V situaci, kdy se růst výdajů viditelně vymknul kontrole ministerstva financí, je stopka na jakékoliv další výdaje pochopitelná. A doufejme, že podobný zákaz dostane i plánované navyšování rodičovské, kde stát platí lidem za to, že chtějí mít a mají děti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie Hrstková: Systém příspěvku na péči pečujícím moc nepomáhá

Nedostatek peněz by mohl být jistou omluvou pro nenavyšování peněz. Co je však naprosto neomluvitelné i nepochopitelné, je dlouhodobé přesvědčení ministerstva práce a sociálních věcí, že příspěvek na péči je zneužíván, pečující rodiny za něj odvádí mizernou práci, péče o blízkého je nedůstojná a že by bylo lepší obecně přesměrovat příspěvek institucím, které garantují standardy.

Z čehož je naprosto jednoznačně poznat, že ministerstvo sociálna nemá nejmenší představu, jak příspěvek funguje. Bezpochyby je tu dost věcí, které by se daly zlepšit, nicméně v jiných oblastech, než soudí ministerstvo.

Stížnosti nepomáhají

Za prvé je potřeba zlepšit samotnou proceduru přiznání příspěvku. Ve snaze zabránit podvodům se k penězům pečující dostane až po několika měsících, kdy se může stav blízkého výrazně zhoršit, kdy potřebuje daleko náročnější péči i placené zdravotní pomůcky.

Získat příspěvek na blízkého s postupující demencí je v zásadě nemožné. Kdokoliv to zažil, potvrdí, že trvá několik let, kdy revizor z úřadu akceptuje, že dotyčný, na kterém mentální porucha v průběhu několikaminutového rozhovoru nemusí být vůbec poznat, skutečně potřebuje péči. Pečující příbuzní mezitím žijí v pekle psychického, fyzického i finančního vyčerpání.

Za druhé je naprosto absurdní, že každý úřad posuzuje klienta jinak a to bez ohledu na jednotnou metodiku. Vynikne to ve větších městech, kdy po přestěhování z jedné městské části do druhé se může příspěvek zvýšit klidně o dva stupně, u stejného člověka. Kontrola příspěvkové logiky neexistuje.

Za třetí je tu záliba úřadů v institucionalizované péči, která má být automaticky lepší, než ta domácí. Ano, příbuzní málokdy sledují nutriční tabulky či nastolují přísný domácí režim. Nicméně mizivá dostupnost sociálních služeb, terénních i pobytových, výrazně snižuje požadavky na jejich kvalitu. Protože není na výběr. Okrádání bezbranných, nevhodné i násilné chování, i to patří mezi to, s čím se setkávají klienti.

Stížnosti příliš nepomáhají. Příbuzní se bojí, že by nakonec museli jet v režimu 27 hodin a sedm dní bez jakékoliv pomoci. Psychicky nemocným lidem zase nikdo nevěří. Samostatnou kapitolou jsou velkokapacitní ústavy, kde ani soukromé doplatky v rozměru několika tisíc korun na osobu nezaručí prostředí, ve kterém by chtěl kdokoliv dobrovolně strávit konec života. Ústavy mají přitom daleko lepší přístup k příspěvkům než kdokoli jiný.

Ve chvíli, kdy se člověk stane pečujícím, jako první si uvědomí, že dotyčný, o kterého pečuje a ke kterému většinou také chová vřelé city, už není, co býval. Leckdy se musí vyrovnat se změnou psychiky, ale také s blížícím se koncem. Kdyby si mohl vybrat, volil by zdravého blízkého bez příspěvku. Bohužel někdy na výběr prostě není. V takovém případě by mu stát neměl házet klacky pod nohy.

Autorka je komentátorka Hospodářských novin

Julie Hrstková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít