Prezidentova nemoc náhle stáhla jeho úřad z aktuálního dění a politická scéna jako kdyby osiřela. Jedni přišli o vlivného spojence, druzí o obávaného protivníka. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Čeští politikové se učí žít bez prezidenta

Váha českého prezidentského úřadu se v historii odvíjela od notoricky známých skutečností. České království jako součást habsburské monarchie nemělo léta korunovaného krále, kterého by slovanská část populace považovala za vlastního. První prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk, ač republikán a demokrat, musel převzít tatíčkovskou roli. Také ho usadili na královském hradě, odkud neformální autoritou ovlivňoval politiku.

Pokračoval v tom prezident Edvard Beneš a i neoblíbení generální tajemníci totalitní KSČ, která ovládla stát, požívali svým vstupem na republikánsko-monarchistický Pražský hrad jisté přirozené autority.

Prezidentský historický majestát

Polistopadová Česká republika tam usadila své nejvýraznější nové politiky. Miloš Zeman, současný a první přímo zvolený prezident, testoval svůj nepravomocný vliv na maximum.

Převzato z Plusu

Část politické reprezentace to využívala, část se toho děsila. Rozhodně ale hřmotného Zemana nešlo přehlédnout a každý, kdo chce v politice něco znamenat, musí k němu zaujmout nějaké silné stanovisko.

Najednou je prezident mimo hru na jednotce intenzivní péče a politikové se jen pomalu z toho vzpamatovávají. Povolební vyjednávání, ač volby dopadly zcela jednoznačně, začalo váhavě a všichni aktéři, vítězní i poražení, skoro zoufale požadovali po zjevně zcela handicapované hlavě státu pověření k vládnímu vyjednávání. Přitom nic takového nikdy nepotřebovali, byla to jen kontroverzní zvyklost, která svým způsobem Ústavu obcházela.

Jednání bez Zemana

Teprve pozvolna začali politikové jednat sami, jak jim přísluší. A trochu cynicky a pragmaticky řečeno, začíná jim docházet, že bez prezidentových zásahů jim to jde dokonce o mnoho lépe. Rozhodně odpadla případná zdržovací obstrukce dvou avizovaných neúspěšných pokusů.

Sázku na prezidentskou nezbytnost připomínalo též naléhavé volání na jeho kancelář, aby začala mluvit jasně o Zemanově zdravotním stavu. Už dříve bylo přitom zřejmé, jakého zvláštního profilu jsou její úředníci a že z nich nikdo nic nedostane ani zvedákem na auta, jak se říká. První proto správně reagoval předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS), když se dotázal tam, kde i ostatní měli začít, tedy v nemocnici, a dostal přesně tu korektní i citlivou odpověď, jakou politická scéna potřebovala.

V jejím rámci je dostatek času, aby případně prezident znovu uchopil svůj úřad a po mezitím už ukončeném koaličním jednání byl postaven před fait accompli, jako on sám říká, tedy hotovou věc – sestavenou koaliční vládu. A teprve před nutností ji jmenovat bude zcela jasné, jestli toho bude zdravotně schopen, nebo jestli se pak bude postupovat podle ústavního článku 66 a převede se tato jeho pravomoc na nově zvoleného předsedu sněmovny.

Jestli tedy mají mít aktuální, rozhodně spíše smutné nebo tragikomické události přece jen nějaké pozitivní vyústění, pak by tím mohla být jistá emancipace české politiky vůči prezidentskému historickému majestátu a potvrzení, že ústavní pořádek a nastavená pravidla jsou více než sebesilnější osobnosti v úřadech.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Radko Kubičko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít