Trochu to platí pro český Mnichov roku 1938 a izraelskou jomkipurskou válku roku 1973. Obě události dělí desítky let a tisíce kilometrů. Jsou také z podstaty jiné, ale určité výmluvné podobnosti bychom našli. Ve dnech, kdy jsme po pětaosmdesáté debatovali o tom, kdo nás kdysi zradil, Izraelci po padesáté diskutovali o krvavé válce, které bylo podle mnohých možné zabránit.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Mnichov a jomkipurská válka, dvě národní traumata

Nevýhry a neprohry

Mnichov byl nepochybně způsoben krátkozrakostí našich spojenců a také vedl k šestileté německé okupaci s tragickými následky, okamžitými i dlouhodobými. Byl ale též ztroskotáním naší vlastní národní i zahraničněpolitické koncepce.

Podle některých historiků také platí, že když už k Mnichovu došlo, bylo přijetí drsných podmínek nejracionálnější volbou. Tedy zabráněním totální destrukce a úspěšnou sázkou na příští světovou válku. Ta vedla k osvobození našeho území, včetně znovuzískání Sudet, tentokrát už bez tamních Němců. Mnichov se tedy traumatem stal také (!) proto, že jsme se pro takové vidění rozhodli.   

Podobně nejednoznačné vyznění může mít i zmíněná jomkipurská válka, která se odehrála v roce 1973. Izrael byl tehdy překvapen papírově silnějšími soupeři ze severu i jihu a jeho obrana prolomena, to vše šest let po drtivém vítězství v šestidenní válce. Jenže také se Izraelcům podařilo vývoj války obrátit a 18. den už stáli Izraelci pár desítek kilometrů od už zcela nechráněné Káhiry i Damašku.

Zatímco v Sýrii i Egyptě dosud slaví jomkipurskou válku jako velké vítězství, vítězní Izraelci vždy na výroční den s pohnutím vzpomínají na okamžiky hrůzy a tisíce padlých. A donekonečna debatují o tom, kdo tehdy selhal, zda politické vedení, armáda, tajné služby, nebo národ jako celek. Vidět to lze i na nyní v českých biografech uváděném snímku Golda o úloze tehdejší premiérky Meirové.

Truchlivé nátury

Jak tvrdí izraelští kritici tohoto truchlivého vnímání dějin, je to důsledek chorobného zdůrazňování neúspěchů, jak se to opakovaně projevuje v židovské historii. A vlastně také v českém vzpomínání na všechny ty Lipany a Bílé hory a samozřejmě i Mnichovy. Navíc, jak platí přinejmenším v případě jomkipurské války, prohry, která byla ve skutečnosti vítězstvím.

Určitou roli v tom mohl hrát nejen zažitý sklon dlouho porobeného národa, ale také konkrétní zájem jomkipurskou neprohru vylíčit tragicky. Izraelský politolog Udi Lebel například tvrdí, že záměrné převyprávění války z roku 1973 jako prohry a důsledek vlastního selhání mají na svědomí nejméně tři skupiny, levice, pravice i armáda, každá ze svých vlastních politických důvodů.

Levice, aby podpořila svou koncepci územních ústupků; pravice, aby mohla propagovat ofenzivnější přístup a menší ohledy na mínění světa, který tehdy Izraeli znemožnil podniknout včas preventivní akci, což ho stálo tisíce životů; a určité skupiny v armádě, aby podpořily větší investice do moderních zbraní.

Z českého prostředí ostatně také známe účelové převyprávění Mnichova, ať už ze strany Beneše, komunistů, nebo tvůrců druhé republiky. Lebel v souvislosti s Izraelem dodává ještě čtvrtou skupinu, která hrála v interpretaci jomkipurské války roli. Tehdy se podle něj zrodila izraelská občanská společnost, která si uvědomila, že už nechce slepě věřit vládě ani armádě.

Sílu izraelské společnosti můžeme pozorovat i během současných protestů proti tamní soudní reformě. To je vlastně happyend, který se v případě našeho mnichovského traumatu opakovat nemohl, protože ať už ho zavinil kdokoli, skutečně nasměroval zemi směrem, z něhož se vracíme ještě dnes. Vždy je ale lepší z národních katastrof udělat zdroj poučení, a nikoli politický nástroj nebo příležitost pro kolektivní sebelítost.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít