Líbání v dešti nebo krájení mrkve. Filmová klišé pomáhají divákům pochopit situaci bez vysvětlování
Pokud sledujete filmy pravidelně, určitě jste si všimli, že některé scény, postavy nebo dějové momenty se neustále opakují. Hacker nabourá Pentagon za deset vteřin, postavy si objednají jídlo, ale v podstatě nikdy ho nesnědí, a když se v nějaké scéně vaří, téměř vždy někdo krájí neoloupanou mrkev. Proč se to děje? Jsou filmaři líní, nebo naopak dobře vědí, co dělají?
Profesor Moriarty, Michael Corleone, Al Capone, Hannibal Lecter, Alex DeLarge z Mechanického pomeranče nebo téměř každý bondovský padouch. Záporáci prostě milují klasickou hudbu, zvláště tu puštěnou z gramofonu. Tato záliba podle filmařů podtrhuje jejich inteligenci, sofistikovanost a je protikladem zrůdné povahy.
Ačkoliv mohou být někdy otravná, filmová klišé jsou nedílnou součástí vyprávění
Podobně je to i s vařením. Všimněte si, že téměř vždy se ve scéně v kuchyni krájí mrkev – a navíc neoloupaná. Je to ideální rekvizita: má hezkou barvu a dělá příjemný zvuk. A takových příkladů bychom mohli najít desítky.
Třeba obligátní americké – a také dost nepraktické – papírové nákupní pytle, ze kterých téměř vždy kouká bageta a něco zeleného, nejspíš nať mrkve. Každopádně takové šablony nebo klišé jsou typické pro každý žánr.
V akčních filmech se hackeři nabourají do Pentagonu za pár sekund, odpočet bomby skončí přesně na jedné sekundě a hlavní postava umí běžet donekonečna a ani se nezapotí.
„Klišé je postup, který původně mohl být originální, ale potom se tak moc opakoval, až se jeho původní záměr úplně vyprázdnil. Když někoho napadlo, že film začne zvoněním budíku a hrdina někam pozdě spěchá, byl to super začátek, po sté už to tak bezvadné není,“ vysvětluje filmový kritik Tomáš Stejskal.
V kriminálkách také nesmí chybět policista v důchodu, který vezme svůj poslední případ, nebo traumatizovaný detektiv žijící jen na cigaretách a alkoholu, na kterého jeho šéf neustále řve kvůli nestandardním vyšetřovacím metodám.
„V každém sportovním boxerském filmu je montáž toho, jak hrdina trénuje a neskutečně se během dvouminutového klipu zlepší, těšíme se na to a pak hodnotíme, jestli to tvůrci udělali nějak neotřele nebo je to jen zkopírovaná výplň,“ říká kritik Stejskal.
Svá nepsaná pravidla a postupy mají hlavně horory. Mobilním telefonům věčně chybí signál, baterky nikdy nefungují, zabiják chodí jako šnek a každý ví, co se stane po větě: „Pojďme se rozdělit.“
Důvodů pro neustálé opakovaní některých postupů je podle Stejskala několik. Mezi hlavní patří omezený čas na předání informací, kdy klišé pomáhají divákům okamžitě pochopit situaci bez vysvětlování.
„Když film pravidla mít nebude, tak nebude ani na diváky pořádně fungovat. Nejzkušenější autoři umí konvence použít neotřele a pak už si jen hrají s těmi drobnými nuancemi, jak to dělat originální,“ objasňuje kritik.
Rozkošné jsou také konvence romantických filmů. Když líbání, tak hlavně v dešti. Hlavní pár se musí nejdřív nenávidět, aby se pak do sebe šíleně zamiloval. Ona nebo on toho druhého potom zběsile honí na letiště nebo nádraží.
„Jeden z nejhorších příkladů je, že v české romantické komedii snad neexistuje hrdinka, která by často komicky nepadala. V němých groteskách to bývalo zábavné. Když jsme teď o století jinde, tak je to něco zlého, co ženy ponižuje,“ podotýká Stejskal, mimo jiné spoluautor filmového magazínu Čelisti na Radiu Wave.
I ta nejotřepanější šablona může podle něj v rukou šikovného tvůrce nakonec ožít novým způsobem a překvapit nás tam, kde to nejméně čekáme.
