Svlékla se, zadrželi ji, zmizela. Íránská studentka se okamžitě stala symbolem odporu proti režimu

Teherán 14. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na sociálních sítích se už několik dní šíří video z Íránu, na kterém je mladá žena svlečená do spodního prádla. Chvíli posedává na zídce u schodiště, chodí mezi lidmi… Kdo to je?
Prý se jmenuje „Ahú“ Dáríjáí. Je to mladá žena, studentka francouzštiny. Je rozvedená a má dvě děti. Informací o ní je ale málo a ani přesně nevíme, co se ten den stalo, jak se to video, které je všude a všichni na světě o něm vědí, točilo.

Video není moc dlouhé, ukazuje jenom momenty, kdy buď posedává anebo prochází mezi lidmi.
Existuje ještě jedno video. Taky je krátké, ale ukazuje moment, kdy ji zatýkají. Prochází se po ulici, v jednom momentě si myslím i sundá kalhotky a pak ji vezmou pryč. Pak už nevíme, co bylo dál. 

To znamená, že oni ji po několika desítkách vteřin, minut – to v tuhle chvíli nejsme schopni říct – zadrželi. Za to, že nebyla oblečená…?
To nevíme přesně, jestli je to jenom za to, že nebyla oblečená. Mluvčí univerzity Ázád říkal, že má psychické problémy a že ji vzali do léčebny. Takže doteď přesně nevíme, co se ten den stalo.

A tohle se odehrálo na prostranství před univerzitou v Teheránu?
Ano, před univerzitou Ázád v Teheránu, venku před univerzitou nebo v jejím kampusu. Nevíme ale, co se stalo předtím.

Kusé informace

Podle informací, které v tuhle chvíli máme, k tomu mělo dojít sobotu 2. listopadu. Říkáte, že nevíme, co bylo předtím, ale – a zase jsou to spekulace, které se objevují v mediálním prostoru – prý tam mohl být nějaký střet s místními milicemi…?
Ano. Jedna studentská skupina, Amir Kabir, tvrdí, že se hádala s bezpečnostním personálem na univerzitě. Většinou tam jsou a dívají se, jak se objímají, jestli jsou ženy oblečeny podle zákona, jestli mají šátek a tak dále. A oni říkali, že měla jenom svetr a čepici, takže není dobře oblečená a roztrhali jí ho. Potvrdil to jenom jeden zdroj. Pak se na protest svlékla.

To je jedna z verzí.
BBC pak mluvila se dvěma svědky. Nevěděli, co se stalo, že se svlékla. Ale říkali, že předtím šla do jedné třídy a začala filmovat studenty mobilem. Jeden profesor jí řekl, že to nesmí dělat, že na to nemá povolení. A taky říkali, že se tam procházela a říkala, že je přišla zachránit. Bohužel jsme nemohli najít nikoho, kdo tam byl. Ani jsme nenašli někoho, kdo ji zná. Takže máme jen ty informace, které zazněly v médiích.

Je potvrzené, že mělo jít o studentku teheránské univerzity?
Ano.

Její identita je potvrzená?
Ano. V novinách psali, že se jmenuje „Ahú“ Dáríjáí, že je rozvedená a že má dvě děti.

V íránských novinách?
Ano.

Dá se tomu věřit?
Myslím, že ano.

Protože to je další věc – jak o tom píší íránští novináři? Co se dozvíte z tamních médií?
Jen málo informací. V Íránu není svobodný tisk, takže je tam cenzura. Píšou, co mohou psát. Takže nevím, jestli se vůbec snažili tam jít a zeptat se, co přesně se stalo. Nejsou o tom žádné reportáže a my tam nemáme nikoho. Máme zdroje, ale nemáme reportéra, abychom to mohli prošetřit.

Z těch dvou videí vyplývá, že byla napůl svlečená, že ji zatkli a že ji někam odvezli. Podle mluvčí íránské vlády se nachází v jakémsi zdravotnickém zařízení.
Ano.

Kde? Jaké to je zdravotnické zařízení?
To nevíme. Íránský ministr vědy říká, že se léčí, objevil se i komentář od íránské psychiatrické asociace. Ale víc informací nemáme. V íránských médiích se taky objevilo video, na kterém byl muž, jehož obličej nebylo vidět. Média ale uvádí, že to je její bývalý manžel. Prosil, aby lidé video nezveřejňovali. Říká, že má dvě děti. Ale nevíme, jestli to je opravdu její bývalý manžel, nebo ne.

Symbol

Za studentku se hned po incidentu postavila například Amnesty International. Ta žádá o vyšetření zatčení studentky, zda nedošlo k bití a sexuálnímu násilí. Policii prý studentku předala ochranka univerzity a škola odmítá, že by došlo k fyzickému střetu. Tohle se podle vás dá vyšetřit?
Těžko. Jak jsem říkala, v Íránu není svobodný tisk a představitelé by asi nedovolili, aby proběhlo nezávislé vyšetřování. V Íránu je velká nedůvěra vůči vládě, takže ať už řekne cokoli, lidé jim nebudou věřit.

