Havel viděl v každém člověku přítele, říká soused z Hrádečku
Zapálené svíčky a desítky vzkazů s vyjádřením soustrasti jsou už několikátý den na Hrádečku, u chalupy Václava Havla. Lidé z okolí často berou jako osobní povinnost zastavit se tu a zavzpomínat na prvního porevolučního prezidenta, dramatika a spisovatele. Vladimír Pechan je člověk, který Havlovy dobře znal. Soused a přítel prezidenta dnes chodí k chalupě na Hrádečku také. Za více jak 40 let společného sousedství je opravdu na co vzpomínat.
Vladimír Pechan žije na Hrádečku od roku 1956. Václav Havel se stal jeho sousedem o jedenáct let později, když tu koupil chalupu. Vzpomínek na Havlovi je za víc než 40 let sousedství a přátelství prý hodně. Politika se ale na jejich společných setkáních nikdy neprobírala, a když, tak hodně okrajově.
„Spíš ve srandě jsme měli vždycky nějaké téma, takové, že jsme se u toho zasmáli. Ale neřešili jsem nějaké takové problémy,“ vzpomíná Vladimír Pechan.
Míříme k chalupě Václava Havla. Od Pechanových je to zhruba pět set metrů. Hoří tu stovky svíček a lidé přicházejí zapálit další – staří, mladí, ale i rodiče s dětmi. Mezi vzkazy najdete i osobní vyznání, právě přátel Václava Havla.
„Já nemám ten termín, abych to vystihl. To byl člověk, který by nešel s nikým do žádné pře. On v každém viděl přítele. Tak on uctíval každého druhého. Přišel někam, tak se klaněl, furt se klaněl. To dělal jeho táta taky. To bylo rodový,“ říká soused Havlových.
Život na Hrádečku ale rozhodně nebyl v dobách totality jednoduchý, a to nejen pro Havlovy. I Pechanovi za sebou mají vzpomínky na častá setkání se Státní bezpečností.
„Tady byl ten doubek, co tady měl to odposlouchávací zařízení, a kterým nás udával, že jo. Oni měli takový zaměření, tam slyší, co si tam povídají. Taky když tady hrál Plastic People, tady ve stodole, to byl rachot. Já jsem tady byl a druhý den jsem byl na kriminálce, pane,“ vysvětluje Vladimír Pechan.
Dodává, že to pro něj bylo velice těžké období.
„Flinty mně sebrali, v práci mně dělali problémy a děti že se nedostanou do škol, mně vyhrožovali. On mně říkal, že jsem jeho duševní opora, tak já to odnes všecko,“ směje se.
Potvrzuje, že i po revoluci v roce 1989, kdy se spousta věcí změnila, zůstal Václav Havel svůj.
Od Hrádečku se vracíme zpátky do údolí. Po cestě míjíme další auta. Jezdí sem prý i v noci a zapalují u Havlů další svíčky.
Podle Vladimíra Pechana zůstane Václav Havel v jeho vzpomínkách navždy.
„Nemám nějakou jednu špatnou vzpomínku na pana Havla, abych řek, že jednou mě naštval, nebo – já nevím – že jsme se nějak dostali do křížku. Na to nemám žádnou vzpomínku. Skonal tam, kde se cejtil nejlepší. A on tady v pohodě dožil. To mu jako přeju, že měl takový ten závěr života aspoň takhle slušný,“ vypravuje Vladimír Pechan.
