Smrt vždy obrátí pozornost na život, který obvykle nemáme v průběhu žití čas vůbec sledovat a kterého ukončení si často ani nepřipouštíme. Výjimkou není ani smrt 29leté zpěvačky Anny Slováčkové, která během léčení své rakoviny, na níž byly všechny léky nakonec slabé, došla k podobnému poznání: Totiž že hodnoty vztahů a věcí si uvědomujeme až ve chvíli, kdy o ně přicházíme.

Komentář Praha 6:30 9. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vlastně banální až kýčovitá moudrost, ale taková je většina životních pravd, které si v mládí píšeme jako mementa do deníčku a ve starším věku, pokud se dožijeme, jim dáváme ze zkušenosti za pravdu.

Mimořádně milá umělkyně o své nemoci veřejně mluvila, jak se dnes říká, sdílela ji. Nebylo to ale sdílené umírání, protože to je ryze intimní záležitost, u které má být jen ten, kdo je pozván. Bylo to sdílení života s nemocí, které mohlo být pro řadu podobně trpících lidí jistou posilou či povzbuzením.

Carpe diem

Nejsme v tom sami, i my jako Anička cítíme, že ještě každou vteřinu životní síly je třeba prožít. Starověké „carpe diem“ je tváří tvář přiznané zpřítomněné smrti v lékařské zprávě vnímáno přece jen jinak než pouhé užívání.

A přece to spojení „užij si to“, „užívej“, je dnes hustě nadužíváno jako symbol báječného konzumního života, který vypadá jako nabitá zážitková dovolená. Užívej si, dokud tvé tělo nebude zkonzumováno.

Anna Slováčková, zdálo se z jejích veřejných vystoupení, konzumovala přece jen jinak. Její život tváří tvář smrti docházel k existenciálním prozřením, která měnila její život v duchovním smyslu, jenž – jak právě dokazovala její poznání – nemusí mít nutně náboženskou, konfesijní podobu.

Duchovními bytostmi jsme potenciálně nakonec všichni právě proto, že se k sobě můžeme tímto způsobem vztahovat a na tomto vztahu pracovat. Takto „se mít“.

Zemřela zpěvačka a herečka Anna Slováčková. Bylo jí 29 let, dlouho bojovala s rakovinou

Číst článek

Není to nikdy sebevztah, dosvědčovala Anna Slováčková, nýbrž něco společného. Jak naznačuje filozof Jean-Luc Nancy, společné není nějaké rozhodnutí něco s druhým sdílet, protože v živlu společného jsme vždy už tím, že jsme, v jistém smyslu předchází individualitu, kterou se cítíme být, mimo jiné pro onu uvědoměnou konečnost, určující lidský život.

Komunikace života se smrtí

Na to vše otevřenost k veřejné komunikaci života se smrtí Anny Slováčkové neustále upozorňovala. Působilo to samozřejmě a odzbrojujícím dojmem, nejen pro ten mladý věk, kterému by mělo být dáno rozbíhat se do volného prostoru, ne uzavírat se a usazovat se, uzavírat v sobě a v druhých.

Bylo to odvážné, bylo slyšet i po smrti mladé ženy, ale pokud to tak skutečně bylo, pak to byla odvaha ke svobodě, k níž je snad nejtěžší – nebo možná nejlehčí, kdo ví – se hlásit právě při pohledu na smrt, která z moderních společností vytěsňována nebo naopak marketingově využívána jako fascinující senzace.

Anně Slováčkové dnes desítky tisíc lidí na Instagramu i jinde děkují za to, že byla. Že o své nemoci mluvila, že svým svědectvím o možném životě s rakovinou dávala naději ostatním s podobným osudem.

Nakonec to největší díky si možná zaslouží mimoběžná připomínka vlastně nejbanálnější, ačkoli masově zcela přehlížená. Totiž zjištění, že se smrtí na očích žijeme neustále a jen málokdy si připustíme, k čemu a jak moc ji v životě potřebujeme.

Upřímnou soustrast rodině, a Anně šťastnou cestu…

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít