Landovský: Rusko hraje box-šachy. S příměřím nebude souhlasit, dokud se mu daří zabírat území
Premiéři nebo prezidenti států Evropské unie budou společně hodnotit výsledky jednání Volodymyra Zelenského a dalších evropských představitelů v Bílém domě. „Kouzlo nárazníkových zón je, že chrání obě strany,“ říká pro Český rozhlas Plus Jakub Landovský z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, někdejší velvyslanec při NATO.
Jak zásadní je z českého pohledu ochota Američanů zapojit se do garancí míru? A je možný mír bez předchozího příměří?
Mír bez příměří se trochu pojmově vylučuje. Zpráva, že Američané jsou připraveni se, ale pozor, koordinačním způsobem, ne přímým angažmá, podílet na bezpečnostních zárukách, to je jedna ze dvou největších pozitivních zpráv ze včerejška.
Poslechněte si rozhovor s Jakubem Landovským, bývalým českým velvyslancem při NATO, který aktuálně působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy
A já bych nebyl tak uměřený, já myslím, že pondělí bylo velkým diplomatickým úspěchem Spojených států.
Americký prezident Donald Trump opět zdůrazňoval, že to budou hlavně Evropané, kdo by se měl podílet na bezpečnostních zárukách. Německý kancléř Friedrich Merz řekl, že to má být celá Evropa. Co to znamená z vašeho pohledu? Co by to znamenalo pro Česko?
My neznáme přesnou podobu, ale zatím to vidím následovně. Donald Trump musí odstranit ty dvě největší překážky. Jednou z nich je, řekněme, situace na frontě neboli mír za území.
A ta druhá je, jak mír vlastně vydrží. A v tom je Amerika konzistentní a říká: Je to válka, kterou by měli řešit hlavně Evropané – i z hlediska geografie, která je jednou z mála věcí, které nám dávají nějaké vodítko v tom současném rozbouřeném světě – a měli by nést větší díl připravenosti působit ve prospěch vlastní bezpečnosti.
S tím souvisí i ty navýšené výdaje na obranu, které Evropa slíbila Donaldu Trumpovi během deseti let navýšit. On o tom také během jednání u stolu se státníky z Evropy mluvil.
Minimálně pomocí těchto peněz bychom měli pomoci Ukrajině, aby se stala ubránitelnou i v případě nějakých příštích ruských snah o revizi současného míru.
Ztráta Donbasu by otevřela Ukrajinu pro další ruskou agresi, říká expert. Situaci srovnává s ČSR v roce 1938
Číst článek
O dalším angažmá si teď nedovolím spekulovat, protože Rusko vyloučilo, aby se vojáci z členských zemí Severoatlantické aliance blížili jeho území a působili na Ukrajině.
Takže jestli se ptáte, jestli se máme připravit na to, že evropští vojáci budou strážit linii, tak zatím to takto podle stavu jednání nevypadá.
Nárazníkové zóny
Když byl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v Bílém domě dotázán, jaké garance by si přál, tak opáčil „všechny“. Protože tam padly konkrétní otázky, třeba jestli by součástí toho mělo být i vyslání vojáků. Alespoň podle dřívějších vyjádření představitelů Británie či Francie, ty v tom byly nejdál. Byla by tam role i pro Česko coby člena koalice ochotných? Nebo jsou tyhle věci opravdu zatím velmi nejasné a v nedohlednu?
Ony jsou nejasné, protože musí probíhat v trilaterální, triangulární situaci v konzultaci s Ruskem. A vlastně to proběhlo – v tom je diplomacie úplně nová.
Bylo to v průběhu zasedání, kdy Donald Trump volal Vladimiru Putinovi a dohodl s ním, že další kolo trilaterálních jednání, tentokrát už za přítomnosti Ukrajiny a Ruska, by se mělo odehrát do čtrnácti dnů. A to je právě ten největší úspěch.
A tam by se potom řešilo, řeknu to zjednodušeně, jestli vznikne nějaká nárazníková zóna. S tou bude muset souhlasit i Rusko.
To znamená, že v tuhle chvíli není možné konstruovat, jak by vypadala evropská situace nebo jaký bude příspěvek Američanů, bez toho, aniž by Rusko řeklo, jak si představuje tu nárazníkovou zónu.
Poněvadž kouzlo nárazníkových zón je, že chrání obě strany. A vytváří něco, co je v diplomacii strašně cenné. Je to věc, kam promítají obě strany stejnou míru naděje na lepší budoucí uspořádání.
Škola lichocení. Zelenskyj a evropští lídři jednali s Trumpem tak, jak to má rád
Číst článek
Rusko je členem Rady bezpečnosti. Proto mě zaujaly některé spekulace o tom, že by určitým garantem mohly být i OSN. Já už jsem to vlastně odepisoval, protože myslím, že OSN je teď absolutně dysfunkční. Ale i to se může vrátit.
Zatím mi to přijde tak, že Amerika si hlavně potřebuje rozvázat ruce na další působení vůči Číně. Zejména kvůli tomu bude potřebovat, aby zavládl mír. Aby už Čína nemohla profitovat z toho, že válka stále běží.
Amerika také konzistentně tvrdí, že větší podíl ponese Evropa. Já zatím vidím větší podíl finanční, ovšem už v rámci schváleného evropského vyzbrojování neboli žádné peníze navíc. Využije se k tomu těch budoucích pět procent HDP na obranu.
Nedokážu si zatím představit angažmá vojenské, protože to by narušilo ruskou představu neutralizace, která – a bylo zajímavé, že v Bílém domě byl i finský prezident – vyústila v to, že Finsko bylo po druhé válce dlouho nuceně neutrální.
Ukrajina nemůže být slabá. Nemůže být ani úplně neutrální, protože je neustále ohrožovaná. Napojení našich garancí na ukrajinskou bezpečnost je největší otázka dneška. To je velmi těžké odhadnout.
Jednota Evropy a USA
Mají spojenci Ukrajiny plán B? Třeba francouzský prezident Emmanuel Macron se zmínil o sankcích coby alternativě, pokud jednání o míru selžou.
Tam je určitý problém. Máme dnes devatenáctý balíček sankcí. Co nám to vlastně říká? Říká nám to, že sankce nemají ten efekt.
Zároveň je tu možnost, že by se zapojila Amerika formou sekundárních sankcí, protože Amerika má daleko větší světový vliv a výtlak, mohla ruskou ekonomiku poškodit.
28:00
Nejsložitější bude jednání o bezpečnostních zárukách, nastínil ve speciálu Radiožurnálu Kofroň
Číst článek
Takže ano. Ale pro všechny tyto snahy je potřeba jednota a společný postup Evropy a Ameriky. A už by mělo skončit, a ono to končí i včerejškem (pondělím), to neustálé zpochybňování, že mír na Ukrajině je cíl, který Evropané plně neakceptují.
Teď všichni státníci u stolu řekli: Ne, je to skvělé, Donalde, co děláš, mír je něco, co také chceme a budeme působit na obě strany mixem bezpečnostních záruk pro Ukrajinu a otevření vztahu s Ruskem.
To už probíhá. My z Evropy nechceme vidět – a je to samozřejmě krajně nepříjemné, zejména pro naši zahraniční politiku – ruské vylamování se z izolace. Je to proces, který už běží minimálně od summitu na Aljašce docela rychlým tempem.
A teď je třeba držet balanc a dosáhnout klidu zbraní, na čemž se snad shodnou úplně všichni.
Ale o příměří řeč není. Čili klid zbraní ve smyslu...?
To je pak konzumováno mírem. Samozřejmě Rusko šponuje své sázky a říká: Mně se na frontě daří, my jsem připraveni jednat o míru, ale nebudeme si zkracovat období, kdy neustále každý den zabíráme ukrajinské území.
Rusové provádějí jakési box-šachy, kdy se chvilku hráči bijí a chvilku hrají šachy. To je klasický ruský způsob zacházení s mezinárodním pořádkem nebo použitím síly v něm.
Nebudou souhlasit s příměřím, než dosáhnou takových výsledků konfliktu, které pro ně budou přijatelné. Budou pořád tlačit ve vojenské rovině. A proto evropské snahy, ať je hlavně první příměří a pak teprve jednání o míru, narážejí na neochotu Ruska.
