Pan Rypar (Alois Švehlík) je bývalý učitel češtiny a komunista. Má velmi jasnou, zjednodušenou představu o fungování a rozdělení světa, a tak se s nikým moc nebaví a přežívá v podstatě jen ve své zakonzervované bublině minulosti, kterou představuje jeho byt na pražském Novém Městě.

Je to právě na střeše domu, kde jednoho dne najde mladého vietnamského imigranta Songa (Duy Anh Tran), kterému se zrovna podařilo uprchnout z pěstírny marihuany. Jak se tam ten samozvaný zapšklý pedant vybavuje s mladíkem, který mu v lámané češtině neustále říká „pane“, něco se v jeho pečlivě konstruované masce nepřístupnosti zlomí a rozhodne se mu pomoct.

Ve výsledku ale není jasné, kdo komu pomůže víc. Ačkoli Rypar by byl nejspíš ten poslední, kdo by přiznal, že i přes zřetelné fyzické rozdíly mají se Songem něco společného. Oba jsou cizinci ve svých realitách, kteří se jen snaží – obtěžkáni výčitkami, vzpomínkami i socioekonomickými překážkami – najít své místo ve světě.

Jejich vzájemné přežívání se tak stane oboustranně výhodné (i když stále hraničící s moderním otroctvím, o kterém se Švehlík ve filmu také zmíní). Rypar poskytne Songovi zázemí a naučí ho česky, což v praxi znamená, že celý byt vytapetuje štítky se slovíčky a donutí ho psát diktáty. Song ho na oplátku zasvětí do tajů internetu a vycídí mu byt. 

Společně se pak s klukovským nadšením, příznačnějším pro jednoho z nich, pustí do lehce šílené akce, která zahrnuje mladou a čerstvě svobodnou sousedku (Mária Bartalos) z protějšího bytu. A v průběhu toho v sobě navzájem najdou jednoho velmi nepravděpodobného přítele v nepřívětivém světě.

Druhotina režiséra a scenáristy Jiřího Mádla se tak odehraje víceméně uvnitř domu a mezi dvojicí postav, které snímku prostřednictvím svých debat, jež nejen kvůli jazykové bariéře často končí jako nevyslyšené monology, poskytují avizovaný laskavý humor i emoční hloubku. 

Komorní atmosféra Na střeše nicméně dává smysl i z jiného důvodu. Jak sám Mádl přiznává, scénář napsal už před lety a původně ho chtěl přenechat nějakému filmovému studentovi.

Jak dobře příběh funguje, je stejným dílem zásluha jeho autora i dvojice představitelů. Na rozdíl od debutového Pojedeme k moři nespoléhá tolik na formu (jen pro připomenutí, zápletka se odvíjela očima jedenáctiletého chlapce a jeho domácí kamery), ale pracuje s podobně prostými, lidskými motivy.

Mohli bychom se dohadovat, do jakých poloh by cynického důchodce dostal Jan Tříska, po kterém Švehlík postavu převzal, ale skutečností je, že na to při sledování filmu málokdo pomyslí. Na střeše se Švehlíkem, jak se říká, stojí i padá. A scéna, kde s magneťákem v podpaždí, dvěma lahvemi vína v ruce a s cigaretou v puse ukazuje prostředníček do kukátka dveří se nepochybně zapíše do kinematografie – nebo se alespoň dostane do klipu k nominaci na Českého lva, která herce bezpochyby čeká.

Sousedi odnaproti (Bartalos, Vojtěch Dyk) nebo neodbytný správce domu Adrian Jastraban sehrávají vetřelce bytového vesmíru velmi uspokojivě, ale v mechanice celého vyprávění nemají větší roli než romantický výhled na Prahu nebo Ryparovy problémy s prostatou.

To je asi největší slabé místo filmu, který jinak lze ocenit za to, že i při uchopení tématu imigrace a soužití odlišných skupin lidí přehnaně nemoralizuje. Zároveň ale vytáhne řadu myšlenek či problémů, a nikam je neposune. Nechá je být součástí děje bez toho, aby nějak ovlivňovaly jeho vývoj, a ony se tak stanou pouze dalšími charakterovými výstřelky, které v konkrétní chvíli poslouží dramatu či komedii.

Snímek Na střeše měl v českých kinech premiéru 7. února.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít