Schopnost obětovat se pro spásu lidstva či náhodné mimozemské planety patří odpradávna k základním charakteristikám superhrdinů a jejich vrozenému (nebo v případě Tonyho Starka naučenému) dobrodiní. Při střetu se svým dosud nejzákeřnějším protivníkem budou ale muset populární komiksové postavy ve snímku Avengers: Infinity War nabídnout jako oběť mnohem více.

O Thanosovi – obřím záporákovi s rysy Bruce Willise, jehož gesta a pohyby ztvárnil Josh Brolin – jsme se prostřednictvím ročně dávkované trojice marvelovek stihli dopředu už cosi dovědět. Má slabost pro genocidu, ve své společnosti preferuje výtvory filmových trikařů a má velmi komplikovaný vztah se svými adoptivními dcerami Gamorou (Zoe Saldana) a robotickou Nebulou (Karen Gillanová).

V rámci jeho obecné touhy po rozsévání zkázy po galaxii má vesmírný Willis jeden konkrétnější a ničivější cíl: spojit šest takzvaných kamenů nekonečna (podobný koncept jako mateřské krychle v Lize spravedlnosti) do rukavice a pomocí jejich síly vyhladit polovinu univerza z existence.

Do boje proti němu se tak musí přidat všichni marvelovští superhrdinové, které jsme si v předchozích osmnácti filmech oblíbili nebo si na ně jen letmo vzpomínáme – i ti, co spolu zrovna nemluví, dosud solitérně křižovali mezi planetami nebo ani nebyli avengery. Aby se přitom jakžtakž spravedlivě dostalo na každého, mají ve scénáři Christophera Markuse a Stephena McFeelyho svůj podíl replik a vtípků, ti méně šťastní pak jen letmou zmínku v promluvě někoho dalšího, že museli zůstat doma hlídat děti.

Ačkoli nový snímek odkazuje na dlouho očekávané setkání (téměř) veškerých představitelů marvelovské komiksové reality, v Infinity War jsou superhrdinové odsunuti na vedlejší kolej. Ani jednou se neobjeví všichni na stejném místě, a Thanos se svou armádou se tak s nimi musí vypořádat po skupinkách na zbytcích zdánlivě náhodných planet.

Tím se ovšem řeší alespoň jeden odvěký problém superhrdinských filmů, a to síla jejich ústředního zlosyna. Thanos má dostatečný prostor překročit poměrně nízko nastavené standardy jednodimenzionálního charakteru a sdělit divákům své motivace a přesvědčení. Není to sice žádný Erik Killmonger z Black Panthera, jehož víra nás nutila uznat, že má v mnohém pravdu, i když tradičně překroucenou do extrému. Thanos v tomto ohledu patří spíše k šílencům typu Jokera se záchvěvy srozumitelných emocí.  

V okamžicích, kde pak skutečně dochází k interakci superhrdinů, musí tvůrci sjednotit rozlišné styly jednotlivých příběhových linek a kreativních přístupů jejich původních režisérů. V praxi to znamená, že při nástupu strážců galaxie (Chris Pratt, Zoe Saldana, Dave Bautista atd.) na scénu hraje osmdesátkový hit, při vstupu do Wakandy zase nejznámější melodie ze soundtracku ke Cooglerově blockbusteru. Z hlediska celého filmu se však tyto stylizace stále ztrácejí v typicky fádním hudebním doprovodu.

Podobně jednotvárně vycházejí z Infinity War i samotní superhrdinové, jejichž promluvy tvoří výhradně hlášky a laciné gagy, které mají odlákat diváka od toho, aby si uvědomil, že děj snímku spočívá v tom, že se postavy nejdříve zdraví, pak mlátí a vedle toho vedou zcela triviální rozhovory.

Spojením množství příběhů do jednoho se navíc ošklivě projevuje tendence scenáristů cpát všude romantické zápletky, a tak je ve filmu těžce přepárováno. Prostřednictvím nich nám pak bratři Russové mlátí o hlavu dokola tím samým motivem, který podobně jako notná část humoru míří jako kopanec zejména do vlastních řad.

S Infinity War je to tak docela prosté: pokud nejste největšími fanoušky intergalaktických superhrdinských bitek, tak vás ani nová marvelovka nepřesvědčí, protože na rozdíl od například Thor: Ragnarok nepřesahuje typickou intergalaktickou superhrdinskou bitku, jejíž trvání přesahuje stopáž dvou hodin a kde se zbraně používají jen tehdy, když se to hodí dějově.

Infinity War nepochybně představuje velmi drahou a akcí nabušenou podívanou, která nadchne fanoušky po celém světě, ačkoli jde o neskutečně jednoduchou zábavu. Funguje ovšem jen v kontextu minulých snímků a – s ohledem k tomu, že je úvodem do zamýšleného dvoudílného vyprávění – především těch budoucích. Proto ani jeho závěr s osvěžující příměsí zmaru nepůsobí tak silně, jak by mohl a nejspíš i měl.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít