The Atlantic: „Jednodušší je svrhnout Lukašenka než Putina”

Je jednodušší svrhnout Lukašenka než Putina

Článek vydaný v časopisu The Atlantic. Napsala Anne Applebaumová.

Na ulicích tu neuvidíte žádné revoluční plakáty „planout ze zdí zářivě červenou a modrou“, jako když George Orwell opouštěl Barcelonu, aby jel bojovat do španělské občanské války. Ani tu neuslyšíte reproduktory „hrát revoluční písně celý den a dlouho do noci“ jako Orwell v roce 1936. Místo toho jsou Bělorusové, kteří se připravují opustit Varšavu a přidat se k Ukrajinské armádě, namačkaní ve sklepě jednoho domu na tiché, stromy lemované ulici. A vypadají spíš jako skupinka programátorů, kteří se balí na dlouhý výlet.

Možná je to proto, že to skutečně jsou programátoři, nebo aspoň někteří z nich, kteří se sešli ve sklepě jednoho domu na tiché, stromy lemované ulici a balí se na dlouhý výlet. Konzervované potraviny, sušené salámy a pytlíky ořechů nebo rozinek jsou úhledně vyrovnané na podlaze vedle hromady batohů. Venku je zaparkováno několik SUV. Ta jim buď darovali polští a běloruští sympatizanti, nebo tu zůstala po jiných, kteří už na frontu odjeli. Tahle skupina za hodinu vyrazí směrem k ukrajinské hranici a mluví se mnou jen pod podmínkou, že nebudu fotit a ani se ptát na jejich jména. Pokud by byli prozrazeni, mohla by jejich rodiny navštívit, a případně i zadržet běloruská policie. 

„Z našich příbuzných jsou rukojmí,“ vysvětluje mi jeden z nich. Ostatně, několik matek běloruských vojáků bojujících na Ukrajině už bylo přinuceno své děti veřejně odsoudit. Říct vám o nich můžu jen to, že jde o mladé lidi - dvacátníky, třicátníky - a že se hodlají připojit k pluku Kastuśe Kalinoŭského, což je vojenská jednotka založená v březnu jako součást ukrajinské armády, která má ale speciální běloruský status. Také můžu prozradit, že i když se to nezdá, jsou velmi dobře informovaní o světových dějinách ozbrojených povstání.

Znají své předchůdce z 19. století - Kastuś Kalinoŭski bojoval v roce 1863 v neúspěšném povstání proti ruské okupaci tehdejší Polsko-litevské unie. Znají ale i své předchůdce z 20. století, mezi které patří nejen Orwell, který bojoval ve Španělsku, ale také Józef Piłsudski, polský generál, který bojoval v roce 1914 v rakouské armádě, protože doufal v osvobození Polska. Kalinoŭski byl sice popraven a Orwellova strana nakonec neuspěla, ale Piłsudski se svou polskou legií dopochodoval až do Varšavy. V roce 1918 se stal vůdcem nezávislého Polska.

Muži, kteří se sešli v tomhle sklepě, jedou na Ukrajinu jednak proto, že stejně jako Orwell ve Španělsku sympatizují s úsilím jiného státu o uchování demokracie, a jednak proto, že stejně jako Piłsudski v Polsku chtějí časem osvobodit Bělorusko od diktatury Alexandra Lukašenka, který je u moci už téměř tři desetiletí. 

Jejich naděje trochu zmírňuje realismus - přece jen míří na frontu jedné z nejbrutálnějších válek 21. století, ale dál je žene vpřed jejich zoufalý pocit, že všechny jiné možnosti, které by mohly vést k politické změně, už byly vyčerpány. Dvacátník - říkejme mu písmenem K. - s vlnitými blond vlasy, v zeleném tričku a roztrhaných kraťasech, mi vypráví, že po škole začal pracovat v Minsku jako úředník, ale rychle si uvědomil, co to v praxi znamená.

„Tvoje práce, všechno, co děláš, má za cíl zajistit, že se Lukašenkův režim udrží u moci,“ popisuje mi. Během série hromadných protestů po zmanipulovaných volbách v roce 2020, kterou všichni označují za revoluci, K. s jedním kamarádem šířil letáky kritizující režim. Jeho kamarád je dnes ve vězení, kde si má odsedět celkem čtyři roky (K. mi řekl jeho jméno; později jsem ho našla na seznamu politických vězňů). Když Rusko napadlo Ukrajinu, cítil se K. provinile - nemohl spát a štvalo ho, že selhání běloruské revoluce vedlo k tomu, že dnes mohou být na Ukrajinu z Běloruska vypalovány ruské rakety. „Pochopil jsem, že máme povinnost jet do Kyjeva. A potom vyrazíme do Minsku,” vysvětluje.

Důvody k tomu, proč jít bojovat na Ukrajinu tedy jsou: Naši revoluci jsme nedokončili. Neodstranili jsme Lukašenka, nezabránili jsme tomu, aby ruští vojáci překročili naše hranice a napadli Ukrajinu. Jeden z programátorů s dlouhými vlasy - já mu budu říkat R. - mi řekl, že i on se účastnil demonstrací v roce 2020 a i on následně z Běloruska odjel. Domů se ale ještě jednou vrátil a to, co uviděl, ho šokovalo. Lidé přestali protestovat. „Lidi nebojují. Tenhle život“ – a tím myslí život v diktatuře – „jim stačí.“ Jak můžou pokračovat, jako by se nic nedělo, jako by rakety nelétaly? „Přijde mi to jako zlý sen.“

Většina z mužů, se kterými jsem mluvila, před sebou má i jiné možnosti. Kdyby chtěli, mohli by pohodlně žít mimo Bělorusko. Jakýsi B. v bílém tričku, na kterém je natištěno slovo INSPIRE (v češtině inspirovat) , mi v polovině rozhovoru prozradil, že umí dobře anglicky, takže jsme se přestali bavit rusky. Má v Americe rodinu a několikrát tam byl („San Francisco… Národní park Yosemite…“). Jeho snem bylo zažít, jak Woody Allen v New Yorku hraje jazz, ale když jeden večer do Café Carlyle zašel, Allen tam zrovna nebyl. Sám sebe B. popisuje jako „digitálního nomáda, nebo ještě lépe mezinárodního bezdomovce“ a posledních několik let jezdí po celé Evropě. I on běžně pracuje s počítači, ale od začátku války chce bojovat na Ukrajině.

"V březnu byla hrozná zima a měl jsem velký strach," svěřuje se mi s tím, že i když se pořád bojí, sledování emotivních videí z Ukrajiny, znovu a znovu, týden po týdnu a měsíc po měsíci, ho přesvědčilo přidat se ke Kalinoŭského pluku.

K., R. i B. patří do okruhu minských intelektuálů. Vedoucí skupiny, kteří ve vedlejší místnosti dávají do pořádku papíry, mi řekli, že mezi dobrovolníky jsou i čerství absolventi středních škol, tovární dělníci a bývalí policisté. Někteří přijíždějí do Varšavy nočními autobusy z Běloruska bez peněz a bez jakýchkoliv plánů kromě toho, že se chtějí připojit k ukrajinské armádě. Na bráně domu, kde Kalinoŭského pluk ve Varšavě sídlí, visí telefonní číslo pro případ, že by přišel nějaký dobrovolník v době, kdy tu nikdo není. Jak vědí, kam mají jít? „To vědí všichni,“

Také jsem od nich slyšela, že mezi rekruty jsou i mnohem drsnější chlapíci, včetně několika bývalých kriminálníků. S nimi jsem se ale nesetkala. Jeden z exulantů, kteří pracují ve varšavské náborové kanceláři, to popsal takhle: „Některé typy lidí prostě lákají zbraně a boj.“ Taky se ví, že po boku ukrajinské armády bojuje několik bývalých běloruských vojáků nebo příslušníků tajných služeb. Někteří z nich v Kalinoŭského pluku a někteří v jiných jednotkách. Pomalu se začínají dávat dohromady mezi sebou i s dalšími sympatizanty.  9. srpna byl na setkání sjednocené běloruské opozice zvolen nový úřadující ministr obrany v exilu, stal se jíml Valeryj Sachaščyk, bývalý velitel legendární výsadkářské jednotky běloruské armády. Mluvili jsme spolu cestou autem, když mířil na Ukrajinu zúčastnit se prvního setkání s Kalinoŭského plukem.

Sachaščyk opustil Bělorusko před šesti lety - „člověk tam nemůže žít svobodně“, řekl mi - a v Polsku vede úspěšnou stavební firmu. I když přiznává, že Kalinoŭského pluk zatím není příliš významný vojensky, „je důležitý z emocionálního hlediska, protože spousta lidí ho vnímá jako budoucnost běloruské armády.“

Všichni dobrovolníci, ať už se vedení pluku ozvou předem nebo se prostě jen objeví přede dveřmi, ať už mají zkušenosti z armády nebo jsou to studenti, musí být nejprve prověřeni. Pavel Kuchta, ředitel náborové kanceláře Kalinoŭského pluku ve Varšavě (a jeden z nemnoha lidí, kteří se k pluku hlásí veřejně), mi popsal, že běloruští kyberpartyzáni už se prolomili do většiny databází, které používá běloruská KGB, a dokážou ověřit, jestli jsou uvedené informace o bydlišti, dosaženém vzdělání nebo odborné kvalifikaci pravdivé. Pokud ne, jsou muži na Ukrajinu stejně vypraveni a další otázky jim položí tamní pohraniční stráž. Co se pak děje s rekruty, kteří poskytli falešné informace, Kuchta neví.

Kuchta toho neví spoustu. Neřekne, kde bude probíhat výcvik nových rekrutů, ani kam je potom pošlou. Neví přesně, kolik už jich bojuje (prý „stovky“). Čím méně toho víte, tím méně můžete nechtěně prozradit.

I když odhlédneme od nutnosti udržovat celou operaci v tajnosti, je zjevné, že Kuchta, který s ukrajinskou armádou bojoval od roku 2016, kdy odjel na Donbas, toho příliš moc nenamluví. Ve své roli to ani nepotřebuje. Zatímco mluvím s novými rekruty, několikrát vejde do místnosti, vezme si jejich pasy, ověří jména. Žádné inspirativní proslovy, žádné velké drama. Každý, kdo sem přijde, už se jednou rozhodl a přijal možné následky. Když odcházím, už se rekruti řadí na zahradě do zástupu.

Znovu je zahlédnu, aspoň myslím, o týden později na rozkopaném poli za parkovištěm kdesi na předměstí na střední Ukrajině. Noví rekruti, možná včetně těch, které jsem potkala ve Varšavě, jsou oblečeni do maskáčů, drží zbraně a s ohledem na mou přítomnost jim tváře zakrývají kukly. Uniformy získali přes crowdfunding, nebo jim je darovali sympatizanti z Polska či Běloruska. Zbraně pak poskytla ukrajinská armáda. Cvičí je velitel z jedné z pobaltských zemí. Toho si Bělorusové velmi váží, protože prošel několika kurzy NATO a oni se chtějí naučit bojovat jako vojáci aliance. Je jednou z mnoha ironií současné situace, že řada oponentů Putinova Ruska, od Baltu po Černé moře (a až do střední Asie), má ruštinu jako společný jazyk, který jim umožňuje navzájem se dorozumět a dokonce vyučovat americkou vojenskou doktrínu.

Na téhle návštěvě mě doprovází Rokaš, což je krycí jméno muže, který byl součástí různých hnutí usilujících o demokratické Bělorusko už od 90. let. Vysvětluje mi, že dnešní výcvik se zaměřuje na boj ve městě. V jiné dny cvičí na střelnici ukrajinské armády nebo trénují boj v zákopech – právě proto je pole rozkopané. Časový harmonogram je velmi přísný - ráno rozcvička, pak celý den výcvik, večer filmy nebo přednášky. Všichni žijí společně v ošuntělých ubikacích, které se nacházejí nedaleko odsud.

Rokaš si ke mně o něco dřív přisedl v jednom nenápadném sklepním baru, společně se třemi dalšími Bělorusy spojenými buď s plukem, nebo s běloruskou opozicí. Patří k jiné generaci než muži, kteří se teď cvičí v boji. Od roku 1994, kdy Lukašenko poprvé získal moc, pozorovali vzestup i pád mnoha různých opozičních hnutí a představitelů. Sledovali, jak se Lukašenkův režim postupně proměňuje z měkké autoritářské vlády bývalého ředitele zemědělského družstva v zákeřnou a násilnou autokracii, která mučí politické vězně a dovoluje ruské armádě ze svého území vystřelovat rakety na Ukrajinu. Dobře si pamatují na Sovětský svaz a nestojí o to, aby se jejich země stala součástí nějaké neosovětské říše. Místo toho, jak jeden z nich říká, chtějí „radikální změnu politického, právního i ekonomického systému a hluboké reformy celé společnosti, tak aby byly v Bělorusku zavedeny principy demokracie a právního státu.“ Nevěří ale, že by se aktuální režim vzdal bez boje.

Jako všichni v postsovětském prostoru i Rokaš a ostatní četli Gena Sharpa, filozofa nenásilné revoluce a občanského aktivismu, který zemřel v roce 2018. Jeho myšlenky obdivují, ale mají za to, že v jejich situaci už se nedají použít. Nenásilí se v Bělorusku zkoušelo. A nepomohlo to. „Květiny a demonstrace nic nezměnily,“ potvrzuje jeden z nich. Je na čase vyzkoušet něco jiného. Vyprávějí mi o nelegálních partyzánských hnutích působících uvnitř Běloruska (jedno z nich se jmenuje „Létající čápi“), která podle nich zaznamenala pár dílčích úspěchů, jako byl například útok dronem na minské sídlo OMON, což je běloruská pořádková policie. Také se jim prý daří tajně distribuovat tréninková videa, která lidem radí, jak se proti taktikám pořádkové policie bránit. „Právo lidí na vzpouru je ospravedlněno tím, že všechny civilizované metody, jak situaci změnit, už byly vyčerpány,“ říká jeden z mužů. I tak ale byla ruská invaze na Ukrajinu přelomovým momentem, kvalitativně jiným typem hrozby, šokem a „plivnutím do tváře“. "Pokud Ukrajina nezvítězí, budeme se muset s myšlenkou svobodného Běloruska rozloučit," konstatuje další muž.

Nejsou přitom prvními, kdo k tomuto závěru došli. Už na začátku války se skupina běloruských železničářů inspirovala příběhem svých krajanů, kteří na počátku 40. let vyhodili do vzduchu koleje a vlaková nádraží, aby zastavili postup nacistů na Sovětský svaz, a s pomocí kiberpartizantů provedli úspěšnou sabotáž několika ruských vlaků vezoucích vojáky a zásoby na frontu. Vysílali nesmyslné signály, přeházeli výhybky, shodili počítačový systém, poškodili stroje... Na jednu skupinu sabotérů zaútočila policie, když se snažili zapálit stavědlo. Běloruský telegramový kanál „Bělaruski Hajun“ pomáhal tím, že soustavně poskytoval anonymní zprávy o aktuálním pohybu vojáků a vybavení podél hranic, aby se Ukrajinci mohli lépe připravit. Tento kanál funguje dodnes a obránci severních hranic Ukrajiny jej velmi bedlivě sledují.

Vojáky Kalinoŭského pluku motivuje přesvědčení, že běloruský režim je mnohem slabší, ale zároveň mnohem nebezpečnější, než se obecně soudí. Lukašenko je podle nich velmi neoblíbený. Jsou přesvědčení, že má podporu jenom asi deseti až dvaceti procent obyvatel, a to převážně důchodců, byrokratů a zaměstnanců tajných služeb, kteří jsou v tragické ekonomické situaci země na státu existenčně závislí, což sám Lukašenko dobře ví. Lukašenko nemá žádnou ideologii, ale udělá cokoliv, aby si udržel moc. To znamená, že když ruský prezident Vladimir Putin vyhrožuje, že do Běloruska přesune jaderné zbraně, jako to udělal na konci června, měl by se svět mít na pozoru. Putin si nejspíš uvědomuje, jaké geopolitické následky by mělo první použití jaderných zbraní od roku 1945, a proto se mu chce patrně vyhnout, ale je klidně možné, že Lukašenkovi by to bylo úplně jedno.

Putin by také mohl běloruského prezidenta přinutit, aby na Ukrajinu poslal bojovat své vojáky. Takové rozhodnutí by ale mohlo mít nečekané následky. Kuchta, Rokaš i všichni ostatní tvrdí, že se na jejich pluk přímo obracejí vojáci a důstojníci běloruské armády, kteří se ptají, jak by se měli vzdát, pokud budou posláni přes hranice na Ukrajinu. Málomluvný Kuchta jim dává velmi jednoduchou radu: „Složte zbraně a dejte ruce vzhůru.“ Kuchta odhaduje, že většina tanků a nákladních aut běloruské armády by skončila v ukrajinských rukou. Tvrdí se, že alespoň jeden voják z běloruské pohraniční stráže už úspěšně přešel na ukrajinskou stranu, protože chtěl bojovat proti Rusku, ale nelze to ověřit. Sachaščyk, který je také přesvědčen, že většina řadových vojáků by odmítla bojovat, už v únoru natočil video, kde Bělorusy vyzývá, aby se k invazi nepřipojovali: „Tohle není naše válka. Nebudete bránit svou vlast, domov ani rodinu a nezískáte žádnou slávu. Jenom ostudu, ponížení a smrt.“

Bojovníci Kalinoŭského pluku tvrdí, že Bělorusko je významné ještě z jiného důvodu. Pokud chce ruský prezident znovu sjednotit Rusko, Bělorusko a Ukrajinu do podoby jakéhosi neosovětského impéria, je pro něj Lukašenkova loajalita klíčová. Co kdyby se ale jeho běloruský pilíř rozplynul? Pak by se mohlo rozpadnout i všechno ostatní – impérium, válka s Ukrajinou i samotný putinismus. Proto chtějí členové pluku svět upozornit na tuto příležitost, které je třeba využít. A to mimo jiné proto, jak říká jeden z nich, že „svrhnout Lukašenka je jednodušší než svrhnout Putina“. Aktuálně bojovníkům Kalinoŭského pluku pomáhají jenom Poláci a samozřejmě Ukrajinci. Možná se ale časem přidají další. Rokaš si přeje, aby se bojovníci dostali k lepším informacím NATO a západních zpravodajců o tom, co se děje u nich doma a mohli tak lépe plánovat další kroky. Když Bidenova administrativa vloni na podzim vydala varování před blížící se válkou na Ukrajině, přesvědčila tím mnoho lidí ve východní Evropě včetně Běloruska o tom, že Američané vědí mnohem víc, než dávají najevo. Kromě Gena Sharpa všichni četli také Soukromou válku pana Wilsona, tedy knihu popisující, jak v 80. letech dokázal jediný kongresman přesvědčit Washington, že by měl pomoci Afgháncům svrhnout sovětské okupanty. Když se to podařilo jednou, třeba by se to mohlo podařit i podruhé.

Než rozkopané ukrajinské pole opustím, chvilku ještě sleduji, jak rekruti cvičí. Pochodují ve skupinkách po třech, jeden za druhým, jako by se pohybovali okupovaným městem. Někteří jdou pomalu a neobratně a působí, že zbraň drží poprvé v životě. Někteří jsou rychlejší a zdají se být zkušenější - ještě ve Varšavě mi jeden z nich říkal, že prošel policejním výcvikem, třeba je to právě tenhle, který polem prochází zlehka a obratně. Několik dalších lidí, včetně jedné mladé ženy, výcvik jenom sleduje a pečlivě poslouchá, co velitel z Pobaltí říká. Jeden z nich má kozácký sestřih – oholenou hlavu s copánkem – a ruce pokryté vlasteneckým tetováním.

Velitel pouští heavy metal, což celé scéně dodává na dramatičnosti. Na předměstí praží slunce a začínám rekruty litovat, že musí nosit kukly. Stejné cvičení se opakuje znovu a znovu. Rokaš mi vysvětluje, že stejně jako u veškerého vojenského výcviku je cílem zajistit, že všechny pohyby budou naprosto automatické a instinktivní. Počítačoví programátoři, čerství absolventi středních škol, vládní byrokraté a tu a tam nějaký zlodějíček se tu musí během pár týdnů naučit, jak reagovat bez přemýšlení, pokud na ně někdo zaútočí.

Jakkoli jsou cvičení únavná, jedná se o tu lehčí a předvídatelnou část. Budou cvičit, budou se připravovat, budou posláni na frontu. Tohle všichni vědí. Netuší ale, jaký je význam této historické chvíle a jak to celé dopadne. Vsadili všechno, ale kdo ví, jestli na správnou kartu?

Tehdy ve sklepním baru jsem si vyslechla i další příběh: V roce 2021 několik lidí z běloruského disentu začalo potajmu komunikovat s vysoce postavenými důstojníky, kteří byli údajně ochotní se režimu postavit. Po mnoha měsících rozhovorů partyzáni souhlasili s tím, že odjedou do Ruska, aby se s nimi mohli setkat. Důstojníci totiž tvrdili, že doma se k tomu neodvažují, ale jinam vyjet nemohou. Celé to byla past. Jakmile běloruští disidenti přijeli, byli okamžitě zatčeni a uvězněni.

Stejně jako vojáci z Kalinoŭského pluku i já zde slyším silnou historickou ozvěnu. V zimě roku 1945 začala skupina šestnácti důstojníků polského odboje a veteránů odporu proti Hitlerovi potajmu komunikovat s Ivanem Serovem, generálem Rudé armády, který zrovna přijel řídit okupaci Polska. Uvěřili mu, že jim chce pomoct, a souhlasili se schůzkou, která se měla odehrát v březnu. I to byla past. Všichni byli pozatýkáni a převezeni do Moskvy, kde skončili v Lubjance, nechvalně proslulém vězení, v němž tři z nich také zemřeli.

Tento příběh se odehrál v době, kdy byl Sovětský svaz na vrcholu sil. Druhá světová válka už byla víceméně vyhraná, po setkání na Jaltě byla Evropa rozdělena na sféry sovětského a západního vlivu a nikdo zvenku, ani Britové, ani Američané, nemohl Polákům jakkoliv pomoct. Když v roce 1918 Piłsudski osvobodil Varšavu od carské okupace, bylo to naopak ve chvíli, kdy bylo Rusko nejslabší. Bolševická revoluce už začala, ruská armáda zkolabovala a ostatní evropská autokratická impéria, jako bylo Německo a Rakousko-Uhersko, byla těsně před zhroucením.

Jsme dnes v roce 1918, kdy ruská moc upadá? Nebo v roce 1945, kdy se konečně konsoliduje? To Bělorusové samozřejmě nevědí, ale chtěli by to nějak ovlivnit. V onom sklepním baru jsem se zeptala, jestli všichni čekají na správnou chvíli, kdy se vrátit domů. „My na tu chvíli nečekáme,“ opravil mě jeden z nich s tím, že se snaží vytvořit správné podmínky, aby ta chvíle přišla.

Jsou přesvědčeni, že pokud se jim podaří misky vah vychýlit na správnou stranu a pomohou Ukrajincům vyhrát, budou Rusko i jeho běloruský satrapa mnohem slabší. Možná za to zaplatí vysokou cenu – nejenom svůj čas a úsilí, ale také svůj život. 26. června zemřel v bitvě o Lysyčansk velitel jednoho z běloruských praporů - Ivanu Marčukovi zvanému Brest bylo 28 let. A zabiti, zraněni nebo zajati byli i mnozí další.

Pokud ale nebudou bojovat, budou možná muset zaplatit jinak. Jestli Ukrajina prohraje a Rusko posílí, pak Bělorusko zůstane diktaturou a oni už se domů nikdy nevrátí. Ti z nás, kteří žijí ve šťastnějších zemích s lepší geografickou polohou, netuší, jaké to je vybírat si mezi bojem a exilem, ale lidé, kteří se potí na tomto poli, to vědí velmi dobře. Ještě ve Varšavě mi jeden z dobrovolníků řekl, že od té doby, co v roce 2020 opustil svou zem, se pořád jenom přesouvá z místa na místo a snaží se začít nový život, ale že domov se mu nikde najít nepodařilo. Jeho jediným domovem je Bělorusko, ale než se tam bude moct vrátit, musí pomoct jej změnit. “Pořád jen utíkám, utíkám a utíkám. Chtěl bych s tím přestat.”