Výkaly položené na hraničních kamenech. I takový byl rozpad Československa před 20 lety
V neděli uplyne 20 let od přelomové schůzky Václava Klause a Vladimíra Mečiara v brněnské vile Tugendhat. Setkání zpečetilo rozpad Československa. Na česko-slovenské hranici dodnes žijí lidé, kteří se s koncem společné republiky nesmířili. Jeden vášnivý zastánce společného státu protestoval třeba tím, že na hraniční kameny pokládal výkaly.
“S rozbitím Československa se nikdy nesmířím. Vždycky to budu považovat za zločin vlastizrady, protože ti páni, kteří to rozbili těsně po volbách, přísahali věrnost Československé republice,” říká Dušan Krivský.
Ve Skalici má rodinné kořeny sahající o několik staletí zpět. Je rád, že žije právě tady.
Jen už není rád, že mu za městem před 20 lety přibyla státní hranice. Rozpad Československa pana Krivského pěkně naštval. Dokazuje to jedna z fotek v jeho domě.
“Je to v roce 1993. Na sobě mám tričko se zipem, jako že je to rozdělené. Na hraničním kameni je ‘hov...’ s textem ‘My Skaličané vám s... na hraniční kameny’. Potom tu mám parte Československé republiky, která zemřela po dlouhé nemoci v požehnaném věku 74 let, s 15 miliony pozůstalých,” popisuje Krivský.
Skalica dnes láká turisty kromě jiného na technickou památku, Baťův kanál, který končí za městem. Tam, kde dnes turisté nasedají do lodí, měli ale původně sedět celníci, říká šéf zdejšího přístaviště Marián Tongeľ:
“Vážně to bylo plánované jako celnice mezi Českem a Slovenskem. Chvála bohu, že tu celnice nikdy nebyla. Máme z toho půjčovnu malých motorových lodí. Dosud to bylo tak, že lodí jste nemohl přejet přes Baťův kanál na druhou stranu a tam vystoupit. Mohl jste vodu jen přebrodit. Loď jste mohl jen táhnout za sebou.”
Baťův kanál tu na krátkém kousku tvoří hranici mezi Českem a Slovenskem. Úzký pruh vody se dá z jedné strany na druhou překonat tak snadno, že to místní jako žádnou hranici neberou.
“Je to 10 až 12 metrů, takže ta hranice, která tu vede - hraniční říčka Radějovka nás nerozděluje, ale spojuje,” je přesvědčen Tongeľ.
Před 20 lety ale místním hranice přece jen problémy působila. Rozdělení státu s sebou sice přineslo bezvízovou dohodu a povolení pro Čechy i Slováky překračovat společnou hranici kdekoli i mimo hraniční přechody, realita ale byla komplikovanější.
“Já jsem měl ženu tady z nedaleké moravské vesnice. Měli jsme tři děti ve věku 7, 10 a 13 let. Ona s nimi chodila k babičce a dědovi, jenomže děti byly slovenští občané. Ona je nemohla mít zapsané ve svém pasu. Sranda byla v tom, že jela k rodičům do moravské vesnice, celníci ji nepustili, tak musela 500 metrů před hranicí děti vypustit z auta, ony šly polní cestou pěšky. Na Moravě je zase na polní cestě naložila a všichni šli k babičce,” vypráví Krivský.
Skalica se rozdělením státu stala západní výspou Slovenska. Dnes je historické centrum města vzorově opravené a Skaličané ze své polohy na hranicích a z blízkosti k Moravě jednoznačně těží.
Ani to ale Dušana Krivského nevyléčilo z jeho stesku po někdejší společné republice. Sám říká, že je hlasem volajícím na poušti. To mu ale nevadí. Po Československu chce hlasitě volat až do konce.