Právě skončené květnové svátky, a to jak ty ruské 9. května, tak připomínka konce války v Evropě prakticky po celém zbytku světa, znovu velmi plasticky připomněly nejnovější ruský boj, totiž boj o historickou paměť.

Komentář Praha 16:21 12. května 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Sotva ztichla historická válka s Polskem, vyvolaná nestejným výkladem důvodů počátku zahájení zatím největšího konfliktu světových dějin, popřípadě smyslu a vyústění paktu Molotov-Ribbentrop, hned začal další svár, tentokrát s Českou republikou o demontáž pomníku maršála Koněva a přejmenování Náměstí pod kaštany na Náměstí Borise Němcova.

Války o historickou paměť ovšem oficiální Rusko povede dál, a to i tam, kde bude pravdu jednoduše nahrazovat nepravdou a kde má šanci na úspěch jedině snad u méně poučené části vlastního obyvatelstva. V souboji se světem ale vyhrát nemůže, protože ten ví svoje a ruské historické manipulace ho nezajímají, jedině snad zarážejí svou dosti častou bizarností…

„Historik Putin“

Proč a pro koho jsou tyhle ruské války o paměť v současném Rusku tak důležité? Kde se berou a jak dlouho jim asi ještě budeme přihlížet? Zejména na druhou část této otázky lze odpovědět okamžitě. Bohužel ještě hodně dlouho, což pro Rusko znamená, že přijdou-li někdy k moci osvícenější vládci, bude nuceno se svými nejnovějšími dějinami zabývat znovu a po „historiku Putinovi“ a jeho opravdu matoucích výkladech vše uvádět na pravou míru.

Rusko si připomíná konec druhé světové války. Letos bez velikých oslav a tradiční vojenské přehlídky

Číst článek

Den vítězství se za dobu Putinovy vlády od počátku nového století postupně změnil v jeden z hlavních svorníků jeho prapodivného režimu a kult vítězství v druhé světové válce v oficiální ideologii. Důvod je opět nasnadě, patřičně zkultivované a poté naservírované dějiny jsou pro režim vlastně nenahraditelné. Především proto, že chlubit se nějakými úspěchy dneška nelze, protože ty prostě nejsou.

Konsolidace a evidentní zbohatnutí společnosti z počátku Putinovy vlády a dokonce i euforie z anexe Krymu před šesti lety jsou spolehlivě zapomenuty. Takže glorifikace patřičně upravených nejnovějších ruských dějin je v podstatě tím jediným, co může Kreml národu nabídnout.

Ostatně podívejme se, jak s tímto jubileem nakládali předešlí vládci země. Stalin vítězství, jež mohl do značné míry považovat za své, nechal Den vítězství po válce oslavovat jen třikrát a na konci roku 1947 z 9. května opět udělal normální pracovní den. (Stalin se údajně bál rovněž historické paměti, ovšem jiné. Vzpomínek hlavně mladých sovětských vojáků, přeživších válečnou řež, kteří zároveň do vlasti v masovém měřítku přinesli hodnověrné svědectví o tom, jak se v Evropě žije i docela obyčejným lidem. Ještě by si o tom při oslavách povídali…)

Rusko přistoupilo na konzultace o vztazích s Českem, cílem je vyjasnit spory okolo odstranění Koněva

Číst článek

Dokonce i Brežněvův režim s připomínkami války ve srovnání s dnešním historickým skorošílenstvím šetřil. A to se Brežněv války osobně zúčastnil a znovu a znovu se za to pak nechával vyznamenávat, byť v ní bojoval jen jako jako politruk. Aktuálně to opravdu vypadá, jako by Putin pro národ nic jiného než tři čtvrtě století starý válečný triumf neměl. Řekl bych, že na řadu současných Rusů z toho musí jít až beznaděj.

Závěry z říjnové revoluce platí

A co se z toho všeho rodí? Publicista Michail Zygar, který se ve své nejnovější knize Říše musí zemřít, zabývá událostmi ještě o zhruba čtvrt století staršími, tedy říjnovou revolucí a tím, co z ní vzešlo, na samý závěr říká věci, které bohužel platí stále, v dnešní době možná ještě naléhavěji.

„Stejně jako před sto lety jedni sdílejí černosotěnské hodnoty, kdežto jiní obhajují represe a rudý teror. Když odjíždějí ti, kteří nesouhlasí, nevadí, zbavují nás tak přece balastu, což zemi může jen prospět. Také v dnešní době různé segmenty ruské společnosti bojují jak spolu navzájem, tak i se svými historickými předchůdci,“ uvádí Zygar.

„Pro zemi jako celek je to tragédie, protože vypuzování intelektuálních a podnikatelských elit ji oslabuje. Rusko ke smíru s dějinami nedospělo, rány se nezahojily a potlačit komplexy se taky nepodařilo. Ruská historie je sama o sobě nemoc, která o sobě dává znát na každém kroku. Jsme nakaženi vlastními dějinami. A já na tuhle chorobu nechci zemřít,“ říká Zygar.

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít