Začátek války očima Ukrajinců: strach o příbuzné, všude střelba, zmatek a město zahalené dýmem
Ruská invaze na Ukrajinu už pokračuje čtvrtým rokem. Začala ráno, 24. února 2022. A stejně jako Američané vědí, co dělali ve chvíli útoku na věže Světového obchodního centra, i Ukrajinci si pamatují začátek dne, který byl pro mnohé tím nejhorším v jejich životě.
Paní Ljudmila Vasiljevna z Chersonu byla ruským vpádem sice šokovaná, ale nezaskočil ji tak úplně. Vzpomíná si, že desátého ledna 2022 přijel na návštěvu rodinný kamarád – voják z východní fronty, kde válka začala už v roce 2014. A nebyl to posel dobrých zpráv.
„Už v lednu jsme my všichni věděli, že bude válka, a začali jsme se připravovat. Domlouvali jsme se, co budeme dělat, až to začne. V duši jsme tomu ale pořád nechtěli uvěřit. Říkali jsme si: je přece 21. století, tak jakápak válka? Oni se přece musejí nějak dohodnout, jinak to být nemůže,“ popisuje své tehdejší pocity.
Ale zmýlila se a k válce skutečně došlo. Paní Ljuda si tu chvíli pamatuje přesně. „24. února už nás začali ostřelovat. Probudila jsem se mezi čtvrtou a pátou ráno. Vyšla jsem na balkon a vidím, že město už je zahalené dýmem a všude se střílí. Hned jsem zavolala dětem, jestli jsou v pořádku. Na ulici mezitím pobíhali lidi – s kufry, taškami, přenoskami na kočky, psy a kočárky. V úplném zmatku pobíhali sem a tam a nikdo pořádně nevěděl, co se děje ani kam má běžet,“ přibližuje osudné ráno.
Ljudmila se rozhodla, že nikam utíkat nebude. „Stojím na balkoně a říkám si: ‚Bože, kam mám jet? Co mám dělat?‘ Okamžitě jsem ale velmi přesně pochopila, že musím zůstat tady. Radila jsem dětem, aby odjely, ale ony povídaly: Když ty zůstaneš v Chersonu, tak my taky. Hodně chlapců zůstalo tady, v okupaci, a bylo nutné jim pomáhat. Takže asi tak…“ popsala.
‚Kdo nás zradil?‘
Jiné rodačce z Chersonu, paní Iryně, se vybavuje chaos, který po vpádu ruských vojsk nastal. „24. února vypukl ve městě zmatek. Před bankomaty, v bankách, v obchodech a lékárnách se tvořily šílené fronty. Lidi stáli fronty i na vodu. Nejdřív začali ostřelovat letiště v Černobajevce a taky centrum města. Probudily nás strašné exploze. Volala mi tchýně z Oděsy a říká: Iro, to je válka! Bylo pět ráno…,“ přibližuje své vzpomínky.
4:56
Ze zdemolované jídelny pekárna. Pastor pomáhá Ukrajincům u fronty najít práci
Číst článek
Ani Iryna v první chvíli netušila, která bije. „Doteď mám husí kůži. Do poslední chvíle jsem tomu nevěřila, nechápala jsem, jak Rusové k nám můžou prostě jen tak vtrhnout. A za pár hodin už tu okupanti byli. Předtím jsem zaběhla do obchodu a prosila jsem prodavačku, aby mi nějaké zboží odložila, že se za chvíli vrátím, ale ona odpověděla: ‚Copak nevíte, co se děje? Za pár minut to tady zavřu, protože Rusové už jsou skoro před mostem, jdou z Krymu.‘ Odpověděla jsem, ať nešíří paniku. Že to není možné!“ popisuje, jak v první chvíli zprávám o ruském postupu nevěřila.
Také paní Ljudmile a spoustě jiným pořád vrtá hlavou, jak je možné, že Rusové z anektovaného Krymu postupovali tak bleskurychle.
„Mám otázku: Kdo vydal rozkaz odminovat krymskou šíji? Kdo nás zradil? Mám takový pocit, jako by nás prohráli v kartách. Jako by si sedli někde v sauně, rozdali karty a prohráli Ukrajinu. Nikdo ale nečekal, že Ukrajinci se budou tak bránit. A to nás chtěli nás dobýt za tři dny! Nevěděli jsme sice, jak dlouho bude válka trvat, ale byli jsme si jistí, že válka bude,“ dodává.
A jak bylo slyšet i z balkonu paní Ljudmily, válka stále trvá. Už čtvrtým rokem.
SERIÁL ČESKÉHO ROZHLASU V KŮŽI VÁLEČNÉHO ZPRAVODAJE
Český rozhlas přináší pořad V kůži válečného zpravodaje, který vás přenese na frontovou linii. Poslechněte si svědectví válečných zpravodajů Martina Dorazína, Darji Stomatové a Vojtěcha Boháče.