Takže ať už to bylo jakkoliv, tak už je to jedno, protože se v Íránu stala symbolem?
Přesně tak a nejenom v Íránu, ale i ve světě. Stala se symbolem boje íránských žen proti hidžábu, proti státní represi. A hodně žen v Íránu si je jisto tím, že protestovala proti restrikcím a zákonům, protože to ženy nenávidí. Bezpečnostní personál na univerzitách i jinde a pak i morální policie ženy pořád otravují.

Takže chodí po ulici a říkají, že jsou špatně oblečené…?
Ano. Proč se namalovaly, proč ukazují vlasy a podobně. A to je fakt otrava. V Íránu jsem žila, vyrostla jsem tam. Je to fakt otravné a ženy toho mají dost. A také je obava, že ji mohou trestat za to, že není oblečená, protože to je protizákonné. Proto Amnesty International a ostatní skupiny říkaly, že ji musí nechat být, netrestat a tak. V minulosti byly případy, kdy byly ženy zatčeny a sexuálně obtěžovány. Takže už se to stalo.

A stalo se taky v minulosti, že by režim takto odklidil – když půjdu po jedné verzi příběhu – někoho, kdo by byl oponentem režimu? Například by se snažil ho znevěrohodnit tím, že řekne, že ho umístili do zdravotnického zařízení kvůli tomu, že má psychické problémy?
Mluvili jsme s mladým mužem, disidentem, kterého zatkli. Řekl nám, že ho dali do léčebny a tvrdí, že má psychické problémy. Takže ano.

Takže i taková režimní taktika tam teoreticky být může…?
Ano, je to možné. Ale jak jsem říkala, v tuto chvíli nic nevíme.

Práva íránských žen

Říkala jste, že ženy nemohou ukázat vlasy na veřejnosti, že se nemohou namalovat.
Neměly by, ale ukážou.

Co všechno nemůžou?
Hodně věcí. Neměly by se malovat, ukazovat vlasy a tělo. Teď se to změní, protože ženy bojují. Bojovaly jsme a máme více práv. Vláda ustupuje. Když jsem byla malá, byla jsem s maminkou venku a ona kouřila. A morální policie se ptala, proč kouří, že žena na veřejnosti nesmí kouřit. Nebo jsme se jako studentky něčemu nahlas smály a říkali nám, že to je špatné. To jsou úplně hloupé zákazy.

Snaží se to ženy obcházet?
Určitě, hlavně po smrti Mahsy Amíníové před dvěma roky a po velkých demonstracích proti vládě. V Íránu se situace hodně změnila. Často v ulicích vidíme ženy úplně bez šátku.

A nikdo nezasáhne?
Zasáhne, ale je to jedno. Žena řekne, že si šátek vezme a jakmile je policie pryč, zase si ho sundá. Morální policie používá nové taktiky, třeba konfiskují auta žen, které nemají šátek v autě. Fotí je a pak jim vezmou auto. Potom musí platit pokutu, aby dostaly auto zpátky. Teherán je obrovské město a bez auta je to těžké. Takže takhle ženy trestají. 

Ženy ale neustupují a bojují. Třeba kamarádka – šli do mešity. Někdo zemřel. Když někdo zemře, tak je tam ceremonie. A mešita je samozřejmě konzervativní místo. Ale když tam kamarádka byla bez šátku, tak to nikomu nevadilo. Jenom jedna taková konzervativní žena v čádoru – to je ten dlouhý, jak schová úplně všechno, jenom obličej je vidět – šla za nimi a řekla jim, že jsou v mešitě a že musí mít šátek. Tak jí řekli, co je jí do toho, ať se stará o sebe. A nakonec byli všichni na jejich straně a ta žena musela jít pryč. 

Takže společnost se úplně změnila. Něco takového by před deseti nebo dvaceti lety bylo nemožné. V mešitě bez šátku, to bych vůbec nevěřila. A teď se to děje.

A když se stane i to, že policie zasáhne, tak jste naznačila, že to bývá jen tak, že řekne, že takhle to být nemá.
Přesně tak.

Tam není žádná silnější restrikce?
Samozřejmě ji může zatknout. Mahsu Amíníovou zatkli, i když byla perfektně oblečená. Podle videa, které pak vyšlo, tam nebyl žádný problém. Mohou vás zatknout, vezmou vás na stanici a tam budete muset platit pokutu, nebo vám dají lekci, jak se máte chovat.

Můžou vás uvěznit?
Ano, to je taky možné.

Může a dochází třeba i k fyzickému násilí ve vězení?
Je to možné. Existují o tom reportáže, že některé ženy říkaly, že je mlátili, nebo byly sexuálně obtěžovány.

Chápu, že jsou zákony stejné, ale ženy se je snaží víc a víc obcházet. Co všechno ještě tedy ženy v současném Íránu nemohou? Jak silně jsou ženská práva potlačována? Kdybyste to měla třeba porovnat se sousedním Afghánistánem. Nedávno jsme tu měli novinářku z deníku Referendum Fatimu Rahimi, se kterou jsme se o tom taky bavili.
Pod vládou Tálibánu ženy nemají žádná práva. Nesmějí studovat, pracovat… 

Nesmějí teď ani mluvit na veřejnosti. 
Přesně tak. V Íránu jsou ženy společensky velmi aktivní. Studují, jsou třeba i ve vládě. Poprvé je v Íránu mluvčí vlády žena, ale pořád se třeba nemůže stát prezidentkou. Hodně žen kandiduje každé čtyři roky, ale oni je pak nenechají. A ženy mají také poslední slovo v rodinách. V mé rodině měla maminka vždycky poslední slovo. Takže Írán a v Afghánistán se moc nedají porovnat.

Vzpomněl jsem si na to, když herečka Meryl Streepová na půdě OSN mluvila o tom, že mají ženy v Afghánistánu méně práv než kočky.
A měla pravdu. Je to hrozné a smutné, ale bohužel je to tak.

V Íránu se tedy časy lepší. Je to právě od smrti Mahsy Amíníové?
Ne, i předtím. Samozřejmě od té doby, kdy byla revoluce a nastoupila islámská vláda, tak jsou proti ženám restrikce, jsou v zákonech diskriminovány a mají méně práv než muži. Ženy ale bojovaly, ale od začátku jim nikdo neříká, že nemohou studovat, naopak. Ženy, které přišly z konzervativních rodin, šly studovat na univerzitu. A většinou ti, co studují na univerzitě, jsou ženy, asi 60 procent, takže víc žen než mužů. To se taky změnilo. Předtím jejich rodiny říkaly, že to nesmí, že to pro ně není bezpečné, ta společnost, být bez šátku a tak. A potom se to změnilo. Ženy se mohly dostat na univerzity, do vlády a podobně.

Reakce doma i ve světě

Tím, že se rozvolňuje nazírání íránských žen na pravidla, která mají dodržovat, mění se i počet podobných případů, jako je případ „Ahú“ Dáríjáí? Snaží se ženy třeba i veřejně vystupovat? Jsou třeba i protesty na podporu „Ahú“ Dáríjáí?
Skoro před týdnem byl tuším protest. Nebylo to v Teheránu, ale jinde v Íránu, a byl to protest za lepší podmínky, lepší plat a tak. Byli tam důchodci, ale volali její jméno a chtěli, aby ji pustili. Takže neprobíhají protesty, jaké jsme viděli před dvěma roky – jak si ženy sundaly šátky a spálily je.

To byl skutečně boj v ulicích. Skandovalo se, chodilo se s transparenty do ulic.
Ano a zabili hodně lidí, asi pět set nebo víc, bohužel. Teď to tak není, ale boj pokračuje. Každý den vidíme videa a fotky z ulic Teheránu a jiných měst, kde jsou ženy bez šátků. Ale svět dává pozor na Írán jen tehdy, když se děje něco velkého, když tam střílejí na lidi nebo jsou lidé v ulicích. To neznamená, že se tam nic neděje. Boj pokračuje a společnost se opravdu změnila. Vláda musí ustupovat.

A taky jsou reakce i ve světě. Třeba v Londýně se aktivistka na podporu „Ahú“ na jednom z náměstí taky svlékla do spodního prádla. V Praze byla demonstrace…
Ano, s tou londýnskou aktivistkou jsme mluvili. Říkala, že se svlékla, protože chtěla pocítit, jak se cítila „Ahú“. Říkala, že jí byla zima a že pochopila, že to není jednoduché, být takhle svlečená na ulici. A v úterý večer byla malá demonstrace před íránskou ambasádou v Praze, což bylo taky na podporu „Ahú“.

Jak silným hlasem je v tomto uvězněná Narges Mohammadíová, asi nejznámější íránská lidskoprávní aktivistka, která loni dostala Nobelovu cenu za mír? Ta se ve svém vyjádření postavila za „Ahú“ a čin označila za symbol odporu proti režimu a jeho postoji k ženám.
Ano. Je asi nejznámější disidentka, hlavně proto, že dostala Nobelovou cenu za mír. V tuto chvíli je ve vězení a odtamtud se pořád vyjadřuje k různým případům. Naposled za „Ahú“ Dáríjáí. Narges Mohammadíová byla také pod tlakem, protože nenosila šátek ve vězení. Chtěli ji třeba vzít do nemocnice kvůli zdravotním problémům, ale už několikrát ji nevzali, protože si odmítla vzít šátek. Takže to je přesně to, o čem jsem mluvila – boj pokračuje i ve vězení.

Je teď naděje dozvědět se víc o tom, co s „Ahú“ je, co s ní bude a co přesně se stalo?
Snažíme se, ale je to opravdu těžké. V Íránu neexistuje svoboda tisku, je tam hrozná represe a je velmi složité dostat o takových případech důvěryhodné informace. Budeme se ale dál snažit a doufáme, že najdeme někoho, kdo ji zná a dozvíme se přesně, co se ten den stalo.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, TV Nova, RFE/RL, server Newsflare, uživatelský účet @kayhanlife na Instagramu,  youtubové kanály  United Nations, FRANCE 24 English, BBC News a uživatelský účet @AmnestyIran na sociální síti X.