Pražská šunka je v kulinářských kruzích tak známým pojmem, že kvůli tomu možná nezíská ochrannou známku. Čtyři evropské státy totiž tvrdí, že pravá Pražská šunka se vyrábí u nich a že uzenáři z České republiky nemohou pro své zboží získat značku ‚Zaručeně tradiční specialita‘.

9:35 28. května 2013 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Námitky vznesly konkrétně Itálie, Německo, Rakousko a Slovensko. Situaci českým uzenářům komplikuje i to, že žádají o značku ‚Zaručeně tradiční specialita‘, což je označení, které není spojené s určitou zeměpisnou oblastí.

Pokud zákazník koupí takto označený produkt, měl by mít záruku, že výrobek je tradičním způsobem a podle schválené receptury vyráběn nejméně 30 let.

Tento aspekt přitom Pražská šunka splňuje. Podle různých zdrojů se vyrábí od 2. poloviny 19. století a jejím nejznámějším výrobcem býval Antonín Chmel, který měl firmu v Praze nad Nuselskými schody. Nejoblíbenějším vývozním zbožím byla hlavně v meziválečném období.

Problém je ale v tom, že i zmíněné čtyři další evropské země vyrábí šunku, pro kterou používají proslulé označení ‚pražská‘. Například italští uzenáři jí říkají Prosciutto di Praga, ale připravují ji podle jiné receptury.

V České republice se označení Pražská šunka používá pro šunku nejvyšší jakosti vyrobenou z vepřové kýty, kde je původní tradiční oválný tvar masa zachován použitím takzvaného pražského řezu. V ostatních zmíněných zemích většinou řezníci tento postup nepoužívají. Například na Slovensku šunku naráží do polyamidového obalu.

Potíž s názvem

Hlavní potíž spočívá ale v názvu - ten je už dlouho velice známý a tak uznávaný, že se z něj stalo označení pro určitý typ výrobku, podobně jako třeba ‚pivo plzeňského typu‘. To také použily jako argumentaci Slovensko, Rakousko a Německo. Tvrdí, že pražská šunka je název obecně známý a používá se dlouhodobě pro výrobky, které vyrábějí uzenáři v Evropské unii podle jiné receptury.

V celé věci se angažuje české ministerstvo zemědělství. Podle něj má Česká republika čtvrt roku na dohodu s nesouhlasícími státy. O výsledku jednání musí potom informovat Evropskou komisi a ta název zapíše do seznamu Zaručeně tradičních specialit.

V případě komplikací je možné dobu o další tři měsíce prodloužit. Pokud nedojde k dohodě, rozhodne o výsledku hlasování jednotlivých států na jednání Výboru pro politiku jakosti zemědělských produktů.

Jitka Hanžlová, Lucie Výborná, Tereza Jelínková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít