Zneužívání moci a šikana. Děje se to tady léta, přitakává bývalý proděkan DAMU Prokop

„Cítím spoluzodpovědnost,“ přiznává bývalý proděkan pro studijní záležitosti a pedagog Petr Prokop. Svým výstupem na mimořádném zasedání akademického senátu Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze reagoval na kritiku studentů. Ti nedávno poukázali na zneužívání moci a šikanu, která podle nich studium na DAMU provází. „Jsou věci, které jsme všichni věděli a dějí se tady léta,“ prohlásil Prokop.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jsou věci, které jsme všichni věděli a dějí se tady léta, říká Petr Prokop

Jsou věci, které jsme všichni věděli a dějí se tady léta, říká Petr Prokop | Foto: Petr Prokop

Zneužívání moci ze strany pedagogů, šikana, ponižování a sexismus. Mladí divadelníci nedávno poukázali na problémy, které podle nich dlouhodobě provází studium na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Iniciativa studentů pod názvem Ne!musíš to vydržet veřejně přednesla více než dvě desítky anonymních svědectví. Studenti a studentky popisují své zkušenosti s psychickým nátlakem, nevhodnými poznámkami, sexualizovaným chováním či překračováním hranic vztahů mezi studenty a učiteli.

Petr Prokop působí na Divadelní fakultě Akademie múzických umění přes čtvrt století. Na škole nejdříve studoval, poté pokračoval jako pedagog na katedru produkce. V posledních třech letech předsedal velkému senátu AMU a působil jako děkan pro studijní záležitosti. Prokop je také zakladatelem a jedním z hlavních protagonistů Divadla Vosto5.

„Nevznášíme žádná obvinění. Přinášíme téma. Chtěli jsme jen dát prostor hlasům, které nejsou slyšet, a poukázat na témata, o kterých se nemluví,“ přiblížila v minulosti jedna z členek iniciativy pro server iROZHLAS.cz. Krátce po zveřejnění videozáznamu vystoupili na podporu mladých divadelníků současní studenti, absolventi i divadelní instituce. Na mimořádném zasedání Akademického senátu DAMU na podporu studentů veřejně vystoupil také Petr Prokop, pedagog katedry produkce, bývalý předseda velkého senátu AMU v posledních třech letech a bývalý děkan pro studijní záležitosti.

Na mimořádném zasedání Akademického senátu DAMU k iniciativě jste prohlásil, že témata, o kterých ti studenti mluví, jsou na škole dlouhodobě přítomná. Jak se to v minulosti projevovalo?
Projevy měly více rovin. Já jsem na DAMU studoval jinou katedru než ty, kterých se to nejvíce týká – to znamená činoherního divadla a scénografie. V době, kdy jsem studoval, se tyhle věci proslýchaly. Vyprávění o tom, jakým způsobem probíhá výuka, jakým způsobem probíhají přijímačky na herectví na činohře, jakým způsobem probíhá přijímač. S kolegy z Divadla Vosto5 jsme si z toho od počátku dělali legraci a vymezovali jsme se proti tomu, protože nám to přišlo dokonale absurdní a zcela mimo naše chápání divadla. Ale samozřejmě jsme jako studenti neznali konkrétní projevy a příklady, které už moc legrační nejsou.

Již v době, kdy jsem studoval, nebo těsně poté proběhla na katedře scénografie částečná vzpoura proti pedagogickému vedení a proti způsobům výuky na této katedře. Vzpouru ta katedra tehdy dost razantně potlačila. Diskuse se studenty o podobě výuky nebyla na scénografii myslím nikdy žádoucí. Musím ovšem připomenout, že se nikdy nejednalo o moji osobní zkušenost. Myslím zejména ve smyslu zneužívání moci, tedy tématu, které iniciativa Ne!musíš to vydržet velmi akcentovala ve své performanci.

DAMU buduje atmosféru strachu, tvrdí studenti. ,Jsme připraveni jednat,‘ reaguje proděkan Bečka

Číst článek

Jako činovník jste s tím zkušenosti neměl?
Dalších pět let jsem byl proděkanem pro studijní záležitosti a tři roky předsedou takzvaného velkého senátu, tedy senátu celé Akademie múzických umění. V rámci jednání našeho senátu zdůrazňovali někteří moji kolegové, třeba Daniel Špinar nebo Jiří Adámek, nefungující personální obměnu ve vedení některých kateder. Řada z nás, a já se do toho počítám a na senátu jsem za to přijal veškerou zodpovědnost, jsme cítili, že je to principálně špatně a že k té obměně už musí dojít, ale vždy to skončilo pouze na tomto pocitu. Řeklo se, že jinak to být asi nemůže, že do toho konkurzu se stejně nikdo jiný nepřihlásil… Přivíral jsem oči před něčím, co jsem cítil, že není správně, ale protože se to úplně bytostně netýkalo naší katedry, tak jsem to obcházel. Samostatnou otázkou pak je, proč je tak malý zájem u špičkových divadelníků působit ve vedení DAMU a jednotlivých kateder.

Podle našich informací měli být studenti celého ročníku scénografie vyhozeni s odůvodněním pro nedostatek talentu poté, co si vedení fakulty stěžovali na stávající poměry, odkazujete na tohle?
Ano, to je ta vzpoura, kterou myslím. V té době u toho byla řada mých kolegů a některých generačně spřízněných vrstevníků, takže jsem to tenkrát dost sledoval.

Za vašeho působení jak v senátu, tak na děkanátu jste neobdržel stížnosti podobného typu?
Ne, právě že ne. Proto jsem kvitoval, že s tím studenti teď vyšli. Za dobu mého působení nikdo s takovým konkrétním podnětem nepřišel. Proto jsem rád, že se to teď otevřelo naplno. Jsou to věci, které jsme tušili nebo znali z doslechu od spolužáků či kolegů, kteří na katedrách studovali nebo učili. Pro mě to bylo vždy spíš ve fázi domněnek, ale ukázalo se, že to asi tak skutečně je.

Na škole nefungovaly systémy, které by prověřovaly fakultní prostředí?
Když nastoupila tehdejší děkanka Doubravka Svobodová, tak zavedla mimo jiné schránku důvěry na dveřích děkanátu. Nemyslím, že takové věci by mohly být moc funkční, protože studenti něčemu podobnému evidentně nedůvěřovali.

„Samostatnou otázkou pak je, proč je tak malý zájem u špičkových divadelníků působit ve vedení DAMU a jednotlivých kateder.“

Petr Prokop

Na AMU také máme posledních pár let systém, který zjednodušeně řečeno kontroluje kvalitu vzdělávacího procesu. Jedním z prvků systému je, že katedra sama sebe pravidelně hodnotí. Dalším prvkem je, že jednou za pět až deset let projde katedra také vnějším hodnocením, které by mělo být nezávislé na aktuálním vedení katedry. Součástí takového hodnocení jsou také rozhovory se studenty a absolventy. Katedra scénografie prošla vnitřním hodnocením v roce 2018 – pár absolventů scénografie se mi nedávno ozvalo, že některé výhrady podobné těm, o který se teď mluví, formulovali už v rámci toho hodnocení. Jejich výhrady se ale v rámci závěrečného hodnocení ovšem neobjevily. To považuji za velmi vážné selhání tohoto systému. Ukazuje se zkrátka, že přestože bylo ono hodnocení v roce 2018 ke katedře scénografie poměrně kritické, tak tyto výhrady studentů nikdo slyšet asi nechtěl.

Proč s popisovanými problémy nikdo dlouho nic nedělal?
Nebylo východisko, nebyla ochota jít do přímého střetu ze strany bývalého vedení. Provázanost českého divadla je zkrátka příliš silná. Když budu konkrétní, tak třeba proti Janu Burianovi – asi nejmocnějšímu muži českého divadla, který sedí na mnoha židlích – se nikomu moc nechce. Má příliš dlouhé prsty a všichni mají strach, že by jim to možná jednou mohl vrátit. Takže se uhýbá. České divadelní prostředí je v mnoha ohledech skutečně zaseknuté v minulosti, do sebe zahleděné a možná i zbabělé.

Nový děkan chce hledat řešení

Karel Tománek nastoupil do funkce děkana na jaře tohoto roku a k iniciativě studentů zaujímá vstřícný postoj. „Celou problematiku bereme naprosto vážně, jsme připraveni se s ní vážně zaobírat a hledat konstruktivní řešení. Myslím si, že prvním a nezbytným krokem je to, co se v tuto chvíli odehrává- otevřenost, ochota, vůle hovořit o věcech a společně hledat řešení, která nám umožní na fakultě vytvořit příjemné prostředí. Myslím si, že jsme se dostali do situace, kdy bude nutné některé věci předefinovat, zaujmout jiný názor.

Mám pocit, že tímto vstupujeme do velmi závažné celospolečenské problematiky. Pro mě je to stejně závažné jako to, co se řešilo před lety na úrovni lékařské etiky. Myslím si, že máme šanci věci opravdu výrazným způsobem posunout a dát jim jiný a nový směr. Bez naší společné debaty, našeho rozhovoru a společného hledání toho dosáhnout nemůžeme,“ reagoval současný děkan DAMU Karel Tománek na studentskou kritiku během mimořádného zasedání senátu.

Ale ten problém skutečně existuje dlouhodobě. Podobná témata se vyzdvihovala již před více než dvaceti lety, kdy se stal děkanem Vladimír Mikeš. Není to nic nového, jedná se o skoro celé porevoluční období. Nebyla odvaha do toho skutečně říznout – jak stran personální obměny, tak stran průběhu výuky. To ovšem nejsou dva samostatné problémy, jsou to úzce propojené nádoby: kdo tam učí a jak se tam učí.

Zmiňujete především katedru činoherního divadla a scénografie. Odvíjí se tedy problémy od konkrétních osob na konkrétních katedrách nebo můžeme vztáhnout popisované problémy na celé prostředí?
Nabízí se odpověď, že to je primárně z těchto dvou kateder, ale problém je evidentně širší. Řekl bych, že je to tím, že ostatní katedry jsou mladší, vznikaly později, mají jinou historii. Personálně i svojí filozofií jsou jinak založené. Zmiňované dvě katedry jsou ty nejvíce tradiční, patří mezi nejstarší na škole a jsou veřejností vnímané jako profilové. Z mého pohledu, což zdůrazňuji, představují tyto katedry divadelní trendy, které jsou dávno překonané. Takové malé zaprášené divadelní muzeum. Myslím, že je to spojené i s tou zakonzervovaností a zapouzdřeností prostředí, které formuje studenty k vlastnímu ideálu, který je prezentován jako jediný možný.

Myslíte si, že reforma etické komise nebo zřízení postu ombudsmana něco vyřeší?
Domnívám se, že se jedná o dobrý začátek, ale ten problém to nevyřeší. Problém je hlubší, je zakořeněn v systému školy a českého divadla jako takového. Ta škola má z podstaty velkou setrvačnost, změny trvají dlouho. Aby se škola proměnila, je třeba, aby skutečně proběhla nějaká forma „vnitřního zemětřesení“ a sebereflexe u řady pedagogů, kteří na škole působí. Myslím, že ta příležitost nástupu nového vedení je ideálním momentem pro to, abychom se pokusili o ozdravení. Jednotlivosti jako ombudsman jsou samozřejmě dobré, ale musí nastat důvěra ve strukturu instituce jako takové, pak budou studenti důvěřovat ombudsmanovi, respektive nebude vlastně ombudsman potřeba, protože většina problémů se vyřeší o mnoho pater níže a ombudsman zůstane jako záchranná brzda pro mimořádné případy. Ve chvíli, kdy vnitřní důvěra chybí, nikdo ombudsmanovi věřit nebude.

Poměry na DAMU kritizuje také šéf Činohry Národního divadla Daniel Špinar

Na DAMU podle Špinara panoval vojenský režim a nepříjemné prostředí. „Oni z vás všechno vymlátí a vy jste žáčci, co musí poslouchat. Neotvírají tam v umělcích a hercích něco svobodného, autorského,“ přibližuje v pořadu Osobnost plus svoji zkušenost se školou. Divadelník ve své kritice zmiňuje nejen sexismus, šikanu, manipulaci a zneužívání moci, ale také sexuální stereotypy.

„Herci i herečky musí být nějací. Kdo je gay, tlustší, menší, tak je to problém. Proto také ta divadelní společnost tak vypadá. Protože je tam těch třicet let výchovy herců v konzervatismu. A oni jsou postiženi stockholmským syndromem,“ vysvětluje Špinar, proč podle něj nezaznívá přímo z oboru kritika výchovy mladých talentů.

Šéfovi činohry také vadí, že Jan Burian působí jako ředitel Národního divadla a k tomu třicet let vede na DAMU katedru činoherního divadla. „To je něco, co je pro mě nemyslitelné. Proto teď řeším, co dál. Aby se společnost posunula a nebyli tu lidé, kteří sedí takzvaně na prameni taková desetiletí a ovlivňují celou mikroflóru divadla,“ uvádí.

 

A co etická komise?
Etická komise tady existuje poměrně dlouho, já jsem jako předseda velkého senátu byl u jejího vzniku. Řada studentů vůbec nevěděla o její existenci. A vždy tady byla spíš proto, aby řešila etické problémy ze strany pedagogů a vědecké etiky, než aby úplně řešila problémy studentů... Myslím si, že to úplně není cesta. Je třeba jít mnohem hlouběji, k jádru věci. Výuka na škole evidentně dle svědectví probíhá způsobem, který je dle mého názoru překonaný. Lidé, kteří jej prezentují, by měli opustit školu nebo minimálně vedoucí funkce. Myslím si, že by to proměnilo atmosféru a přitáhlo i jiný typ studentů a uchazečů o studium na naší škole.

Navrhujete konkrétní řešení?
Hodně jsem se tomu bránil, snažím se to konzultovat s ostatními, snažím se nesklouzávat k siláckým prohlášením. Jednoduché řešení neexistuje. Ombudsman nebo vnitřní struktura, která pomůže tomu, aby se studenti měli kam obrátit, je určitě užitečná a měla by vzniknout. Nemyslím si ovšem, že to všechno spasí.

Jsem k dispozici bavit se o vnitřních změnách a reformě, která se bude sestávat z řady kroků. Nabídl jsem se panu děkanovi Tománkovi, lehce jsem to řešil i s paní proděkankou Koubovou. Trošku se bráním říci, že nyní uděláme konkrétně to a to, což nás spasí. Je potřeba se o situaci na DAMU otevřeně bavit a nenechat si tuto příležitost zase proklouznout mezi prsty.

A s čím může škola začít?
Já za sebe strašně postrádám nějakou sebereflexi lidí, kteří se ve vedení v minulém období profilovali. Jsou to dva bývalí děkani, je to ale i řada dalších lidí, kteří o tom mlčí a nevyjadřují se. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se na zasedání k tématu přihlásil. Cítím spoluzodpovědnost, i když nepřímou. Trochu mě mrzí, že nedochází k tomu, že by se lidé, kteří se v minulosti profilovali ve vedení, přiznali, že není vše úplně ideální.

Esther Hyhlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme