Slavíme. Ale duch druhé republiky se má čile k světu
Sté výročí vzniku Československa je důvodem k důstojnému připomenutí. Už jenom pro demokratickou výjimečnost první republiky, v kontrastu s mnohými autoritativními režimy i v jejím sousedství.
Zároveň by ale jubileum mělo vést k bití na poplach. Nad tím, že dnešní politiku čím dál víc ovládá duch druhé republiky, která sice trvala jen 167 dní, ale ještě před protektorátem se začala měnit v autoritářský stát.
Historik Jaroslav Med ve své knize Literární život ve stínu Mnichova líčí atmosféru pomnichovského českého státu takto: „V politické rovině získával jednoznačnou převahu národní egoismus, akcentující přednost nacionálních principů před principy obecně humanitními, a tíhnutí k autoritativní demokracii, vycházející z obecně sdílené nechuti k předchozímu přebujelému parlamentnímu stranictví.“
A právě tyto tendence dnes spatřujeme v působení i našich nejvyšších ústavních činitelů – prezidenta a premiéra, jimž zdatně sekunduje z útrob svého institutu i předchozí hlava státu.
Národní egoismus? Miloš Zeman, Andrej Babiš i Václav Klaus jako jeden muž hlásají program „ani jeden uprchlík do naší země“, který svou nesmiřitelností snese srovnání snad jedině s orbánovským Maďarskem. Právě tito politici sehráli a sehrávají klíčovou roli v rozpolcení společnosti a nárůstu obav ze všeho cizího. A především díky nim se na vlně nacionalismu a xenofobie mohou úspěšně vést další méně významní populisté a rasisté.
Kdyby přišla vážná krize
Tíhnutí k autoritativní demokracii? Můžeme připomenout Babišovo firemní pojetí státu, jeho snění o likvidaci obecních zastupitelstev nebo Senátu, v němž se, považte, „dělá politika“. K čemuž se přičinlivě přidává prezident, doporučující metodu vyhladovění horní komory. A který, když mu bylo vyčítáno porušování ústavních zvyklostí, označil tento pojem za idiotský.
Demokracii máme, a teď to chce nějaké ty demokraty, říkal Masaryk. ‚Nestačí jen čekat,‘ tvrdí dnes Jan Sokol
Číst článek
Jedním z nejodpudivějších rysů pomnichovské republiky bylo podněcování zlobné nenávisti vůči těm politikům a intelektuálům, kteří byli spojeni s masarykovskými hodnotami první republiky. Právě na jejich adresu hřímal katolický spisovatel Jaroslav Durych: „Intelektuálové, kteří nepracují. To jsou právě ti nejhorší zločinci – to jsou mravní defraudanti, to jsou velezrádci.“
Jak nevzpomenout na Klausovo účtování s „havlisty“. Na Zemanův výmysl „pražské kavárny“, kterou vykresluje jako „sebe se utvrzující společenství lidí, kteří nic nedokázali.“
Na své druhé zvolení prezidentem, kdy ve vítězném opojení mluví před kamerou s Václavem Klausem a na adresu svých oponentů, říká: „Budou muset zavřít ústa.“ A Klaus přikyvuje: „To je přesně v duchu, co jsem tady povídal před chvílí.“ Duch druhé republiky musel zaplesat při tomto neuvěřitelném dialogu.
Koncem 30. let vyrostl a těžil autoritářský režim z těžkého otřesu společnosti a pocitů beznaděje po mnichovském diktátu a odstoupení českého pohraničí. Tím spíše je varující, že duch druhé republiky se má čile k světu dnes, kdy se nám neděje nic dramatického, žádný uchvatitel není za dveřmi. A tak se do slavnostního rozjímání vkrádá otázka: Co by se dělo s českou politikou, kdyby přišla skutečně vážná krize?
Chcete hlasy? Sežeňte si voliče, zavelelo hnutí STAN
Kateřina Perknerová
Vondráčkův zahraničně-politický frak
Petr Fischer
Skončí válka na Ukrajině ještě letos? A jaké jsou limity jejich plánů?
Libor Dvořák
Premiér Havlíček? Jen předvolební ekvilibristika Babiše
Jiří Leschtina