Ta zákonem z 3. prosince roku 1918 zrušila šlechtické tituly a s nimi i výsady. Z aristokratů se stali občané, kteří se již nesměli vyvyšovat nad ostatní občany a pokud k nim i nadále druzí lidé vzhlíželi jako k osobám „vznešeným“, jednalo se většinou o pozůstatek poddanského ducha.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Moderní šlechtic Karel Schwarzenberg

Ale ne vždy. Určitý respekt k šlechtickým rodům plynul z vědomí vzdělaných lidí, že v historii naší země přece jenom často sehrávaly významnou roli svou věrností králi a službou obecnému dobru společnosti.

Výsady šlechty ve středověku byly vyváženy povinnostmi spojenými zejména se správou svěřeného panství. V novověku, zejména v absolutistických monarchiích, však v souvislosti s centralizací veřejné správy přejímali postupně tyto povinnosti královští úředníci a šlechticům zůstávaly jen sotva odůvodnitelné výhody. Tragické následky mívalo zejména obsazování velitelských funkcí v armádě důstojníky sice neschopnými, ale s titulem. Není divu, že napětí, které tato společenská nerovnost vyvolávala, skončila revolucí.

Podporoval nezávislost médií

Jen s obtížemi potom hledala šlechta zbavená privilegií své místo v občanské společnosti. Musela nejprve prokázat, že své rodové majetky dokáže spravovat stejně dobře jako schopní podnikatelé vzešlí z měšťanského prostředí či dokonce z lidu.

Jak však měla uplatnit své starosvětské tradované hodnoty věrnosti a oddanosti obecnému dobru ve službě státu a společnosti? Vstup aristokratů do demokratické politiky vždy vyvolával podezření, že jejich motivem je touha opět zaujmout mocenské pozice. Pro většinu z těch, kteří se k něčemu takovému odhodlali, se stala nejschůdnější cestou diplomacie, v níž mohli uplatnit svou uhlazenost, jazykovou výbavu a mezinárodní kontakty.

Právě touto cestou se vydal Karel Schwarzenberg. Nikoli ze své iniciativy, ale na výzvu hlavy státu nastoupil službu vedoucího hradní kanceláře a po jejím naplnění vstoupil do malé politické strany, která mu byla programově i lidsky nejbližší.

Jako řadový člen s ní prožil vzestupy a pády a přes malé vyhlídky na zvolení za ni kandidoval do Senátu. Jeho úspěch mu otevřel cestu do vrcholové politiky, včetně předsednické funkce v nové straně a posléze roli ministra zahraničí.

Jako nefavorizovaný prezidentský kandidát překvapil skeptiky tím, že dokázal být rovnocenným soupeřem vítězného populistického politika, aniž se snížil k jeho špinavým metodám. Své voliče dokázal oslovit jedinečnou kombinací šlechtické noblesy s lidovostí, spojením věrnosti tradičním hodnotám a otevřenosti k moderním podnětům, nezpochybnitelným vlastenectvím, které nepřekáželo jeho evropanství.

Lidé mu říkali kníže, ale on se prezentoval jako lesník a hostinský. Jako rozhodný zastánce demokracie, svobody a lidských práv navazoval na dílo svých předchůdců Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla. Ve svých soukromých aktivitách podporoval nezávislost médií i svobodnou kulturu. Karel Schwarzenberg tak dokázal, že spojení „moderní šlechtic“ nemusí být protimluvem.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít