V kauze, která se táhne už deset let a dostala se až k Evropskému soudu pro lidská práva, tak jde o neuspokojivou tečku. Babiš se nyní může soudit znovu – pouze s jinou protistranou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Veronika Pehe: Babišův soud o spolupráci s StB je u konce. Zajímá to ale ještě někoho?

Zda expremiér vědomě s komunistickou tajnou policií spolupracoval, či nikoli, není z dlouhé řady soudních rozhodnutí zcela jednoznačné (i když dostupné archivní materiály promlouvají v Babišův neprospěch). Možná to ale není ani tak podstatné.

Pro Babišovy odpůrce vždy agentem bude, i kdyby soudy stokrát rozhodly jinak, a pro jeho příznivce je tato otázka druhořadá. A právě to je na celém případu možná nejzajímavější. Případ Babišovy údajné spolupráce s StB totiž odhaluje, jak odlišně je nastavena paměťová kultura v České republice oproti širšímu postkomunistickém prostoru.

Populistům typu Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán je jejich odpůrci často vytýkáno, že vyvolávají konflikty o interpretaci minulosti, aby upevnili vlastní pozice i nacionalistické sentimenty ve společnosti.

Paměťová únava

Zato Andrej Babiš se nikdy příliš o historii nezajímal. Vezměme si jeho projev při příležitosti 30. výročí sametové revoluce. V něm se snažil o konsenzualitu na všechny strany až na hraně úplné obsahové vyprázdněnosti.

Vyjádřil například obdiv odvaze Václava Havla za komunismu a za sametové revoluce, ale jedním dechem dodal, že názory na něj se různí. Přiznal, že není pyšný na své členství v KSČ a tím jeho historická reflexe skončila.

Oproti tomu v Polsku vládní Právo a spravedlnost postavila na historické politice velkou část své legitimizační strategie. Kaczyński, stejně jako Orbán v Maďarsku, se staví do role dědice skutečné antikomunistické opozice.

Liberálové, kteří tvořili první vlády po roce 1989, podle interpretace PiSu zaprodali změny vydobyté u kulatého stolu a jen stvrdili komunistické hodnoty jako sekularismus a víru v pokrok skrze liberalismus západního střihu. Proto teprve nyní PiS provádí skutečnou konzervativní revoluci, kterou nazývá „dobrou změnou“.

Podobně krajně pravicová Alternativa pro Německo využívá v bývalém východním Německu rétoriku vzbuzující resentimenty z nedokončené revoluce a ve svých volebních sloganech slibuje „dokončit změnu“ roku 1989.

V České republice se naopak paměťovou politiku ve vztahu ke komunismu dlouhodobě snaží pěstovat zejména pravicové strany v čele s ODS, které obvykle za populisty neoznačujeme.

Převzato z Plusu

Právě ODS hrála zásadní roli v konfliktech okolo vzniku státní paměťové instituce Ústavu pro studium totalitních režimů a právě ve výpovědích některých jejích členů můžeme občas slyšet ozvuky ultrakonzervativní rétoriky polského vládního establishmentu, když označují fenomény jako genderovou rovnost, ekologii či politickou korektnost za „novou totalitu“.

Babiš ale historickou politiku nikdy nepotřeboval. Podařilo se mu identifikovat ve společnosti určitou „paměťovou únavu“ ve vztahu ke komunistické minulosti a postupný přesun těžiště paměťového konfliktu k 90. letům. I proto Babišovo neúspěšné očištění u soudu zřejmě nebude mít na jeho další politické aktivity žádný dopad.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Veronika Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít