„Dáme dítě do ústavu, pak ho ale co čtrnáct dní pouštíme domů do otřesných podmínek. Co někdo čeká?“ ptá se ředitel výchovného ústavu v Boleticích nad Labem Rudolf Jakubec.
V srpnu 1968, kdy ruské tanky převálcovaly naději na svobodnější život, už na pomoc zvenčí nikdo nečekal. Tím horší bylo ale celonárodní trauma poté, co Dubček v Moskvě na celé čáře kapituloval.
48:38
Praha ||Markéta Reszczyńská, Mikuláš Kroupa|Historie|Příběhy 20. století
V pražském Bazaru u medvěda desítky let leželo staré album plné fotografií kovbojů a výstřižky z německých novin inzerující varietní vystoupení Dua Harwards.
„Tátu mi nějak zavřeli, ani nevím, jak to bylo, protože jsem byla malá. Ale od pěti vím, co to jsou drogy nebo jak se užívají,“ popisuje sedmnáctiletá Bára, která má za mřížemi oba svoje rodiče.
Od roku 2000 do roku 2022 bylo v souvislosti s nasazením amerických vojáků v Iráku nebo Afghánistánu diagnostikováno téměř půl milionu Američanů s traumatickým poraněním mozku.
„Napsat knihu vyžaduje strašně moc odhodlání a sebeobětování. Naše literární kultura má navíc tendenci být snobská,“ upozorňuje Marek Torčík, autor románu Rozložíš paměť.
Na slavnostní uvedení filmu Tání přijela do Česka také belgická režisérka a herečka Veerle Baetensová. Ta natočila svůj film Tání podle stejnojmenného knižního bestselleru.
„Některé skupiny čítají až 100 osob, jsou organizovány online i osobně, jsou bezplatné a vedou k významnému poklesu zátěže u lidí, kteří pociťují zvýšený stres,“ popisuje Štěpán Vymětal.
Spolu s otřesem z bezprecedentní události se v Česku rozpoutala debata o tom, zda je počínání v redakcích správné a jak naložit s citlivými materiály z masové střelby.
Lékaři v telavivské nemocnici sledovali skupinu dětí, které palestinští ozbrojenci sedm týdnů drželi jako rukojmí. Děti podle lékařů mluvily šeptem a trpěly nespavostí, uvedl The Wall Street Journal.
Řada Norů útočníkovo jméno nevyslovuje. „Jeho přáním bylo zůstat slavný na věky věků. Takže říkám, muž, který to provedl. Nebo jen iniciály jeho jména,“ podotýká Bodil Haug.
„Moje psychika zareagovala ztrátou paměti. Nepamatuju nic mezi prvním a sedmnáctým rokem. Předchozí život i to, kým jsem býval, je pryč. Většina vzpomínek pochází z fotek a vyprávění,“ říká Joergen.
21:31
Sarpsborg||Lukáš Houdek, kac|Zprávy ze světa|podcast Přežít: Utøya a Oslo
„Když se to stalo, potřebovala jsem s tím traumatem a lítostí pracovat v pozitivním duchu. Nechtěla jsem od bolesti utíkat, naopak jsem šla přímo do ní. To byla má cesta,“ říká Unni.
„A je bolestné slyšet, že dětem je ublíženo dvakrát. Jednou v jejich původní rodině a podruhé těmi, kteří by jim vlastně měli pomoci,“ říká ředitelka Centra LOCIKA Petra Wünschová.
Když soudkyně vyřkla, že Feri má jít do vězení, rozbrečela jsem se vděkem, že chování obětí s možnými stopami hysterie, zmatečnosti, pláče, výpadků paměti či nelogičnosti neoslabují jejich výpovědi.
„Myslím, že mám coby přeživší trochu pocit viny. Já přežila, zatímco spousta ostatních ne,“ přiznává Cecilia. Po útoku se o ni starala maminka. I ta si ale nese bolest, o které potřebuje mluvit.
Wounds left to heal. Painful, deep and complicated. It seems like everyone in Israel knows someone whose brother or daughter was killed or whose neighbor or friend was kidnapped.
Rány k zahojení. Bolestivé, hluboké, komplikované. Kdo v Izraeli nezná někoho, komu by Hamás nezabil bratra, dceru, komu neunesl tátu, bráchu, souseda nebo kamaráda?
„Toto bezpečnostní fiasko podle mě povede k tomu, že si Izraelci začnou klást otázku, jestli pravicová ideologie je pro Izrael dobrá a jestli je v zájmu státu,“ míní analytička Irena Kalhousová.
Z masivního útoku Hamásu jsou Izraelci stále v šoku. Mnozí ztratili důvěru ve stát i armádu. Řada lidí si myslí, že události posledních dnů změnily naladění Izraelců na dlouhé roky dopředu.
Režisér Nakonečnyj během loňského prestižního festivalu v Cannes vyvolal kontroverze, když za účelem upozornit na pokrytectví filmového průmyslu přišel na červený koberec za zvuků sirén.
Národní traumata vznikají dvojím způsobem. Buď se národu nějakým přičiněním stane nějaká tragédie. Anebo se společnosti rozhodnou, že určitou událost budou vnímat jako neodčinitelnou katastrofu.
„Nerozdáváme tu humanitární ani materiální pomoc. Ale můžeme lidem dát kontakty na konkrétní organizace a taky s nimi přímo zavolat,“ vysvětluje vedoucí centra Alona Ignacievová.
Terapeuti využívají třeba dýchání nebo techniky pro uvolnění svalů, aby se lidé stabilizovali. Jinou pomoc potřebují ti, kteří jsou v bezpečí už déle a trpí posttraumatickým stresovým syndromem.