Zeď v Klein-Glienicke vytvořila ostrůvek NDR v západním Berlíně
Před 50 lety, 13.srpna 1961, se obyvatelům Klein-Glienicke změnil život ze dne na den. Tato obec při územních úpravách po druhé světové válce připadla nedaleké Postupimi, potažmo tedy NDR. Stala se nechtěným výběžkem socialismu uvnitř Západního Berlína.
Pět set místních se stalo živým inventářem tzv. ‚bezpečnostní zóny‘. Od okolního světa ji dělil malý most přes jeden z berlínských kanálů, který stále strážila pohraniční hlídka. Dovnitř a ven mohli jen na speciální propustky. Nikdo jiný do Klein-Glienicke nesměl.
Klein-Glienicke je kouzelné místo na berlínských jezerech. Malé osady, kostelíky, vily na pobřeží kanálů a jezer a všude kolem borovicové a březové lesy.
Rodačka Gitta Heinrichová vzpomíná
„Tady jsme bydleli, tam kde stojí ten konzum,“ ukazuje mi paní Gitta Heinrichová. Před 50 lety jí bylo devatenáct.
Právě se vraceli s přítelem vlakem z prázdnin na Baltu. Na nádraží už nemohli přestoupit na naší linku S–bahnu. Vlaky do oblasti Klein-Glienicke přestaly jezdit. Museli tak objíždět několik hodin celý Berlín.
Na mostě do Klein-Glienicke už stála vojenská stráž. Oba přátelé se museli legitimovat. Paní Gittu pustili, protože jsem byla místní, ale jejího přítele ne.
Nějakou dobu ho pak neviděla. Své prarodiče z protějšího ostrova Pfauen, kam to loďkou sotva pár minut, neviděla už nikdy.
„To si člověk neuměl představit, že se to změní ze dne na den,“ při pohledu do minulosti se jí občas roztřese hlas.
„Když jsem vyšla z domu, byla tu zeď. Zeď nám postavili uprostřed zahrady. Když jsme šla po ulici směrem k zámku, stála tam zeď. Člověk na ní narážel na každém kroku,“ ilustruje absurditu tehdejších dní paní Gitta.
Ghetto ze dne na den
Přes zeď se nikdo dostat nemohl.
„Krátce před 13. srpnem jsem ale stála s přítelem na stanici S-bahnu v západním Berlíně a on navrhl, ať tam zůstaneme. Ale zrovna jsem se dostala na studium, ale co bylo mnohem horší: moji rodiče, sourozenci, by se museli z Glienicke odstěhovat, rodinu bych už nikdy neviděla, to jsem jim nemohla udělat,“ vysvětluje paní Gitta.
Přesto v Klein-Glienicke bylo zpočátku příležitostí k překonání zdi víc než jinde. A bylo otázkou času, kdy se o to někdo pokusí.
Další rodačka, dnes kurátorka paní Arndtová, popisuje situaci na místě, kde stával krásný dřevěný dům ve švýcarské stylu. Přesně na hranici mezi východníma západním Berlínem.
Pokus o překonání zdi
„Bydlela tu rodina Peschmannových. Ti se přátelili s další rodinou s dvěma dětmi. Manžel té paní zůstal v západním Berlíně a poslal jí vzkaz, ať zajde k Peschmannovům s dětmi na kafe,“ popisuje konspiračnost plánu na útěk paní Arndtová.
Manželka emigranta to tak udělala. Překvapeně pak koukali všichni z balkónu, jak na druhé straně hranice stojí západoněmečtí policisté a její manžel s požární plachtou.
„Nejdřív hodila děti, bylo to hodně dramatické. A když se sama chystala ke skoku, objevili se východoněmečtí pohraničníci,“ popisuje paní Armdtová.
Na velmi dlouhou přestřelku si mnozí pamatují dodnes. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Ženě se podařilo vyskočit.
Mnohem horší osud potkal Peschmannovy. Byli zatčeni a podrobeni velmi tvrdému výslechu. Nakonec dostali jen krátký čas na vystěhování a dům jim zbořili.
Klein-Glienicke se navždy změnilo
„Bývalo to místo s rodinnou atmosférou, lidé se dobře znali. Ale pak se sem začali stěhovat celníci, lidé od Stasi, východoněmecké nomenklaturní kádry, místní byli pod tlakem a neustálou kontrolou,“ líčí dokumentarista Jens Arndt, který o někdejším životě v Klein-Glienicke natáčí dokument.
„Můj otec vždy říkal, nijak se politicky neangažujte, jednoho dne ta zeď padne,“ říká paní Gitta. Došlo k tomu v den, kdy slaví narozeniny.
„To byl ten nejhezčí dárek, který si užívám každoročně. Otec se toho ale už nedožil, umřel o rok dříve,“ dodává s politováním.
