Pokyny trenéra se v prudkém dešti ztrácely, ale stejně nešlo přeslechnout, když zaznělo jméno Tomáše Rosického.

Bývalý kapitán české reprezentace se před rokem po zranění vracel k tréninku. Poněkolikáté, protože zdravotní trable provázely celou jeho kariéru. Jiní už by se dávno vzdali, ale Rosický to zkoušel znovu a znovu.

„Tomáši, trénujete bez bolesti?“ zeptal jsem se během toho zamračeného odpoledne, když už měl Rosický po tréninku.

„Na to ani nemůžu odpovídat, protože bolest jsem naposledy necítil někdy v roce 2006.“

Fotbal miluje, a vidět to bylo nejenom na hřišti. Umí o něm poutavě mluvit, ale i přemýšlet. Když se vrátil do Sparty, sám od sebe se chodil dívat, jak se daří mládežnickým týmům.

Rosický má za sebou skvostnou kariéru vyšperkovanou třeba bronzem z mistrovství Evropy, německým titulem nebo triumfy v Anglickém poháru. Ale nebýt zdravotních problémů, mohl to dotáhnout ještě dál.

Klidně i ke Zlatému míči nebo ještě jednomu velkému přestupu, třeba do Realu Madrid.

Respektovaný trenér Arsene Wenger jednou prohlásil: „Když milujete fotbal, milujete Rosického!“

Rosický byl jedním z posledních zástupců úspěšné české generace, do které kromě něj patřili třeba ještě Pavel Nedvěd, Vladimír Šmicer, Marek Jankulovski nebo Karel Poborský.

Po Rosického odchodu už podobných mohykánů moc nezbývá. Hrají vlastně už jen Petr Čech a Milan Baroš, oba vítězové Ligy mistrů, a vítěz Poháru UEFA Tomáš Hübschman.

Až skončí i oni, zůstane po nich díra. Vždyť tolik skvělých hráčů pohromadě už český fotbal nikdy mít nemusí. Vlastně i proto se na Rosického a spol. tak hezky vzpomíná.​