Neúspěch Merkelové se prý dal předvídat, už když coby úřadující kancléřka vpustila do země milion uprchlíků. Problémy se sestavováním vlády v Německu prý navíc ukazují, že velké země západní Evropy, které rády poučují evropský Východ, nejsou v politické kultuře zase tak daleko před námi.  

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Takové srovnávání naší a německé situace ale bohužel ignoruje některé zásadní rozdíly. Pomineme-li, že vzestup extremistů na Západě je i reakcí na reálné problémy s masovou migrací, zatímco u nás je reakcí na převážně virtuální hrozby, lze začít tím, že jak v Německu, tak před časem v Nizozemsku (kde skládání nové vlády trvalo půl roku) si vítězné strany odmítly ve vládě i parlamentu zadat s extremisty.  

To sice - vzhledem k volebním výsledkům - komplikuje sestavování vlády, ale když je nakonec vláda bez podpory extremistů sestavena, vysílá to jasnou zprávu, že demokratické strany jsou připraveny hájit jisté hodnoty. 

V tom se německá a nizozemská povolební situace poněkud liší kupříkladu od té rakouské, kde vítězní lidovci jednají o vládě s populistickými svobodnými. Ale ani v rakouském případě bychom neměli ignorovat skutečnost, že svobodní se od časů svých prvních politických úspěchů proměnili. 

Česká média o nich sice jaksi automaticky referují jako o extremistech, ale pomíjejí, že když srovnáme jejich program a vyjádření s tím, co jsme slyšeli před volbami od některých stran hlavního proudu u nás, nebo s vyjádřeními českého prezidenta, jsou ještě docela umírnění. 

Role, kterou ANO nezvládlo 

Což nás přivádí k české povolební situaci. Vítězné hnutí ANO mělo jedinečnou šanci přesvědčit nejen naši, ale i západní veřejnost, že se mnohé řeči o jeho nedemokratické podstatě nezakládají na pravdě, kdyby odmítlo, stejně jako Merkelová v Německu, jakoukoliv spolupráci s extremisty. Stejně jako Merkelové by se mu vláda sestavovala hůř, ale vyslalo by tím zbytku Evropské unie důležité poselství. 

Mohlo přitom navázat na minulé zvyklosti. Podíl komunistů ve vysokých sněmovních funkcích legitimizovaly už před časem tradiční demokratické strany. Vyhnuly se ale zatím podpoře vlády ze strany KSČM, nebo dokonce účasti komunistů ve vládě.  

A to nikoliv snad kvůli tomu, že dnešní KSČM by byla extremistická strana, ale protože má jistou minulost, s níž se ne úplně vypořádala. Ze stejných důvodů v Německu ostatní strany vylučují spolupráci s postkomunistickou Die Linke. 

Podstatnější je symbolika spolupráce s pravicovými extremisty. S těmi se v časech, kdy byli v podobě republikánů Miroslava Sládka ve sněmovně, nikdo příliš nebavil. Demokratické strany tím dávaly najevo, že taková strana do demokratické politiky prostě nepatří. V Německu Merkelová podobně přistupuje dnes k Alternativě pro Německo. 

U nás vítězné ANO naopak nejen vyjednává s extremistickým hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury o rozdělení pozic ve vedení sněmovny a důležitých výborů, ale nevyloučilo úplně ani, že by se mohlo případně opřít o podporu SPD při sestavování vlády. 

Lekce z demokratické politické kultury

Čeští komentátoři, kteří se dnes posmívají Merkelové, by tedy možná měli brát v úvahu přinejmenším lekci z demokratické politické kultury, kterou Merkelová dává nejen nám, ale částečně třeba i Rakousku. Říká nám, že v demokracii coby systému odrážejícímu celé spektrum názorů ve společnosti sice mohou ve volbách uspět i extremistické strany, ale to neznamená, že demokratické strany si s nimi mají zadat. 

To, že tuto roli vítězné hnutí ANO u nás zatím nezvládlo, nejen stojí v ostrém rozporu s ujišťováním Andreje Babiše, že jeho ANO je standardní politický subjekt, jehož cílem není ohrozit demokracii u nás, ale jen zemi zbavit korupce a přitom ji ekonomicky modernizovat. Probíhající legitimizace okamurovců je také pořádná kaňka pro obraz České republiky v Evropské unii. 

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít