Vstup sociálních demokratů – či po novém socdemáků – na kandidátky hnutí Stačilo!, se nejčastěji interpretuje skrze vzpomínky na minulost. Historie – komunisté v roce 1948 spolkli sociální demokracii násilím – se tak má dnes nějakým způsobem opakovat. SOCDEM se tentokrát poddává dobrovolně, a to z úplně jiných důvodů než tehdy. Není v tom ideologie, nýbrž přitakání běhu času a proměně politiky jako takové.

Komentář Praha 6:30 22. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nejstarší česká politická strana, která slaví letos 147 let existence, naskakuje na vehikl z nejmodernějších – na formálně neurčitou vlnu masového protestního hnutí, které se snaží reprezentovat v parlamentu hlasy, které nejen nebyly slyšet, ale které většinou ve volbách pro nedostatek síly zcela propadají a dávají tak legitimitu jiným.

Je to změna příznačná a symbolická zároveň: Vyznačuje probíhající krizi a formální vyprázdnění politické scény. Symbolizuje definitivní konec tradiční politiky vyhraněných ideologií, jasných názorových směrů a pečlivě budovaných stranických aparátů.

SOCDEM se svým naskočením na vozík Stačilo! vlastně přiznává, že trpělivá a systematická, v jistém smyslu úřednická sociální politika už neúčinkuje.

Protože ti, o něž se chce SOCDEM postarat či jim pomoci, už takové politice nevěří. Je příliš stereotypní, poklidná, racionální, mechanická. Není tedy s to kanalizovat rozčilení a jisté osobní ponížení, které sociálně slabí lidé, často pod vlivem hysterických až psychopatických sociálních médií dnes cítí.

Hnutí, rozprostřené snadno ve všech mezerách sociální struktury, nabízí větší šanci na jisté sebeuspokojení či sebeuctění, o něž jde nakonec možná více než o konkrétní změnu sociální situace.

Jistě to vše mohla SOCDEM rozjet i po vlastní ose. Mohla se pokusit obnovit stranu tím, že se vrátí k idejím hnutí z konce 19. století v převlecích a metodách hnutí století 21.

SOCDEM to vzdává?

Například místo obrany práv proletariátu, který už fakticky skoro neexistuje, nabídnout boj se všemi možnými vyloučeními, včetně prekarizace práce, která se všudypřítomná a týká se fyzické, mentální i umělecké aktivity. Jenže i to by – podobně jako rozběhnutí efektivního stranického aparátu – vyžadovalo jistý čas. A ten SOCDEM nemá.

Vlna nespokojenosti a rozčilení, jež kumulují všelijaká hnutí a strany po celé Evropě, se valí divoce a okamžitě tady a teď a za rok dva už může být úplně jinde.

Časová osa: více než stoletá historie sociálních demokratů a komunistů je plná konfliktů, zrad i ignorování

Číst článek

SOCDEM na ni naskakuje v zoufalém pokusu „ještě se zachránit“ před politickým koncem a znicotněním. Je to snaha s jasnými sebevražednými prvky, a s velmi malou nadějí, že se to povede, zároveň je to přitakání realitě, jež přichází.

Nejstarší česká politická strana se rozpouští ve vlnách tekutého hněvu, který se skrze své osobnosti snaží ještě alespoň částečně přitáhnout na svou stranu. Vzniká hybridní prolnutí starého a nového, vyvolávající kritiku a znechucení. A také všechny ty resentimenty spojené s perverzí komunistického násilí. Odporný pragmatismus, říká si oprávněné tolik lidí.

Neměli bychom ale v tom veškerém spravedlivém rozhořčení přehlédnout hlubší a trvalejší politický pohyb, který se už jen tak nedá zastavit. Možná že právě v tomto důležitém svědectví má veřejná sebevražda SOCDEM ve vozíku Stačilo! přece jen nějaký pozitivní smysl.

Strana zemře, konkrétně i obecně, ale my všichni názorně poznáme, v čem jako politické společenství dnes žijeme a nějakou dobu žít budeme.

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít