Především, návrat mzdového růstu není překvapením. Už od počátku roku se zvyšují tržby maloobchodu, a tak je logické, že lidé v té době museli vydělávat víc peněz. Teď se jenom potvrdilo, že si přilepšili opravdu znatelně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Holub: Reálné mzdy rostou. Proč ale tak rychle?

Zmíněný mzdový růst byl ovšem vyšší než se mezi ekonomy všeobecně čekalo, a tak ekonomové propadli nervozitě.

Vyšší mzdy totiž mohou mít i jeden nepříjemný efekt. Obchodníci z toho třeba usoudí, že lépe vydělávajícím občanům mohou zase zvyšovat ceny. Vrátí se inflace, a to by bylo vůbec nejhorší, co by mohlo potkat ekonomiku teprve pozvolna se zotavující z hluboké krize.

Proto se dá očekávat, že Česká národní banka, která má boj s inflací na starost, přestane snižovat úrokové sazby. Už jenom tím se ale oživení zkomplikuje, protože peníze nezlevní tak rychle, jak jsme si mysleli.

Více peněz do veřejného sektoru

Pravda, takové promýšlení nepříjemných detailů patří k byznysu makroekonomů a nás ostatní to zase tolik trápit nemusí. Ovšem objevil se ještě jeden zneklidňující rozměr.

Speciálně na něj upozornila zpráva Českého statistického úřadu, která v první řadě uvedla, že zaměstnanci školství patří do třech profesních skupin, kterým letos na počátku roku reálné mzdy nevyrostly.

Vlastně to patří k řádu věcí. Během období krizí poklesly mzdy učitelů a učitelek i jejich kolegů včetně kuchařek a uklízeček ze všech profesí nejvíc. Z desetileté perspektivy jde říct, že školské mzdy vyrostly nejméně, proti roku 2014 reálně o desetinu. Možná to je v řádu věcí, v tomto řádu se ale skrývá zásadní nepořádek.

Na první pohled to vypadá špatně s národem, který nechce svým učitelům a dalšímu personálu škol platit. Druhý pohled je ale komplikovanější: Národ chce své školy platit, náklady na mzdy ve školách vyrostly reálně za deset let o 38 procent.

Jenže zároveň přibylo školských zaměstnanců. Jednou větou, stát pedagogům a kolegům přidal slušnou částku, jenže školy nedokáže řídit, a tak to konkrétní zaměstnanec nepoznal. Tímto způsobem se kvalita škol opravdu nezlepší.

Přitom jde o širší problém. Během uplynulých let přibylo ve školství 70 tisíc zaměstnanců, o stejných 70 tisíc se jejich počet zvýšil ve zdravotním a sociálním sektoru, v ostatních oborech veřejné správy o dalších 15 tisíc.

Zároveň to znamená, že ve zmíněných oborech, ve školství, zdravotnictví a veřejné správě, přibývalo nejvíc mzdových prostředků, které se tam prostřednictvím daňového systému přesouvaly z podnikatelského sektoru.

Jinými slovy, Česko má hlubší problém než pouze neefektivní model financování škol. Zdejší vláda přesouvá stále více peněz z produktivních odvětví jako jsou průmysl, stavebnictví nebo soukromé služby, do veřejného sektoru.

Z pohledu obyčejných zaměstnanců se tím stávají státní instituce zajímavou pracovní příležitostí. Jde tam vydělat víc peněz, a pokud to s penězi žádná velká sláva není, tak se tam člověk prací nepřetrhne.

Hospodářství země, kde převládne takový názor, nemá do budoucnosti skvělé vyhlídky – nakonec jsme to zažili za minulého režimu.

Někdy je lepší, když žádné dobré zprávy, jako byla ta poslední o reálném mzdovém růstu, prostě nepřijdou.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít