Benešův tajný předmnichovský plán ho mohl stát funkci. Ministra Nečase i život
Mnichov je v naší historii symbolika pro bezmoc, zradu, kapitulaci a ústupky. Výsledky tzv. Mnichovské dohody znamenaly nejen konec první republiky. Její důsledky se objevují v různých podobách po další desetiletí. Kdo koho tedy zradil?
Existovalo několik plánů, jak celou tíživou situaci vyřešit, ale mezi ty téměř neznámé patří tzv. pátý plán. Byl spjatý s osobností tehdejšího ministra Jaromíra Nečase, kterého pověřil jednáním sám prezident Edvard Beneš. Plán, který pro dotyčné mohl znamenat i vězení či konec politické kariéry.
Nitky vedly k Benešovi
„K odstoupení části území Československa došlo neústavní cestou. Nejprve tak rozhodla Hodžova vláda z 21. září 1938, ale pak nastal sled událostí, které se nedaly předvídat. Občané vyjadřovali nesouhlas s tímto rozhodnutím, Hodžova vláda byla nahrazena úřednickou vládou Jana Syrového. A k odstoupení mohlo dojít pouze rozhodnutím parlamentu, nikoliv rozhodnutím výkonné moci – jak se stalo – rozhodla pouze vláda a prezident,“ uvádí host pořadu, historik Jan Cholínský.
„Všechny nitky české účasti v dramatu osmatřicátého se podivuhodně sbíhaly v osobě prezidenta republiky. Byl jediným kompletně informovaným o skutečnostech rázu politického i vojenského, domácího i zahraničního,“ uvádí trio autorů sdružených pod pseudonymem Podiven v knize Češi v dějinách nové doby.
A právě prezident Edvard Beneš se rozhodl pro tzv. pátý plán, jak zachránit Československo. Prostředníkem měl být tehdejší ministr Jaromír Nečas, který měl dobré kontakty ve francouzských politických kruzích. Ten později uvedl: „Dva týdny před Mnichovem jsem byl zavolán prezidentem Benešem z jeho úřadu. Vzpomínám si, jak jsem byl šokován naším rozhovorem při této příležitosti a trvalo několik minut, než jsem se vzpamatoval“.
Ohrožený ministr i prezident
Oč šlo? Zachovaný dokument – tedy Benešovou rukou napsané úkoly – hovoří zcela jasně: udržet vše v tajnosti, dohodnout se s Anglií a Francií a nabídnout hitlerovskému Německu část území tehdejšího Československa. S tím souvisel odchod velkého množství tehdejších německých obyvatel republiky.
Riskantní plán, riskantní provedení, také důkaz úzkosti z budoucího dění a snaha zachránit, co se dá. I taková hodnocení nás mohou napadat a stejně tak otázky, které se týkají nejen tehdejšího nápadu prezidenta Beneše, ale také dalších pozdějších důsledků, jak uvádí Cholínský:
„Tento plán reálný nebyl, vzhledem k tomu, že nebylo možné předpokládat, že by Hitler přistoupil na takové požadavky. S malým územím by měly do Německa odejít až 2 miliony Němců. Plán musel být tajný, protože podle tehdejšího československého právního řádu by šlo o velezradu. Ministru Nečasovi by mohlo hrozit doživotí, výjimečně až trest smrti, prezidentu Benešovi by mohlo hrozit sesazení z funkce a neměl by možnost znovu se o ni ucházet.“
Politická kontinuita
Informace o tehdejším zákulisí, které se týkají tzv. pátého plánu a Nečasovy mise, patří k těm, které nejsou v širším okruhu známé. Otázkou je, proč?
„V postkomunistickém období můžeme jednoznačně hovořit o tom, že historické odborné kruhy hájí politickou kontinuitu s tzv. třetí republikou, tedy období po skončení druhé světové války. Zpochybnění Benešova prezidentství v tomto období by vedlo k dalším naléhavým otázkám,“ uvádí historik Cholínský, autor knihy Mnichovská zrada, nebo pražský krach?
