České firmy dostatečně nevyužívají asijské trhy
Asijské ekonomiky dosahují v posledních letech skvělých výsledků bez ohledu na to, jestli ve světě řádí finanční krize nebo jestli západní ekonomiky zrovna rostou. Dokáží toho ale české podniky, které výrazně poškodila recese v sousedním Německu, dobře využít? Jak vyplývá z páteční konference odborníků, kterou pořádala Metropolitní univerzita Praha, dokáží to pouze částečně.
Aktuální statistiky ukazují, že přes veškerá varování o jednostranném zaměření naší exportní politiky na Evropskou unii, kam v současné době plyne 84 procent našich vývozů, se naše vývozy mění naopak stále spíš ve prospěch evropských zemí a do Asie jich plyne čím dál menší procento.
Zatímco v roce 1990 na Čínu připadaly více než 2 procenta celkového českého exportu, loni už to bylo jen necelé jedno procento z celkových vývozů a ještě větší propad zaznamenala například Indie, kam v roce 1991 mířilo 1,75 procenta celkového vývozu, zatímco loni už to bylo jen 0,6.
Pokles exportu to těchto zemí je sice jen relativní, ale stejně nemění nic na tom, že čísla ukazují, že vývozy do asijských zemí příliš nezvyšujeme, jak Rádiu Česko řekl Vilém Semerák z Metropolitní univerzy Praha:
„Ne že bychom tam skutečně přestali vyvážet, ale výrazným způsobem jsme rozvinuli náš vývoz do Evropské unie. Proč tomu tak bylo? Vývoz do EU pro spoustu firem znamenal určitou formu záchrany v 90. letech. Bylo pro ně jednodušší přeorientovat se na ty blízké trhy, kam bylo snadné dojet přímo navázat kontakty, než pokoušet se buď udržet anebo pronikat na trhy, které byly vzdálené, extrémně odlišné, rizikové, zvláště v situaci, kdy ani stát, ani nikdo jiný neměl žádné velké prostředky na to, aby jim usnadnil vstup na tyto nové trhy.“
Vývoz do Německa je ztrátou nezávislosti?
Podle bývalého dlouholetého velvyslance v Indii a v Japonsku Jaromíra Novotného je ale velmi nebezpečné, že se na Německo, a zvlášť na některé jeho části, tak úzce vážeme. Protože tak zbytečně ztrácíme nezávislost:
„Do roku 1989 bylo 80 procent našeho exportu do zemí RVHP. Teď 84 procent našeho exportu je do zemí EU, takže se to úplně překlopilo. To by ještě nebylo tak špatné, ale když z těch 84 procent má většinu 70 procent Německo, hlavně Bavorsko. Takže my se vlastně specializujeme na vývoz do Bavorska, kde je diverzifikace obchodu, když Německo dostane rýmu, tak my budeme mít těžkou chřipku.“
Podle Jaromíra Novotného může za to, že české firmy dostatečně nevyužívají potenciál asijských trhů, především stát:
„Já si myslím, že zaspal stát, protože na začátku v 90. letech, když si malá firma chtěla vzít úvěr, tak se půjčilo na sedmnáct, osmnáct procent, což je smrtící úvěr. A nikdo nebyl ochoten půjčit firmě, když by chtěla vyvážet třeba do Indie nebo někam tam. Takže firmy musely minimalizovat náklady, což znamená náklady na dopravu, kde je to nejblíže. No nejblíže je to do Německa, ale vznikla z toho v podstatě závislost. A tam zaspal stát, že nepodporoval vývoz na jiné trhy, vývoz do Indie nebo Japonska.“
Navíc českým firmám podle Novotného nepomůže ani nedávné rušení ambasád v mnoha zemích světa:
„Před dvěma roky bylo definováno, že základním cílem české diplomatické služby je takzvaná ekonomická diplomacie, to znamená podporovat vývoz českého průmyslu nebo českého sklářství do daných zemí. No a když se rušily úřady, tak bylo zrušeno 28 obchodních radů. Kde je ta deklarovaná podpora vývozu ekonomiky? Nad tím by se měl někdo zamyslet, ono se nadává na ministerstvo průmyslu a obchodu, ale já si myslím, že to není věc ministerstva průmyslu a obchodu, je to věc ministerstva zahraničí.“
České firmy se příliš nesnaží
Vilém Semerák z Metropolitní univerzy Praha si myslí, že se české firmy sami na jiné trhy proniknout ani příliš nesnaží:
„S motivací má u nás problém řada českých firem nebo přinejmenším část podnikatelského prostředí. Je prostě pohodlnější zůstat v Evropě, zůstat na českém trhu, kde vím, jak co funguje, kde můžu například spoléhat i na určité formy pomoci nebo neoficiální pomoci ve formě snadno získatelných státních zakázek a nejsou tudíž tolik tlačeni konkurenčním tlakem, aby se snažili maximalizovat svůj zisk i z jiných zdrojů.“
Semerákova kolegyně Renata Mudrová ještě doplňuje, že řada firem se o vstup například na čínský trh pokusila, ale hned první zkušenosti je odradily:
„Co vlastně způsobilo obrovské zklamání, a to především pro západní investory, byl fakt, že oni v tom čínském prostředí neuměli chodit. Ta čínská mentalita a čínské podnikatelské prostředí je naprosto odlišné od toho, co známe ze Západu. V Číně je nejdůležitější osobní kontakt a teprve potom je byznys, což je u nás samozřejmě trošičku jiné. Navíc spousta věcí je tam založena na neformálních vztazích, což v případě přímých zahraničních investic poškodilo mnoho transakcí. S nimi byla, hlavně ze začátku ekonomických reforem, spjatá i vládou skrytě tolerovaná korupce.“
Důvodů je tedy hodně, ale žádný z nich české ekonomice úplně nepomáhá.
