Samotná premiérka Sanna Marinová jakékoliv přípravy na tak velkou změnu v oblasti práce popřela. Finská vláda, jakkoliv progresivní, ji ve svém programu nemá. I tak ale stojí za to nad umenšením pracovní zátěže přemýšlet.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Apoleny Rychlíkové

Všeobecné omezení pracovní doby na osm hodin denně přišlo po první světové válce a předcházely mu série protestů, které trvaly celá desetiletí. Bývaly doby, kdy dělníci a dělnice u strojů spali, pracovali klidně i 16 hodin denně a ročně strávili tvrdou prací tři tisíce hodin.

Sto let a nic?

Důvody pro zkracování pracovní doby byly různé, v čele vždy stály ty sociální. I proto byly demonstrace, žádající důstojnější podmínky pracujících, tak často krvavě potlačovány. V Československu se právo pracovat jen osm hodin denně uzákonilo v roce 1919. Zákon se netýkal jen pracovní doby, ale i povinné přestávky, garance pro noční práce nebo podmínek pro zaměstnávání mladistvých.

Všechny tyto oblasti se pak v průběhu 20. století upravovaly, aby lidé mohli trávit prací méně času. Dnešní zaměstnanecká norma u nás je 40 hodin týdně, což potvrzují i data Eurostatu. Podle nich tráví Češi v práci většinově více času než ostatní Evropané z vyspělejších zemí, přitom pracují za menší peníze.

Převzato z Plusu

Takoví Němci odpracují kolem 35 hodin týdně, produktivita jejich práce je na vysoké úrovni a mzdy a platy také. Češi jsou na úrovni jejich třetinové průměrné mzdy.

Nejen mezi odpůrci jakýchkoliv regulací panuje falešná představa, že si Češi vedou dobře a nejsou tu žádné výrazné sociální rozdíly – naposledy jsme tuto mantru mohli slyšet i od Andreje Babiše. Ten jako by zapomněl, kolik berou lidí v továrnách Agrofertu nebo jaký je podíl Čechů a Češek v exekuci.

Mýtus o rovnostářském Česku přesvědčivě vyvracel výzkum Českého rozhlasu „Rozděleni svobodou“, který ukázal na to, že celých 40 procent obyvatel se potýká s materiální deprivací. Podobně mluví i projekt nadace FES, mapující důstojnou mzdu – odbornice a odborníci ji vyčíslili na více než 30 tisíc měsíčně.

To všechno jsou důležité příspěvky do diskuse, mimo jiné i proto, že nabízí trochu jiný příběh, než se nám už pár desetiletí snaží vyprávět ti, kteří na tom nijak špatně nejsou.

Potřeba nové vize

Je samozřejmě těžko představitelné, že by otázku umenšování pracovního dne nebo týdne někdo zvedl právě u nás.

I tak je ale důležité pokoušet se ji ve veřejném prostoru traktovat. A to nejen kvůli zaměstnancům, kteří jsou dnes alespoň nějak chráněni zákoníkem práce, ale kvůli prekrizované třídě, která se žádné ochraně netěší.

Myšlenka, že bychom měli pracovat šest hodin denně nebo čtyři dny v týdnu, totiž nesmí vést k větší prekarizaci práce a dalšímu zhoršování pracovních podmínek a umenšování mezd. Musí být diskutovaná jako emancipační politika, koneckonců přesně takto se kdysi mluvilo i o osmihodinovém pracovním dnu či o volných víkendech.

Od té doby uplynulo už více než sto let a bylo to sto let obřího technologického pokroku. Proč se nezamyslet nad tím, jak ho využít ke zlepšení každodenních životů širokých vrstev a skrz umenšování pracovní doby nabídnout trochu jinou vizi života? Takovou, ve které máme vedle práce prostor i na kvalitně strávený volný čas, odpočinek nebo sebepéči. Zní to možná utopisticky, to ale neznamená, že to není doopravdy potřeba.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít