Květnový rébus aneb Osvobození od osvobození

O lidech, kteří se nevypořádali se svou minulostí, soudíme, že jsou nevyrovnaní. Ale neplatí to o celých národech? Třeba i o nás a našem vztahu k vlastní historii?

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Americký tank Sherman v květnu 1945 v západních Čechách

Americký tank Sherman v květnu 1945 v západních Čechách | Zdroj: Vojenský historický ústav

Některé kapitoly svých dějin jsme už úspěšně uzavřeli, o některých často nevíme, že bychom je měli otevřít. A ještě jiné se pravidelně vracejí, aby nám připomněly nevyřešené domácí úlohy. Jako třeba to, co se odehrálo počátkem května roku 1945.

Soudě podle médií a internetu, případně vyslechnutých osobních debat, je to snad ještě žhavější téma než Srpen 1968 nebo Listopad 1989 – zajatci se přitom v této řeži neberou.

Podle jedné části debatujících jsme byli výhradně osvobozeni, a to výlučně sovětskou armádou – nebo ještě lépe, „ruskými vojáky“. Kdo to zpochybňuje, je fašista a uráží památku padlých. Je to vlastně starý stalinský mýtus implantovaný ruské veřejnosti a pak úspěšně transplantovaný k nám, včetně onoho podivuhodného sklonu jeho nositelů cítit se neustále ukřivděný.

1:37

Díry po kulkách a nápisy na fasádách. I 75 let po konci druhé světová války jsou v Opavě vidět její stopy

Číst článek

A pak je tu druhá, protilehlá velká část debatujících, která soudí, že jsme nebyli osvobozeni, protože tu jednu totalitní velmoc vystřídala druhá. Jistě, Stalin byl s desítkami milionů obětí stejný vrah jako Hitler, ale konkrétně u nás zahynulo za 40 let zostřeného přátelství se Sovětským svazem podstatně méně lidí než za šest let nacistické okupace – a vraždili jsme si je hlavně sami.

Podle této verze dějin prý sovětská armáda dorazila „do takřka osvobozené Prahy“, vděk prý proto není na místě. Toto tvrzení by ovšem mělo smysl, jedině pokud by se Sověti zastavili někde u Minsku a počkali, až si to tu s Němci vyřídíme sami. Pokud by to udělali, asi bychom si na Pražské povstání ještě pár let počkali, a pokud by nastalo, možná by ho potlačovali vlasovci.

Česká schizofrenie

Jak se stane, že se na věc můžou dvě části jednoho národa dívat tak odlišně? Je to patrně důsledkem zvláštní schizofrenie české duše. Národ proslulý svou střízlivostí se „v dějinách“ chová velmi velmi pragmaticky. Když ale o dějinách mluví, je velmi dogmatický. Možná jedno vyplývá z druhého. A dále, neřídíme se možná Orwellovým „kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“ – spíše věříme, že kdo ovládá přítomnost, má výhradní právo vykládat minulost.

47:19

Do boje v ulicích Prahy se zapojili i teenageři, kteří neuměli zacházet se zbraněmi

Číst článek

Pak ovšem nevyhnutelně zanikají všechny detaily a nuance, a tedy šance porozumět událostem, které z podstaty věci nemohou být jen černé, nebo bílé. Případně rudé.

Přitom není tak těžké si to všechno pěkně položit vedle sebe na stůl: Nezpochybnitelnou roli ruských vojáků, ale i těch ukrajinských, běloruských, rumunských, amerických nebo britských. Na pražském vojenském hřbitově najdeme i hroby padlých Kypřanů muslimského vyznání.

Přidat bychom museli příběh vlasovců, se všemi nejednoznačnostmi jejich působení. Roli českých kolaborantů s nacisty, ale pak dalších kolaborantů s novými osvoboditeli – někdy těch stejných lidí. Zbabělost některých českých politiků, ale i nevděčná dilemata, před kterými se ocitali. Zločiny některých sovětských vojáků, ale i pokus představit si, co s člověkem udělají čtyři roky na frontě.

Dále nedostatečně připomínanou kapitolu zatýkání a odvlékání Čechoslováků ruského původu sovětskými tajnými službami a hanebnou úlohou českých úřadů v této věci – pro tyto Rusy se skutečně o osvobození nejednalo. Nadšení Západočechů z Američanů, ale i šok, když zjistili, že vítězové nad Hitlerem segregují černé vojáky od těch bílých. Pokračovat bychom mohli ještě hodně dlouho.

Skoncovat s mýty

Potíž je, že v našich debatách stále sklouzáváme do mytologického způsobu uvažování, ve kterém realita musí být pěkně vytvarovaná a vyleštěná jako bronzový pomník, třeba ten Koněvův. Spory o něj jsou vlastně podkapitolou velké otázky o osvobození – a ta je zas podkapitolou našich politických sporů o současnost a budoucnost.

Odstraňování pomníků není správná cesta, myslí si německý historik. Emocím kolem Koněva ale rozumí

Číst článek

Byl Koněv v Praze 6 pomníkem osvoboditelům, nebo okupantům, postavený jako vzkaz místních satrapů svým pánům do centra říše? Pokus doplnit Koněva vysvětlující tabulkou nevyšel a to ukazuje, že pokus vybavit vysvětlující tabulkou celou novodobou historii už vůbec není možný. Budeme muset začít odjinud, poctivěji. Nebude to příjemné, ale děláme to pro sebe.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme