickém zájmu Západu a nelze všem Rusům přisuzovat kolektivní vinu. Jak to pak tedy s jejich cestou po prvotní zastávce vypadá? Také jim pomáháte s vízy, byrokracií a tak dále?
Na cestovní doklady většina z nich čeká i roky. Doufáme, že v budoucnu to bude kratší, zatím ale jde jen o naději. V Evropě jsou již některé státy připravené poskytovat dezertérům uprchlický status, jako třeba Francie, Velká Británie, Španělsko a snad i Německo. Do budoucna ale doufáme, že bude proces rychlejší.
Co by podle vás západní země měly v přístupu k ruským dezertérům změnit?
Je vidět, že evropská politika vůči nim již zastává jasný a podporující přístup. Ti, kdo utekli z armády, žijí pod vysokým rizikem, jsou tou nejcennější součástí protiválečné komunity. Ruské úřady je mohou zabít, unést, mučit či zavřít na dlouhou dobu do vězení. Otázkou zůstává jen zefektivnění, zrychlení byrokracie, jenž by jim pomohlo.
Únosy dezertérů
Už jste říkal, že dezertéři nejsou ani mimo Rusko v bezpečí. Stává se rovněž, že je Moskva dokáže násilím vrátit zpět, a následně tedy postavit před soud a poslat do vězení?
Dané hrozby se netýkají západních zemí, jako spíše těch prvotních států, jak jsme zmiňovali, jako jsou Kazachstán nebo Arménie, kde jsme zaregistrovali dva únosy. Dmitrije Setrakova unesli a následně vsadili do vězení v Rostově na Donu, druhým uneseným je pak Anatolij Šetin, jenž se stále nachází na ruské vojenské základně v arménském Gyumri.
Nechtěli jsme bojovat, říkají ruští dezertéři. Francie jich šest přijala, pomáhají v informační válce
Číst článek
Pokud jde o Kazachstán, každého z dezertérů tam přinejmenším jednou zatkli, umístili do vězení a stíhali, a to jednoduše proto, že místní úřady jsou v úzkém kontaktu s těmi ruskými. Někoho vypátrat je tam velmi snadné. Po příchodu se lidé musí zaregistrovat, najít si bydlení, potřebují používat bankovní účet. A k tomu se musíte prokazovat průkazem totožnosti, cestovním pasem.
Pomáhají jim na místě i některé tamní organizace?
V obou zemích jsou samozřejmě lidskoprávní aktivisté. Dezertérům poskytují třeba právní či psychologickou pomoc.
V některých případech vás mají kontaktovat i příbuzní odvedenců. To pak pomoc k útěku probíhá jak?
To se stává velmi zřídka. Musíme být v kontaktu přímo se samotným dezertérem. Součástí pomoci je i ověřovací proces, jenž musí probíhat s ním.
Potvrzují vám dezertéři informace, že ti, kdo s válkou nesouhlasili či se k boji stavěli odmítavě, velení zpravidla využívá v první linii jako takzvanou potravu pro děla?
Ano.
Název organizace je Jděte lesem, v originále Idite Lesom, čemuž v češtině dobře rozumíme. „Ztraťte se v lese“ je vzkaz, který vysíláte právě dezertérům či těm, kdo chtějí odejít ještě před narukováním. Spojení má ale i přenesený význam, jímž někoho v ruštině v podstatě posíláte „do pr**le“, což má zase být zpráva ruským úřadům. Co dezertérům v Rusku hrozí? Vyhrožují i jejich rodinám?
Dezertéři ze strany ruských úřadů čelí stíhání, mučení. Jde-li o příbuzné, ty zpravidla vždy čekají problémy, s nimiž však počítají. Vojenská policie jim ale těžko může něco udělat, maximálně na ně čekat každé ráno před domem a pokládat jim dokola ty samé otázky. Anebo je přinutit jít vypovídat před nějakými důstojníky někde na vojenské základně. V porovnání s jinými věcmi, jež se v současném Rusku dějí, to ale není nic tak hrozného.
44 tisíc lidí
Podle Sverdlina, Ruskem označeného za zahraničního agenta, se na Jděte lesem obrací stále více lidí, což vás na druhou stranu staví před stále větší rizika. Jakým způsobem na vás úřady útočí nebo se snaží vás omezit?
Všichni jsme v zahraničí, nikdo z nás by nemohl být v Rusku a zároveň v bezpečí. Prohlásili nás za zahraniční agenty, Grigorije Sverdlina tamní úřady stíhají.
Pět armádních dezertérů zemřelo při požáru věznice v Jakutsku. Ta je známá pro nelidské zacházení s vězni
Číst článek
Ještě bych se zastavila u pár čísel. Kolika lidem se vám doposud podařilo pomoci?
O pomoc nás za poslední více než dva roky požádalo přibližně 44 tisíc lidí, a to od různých druhů konzultací, třeba právních či psychologických, po pomoc pro vyhnutí se narukování. Pokud jde o dezertéry, jsou jich téměř dva tisíce.
Mohl byste stručně popsat třeba dva tři případy, které se vám zatím nejvíce zapsaly do paměti?
Všechny jsou tak rozdílné, že jich nemohu jen pár vybrat. Taktiky úřadů se mění ze dne na den, každý den vymyslí nějaký nový způsob, jak lidi donutit odejít na bojiště. To přibližuje, jak se na frontě objevují noví Rusové. Nejčastěji má daná osoba vážné finanční problémy a je donucena podepsat smlouvu. V podstatě jakýkoli kontakt s armádními činiteli končí přinucením k jejímu podpisu.
Co je podle vás tou nejtěžší částí v pomoci dezertérům?
To, že všichni mají vážné psychologické, zdravotní problémy. Téměř většina z nich za sebou má vážná zranění. Potřebují adekvátní léčbu, kterou jim nejsme schopni zcela zajistit. Můžeme jim samozřejmě na dálku poskytnout psychologickou podporu, nikoli ale třeba předepsat potřebné léky.
