Hraje drsňáka, ale je to romantik. Aki Kaurismäki točí na první dobrou, říká jeho herec
Málomluvný alkoholik na cestě za láskou. Takovou roli dostal 45letý finský herec Jussi Vatanen ve filmu Karaoke Blues. Svérázný a obdivovaný tvůrce Aki Kaurismäki ve své novince vypráví příběh dvou málomluvných lidí z okraje společnosti. Snímek dostal cenu poroty na festivalu v Cannes a je nominovaný na pět Evropských filmových cen. Právě se promítá v českých kinech.
„Moje postava, Holappa, může vypadat jako tvrdohlavý alkoholik v potížích, který si o sobě myslí, že je drsňák a že nikoho a nic v životě nepotřebuje. Že si vystačí sám. Když ale potká jednu ženu, pocítí, že mu možná život ještě nenabídl všechno, co má na skladě,“ říká herec Jussi Vatanen, který si udělal čas na online rozhovor pro Radiožurnál během amerického turné k filmu, které má za cíl podpořit tamější distribuci a šance filmu na oscarovou nominaci.
„Musí si položit otázku, jestli se mu vyplatí se otevřít lásce a světu. Jestli by neměl konečně udělat nějaký krok vpřed. Pro mě jako pro herce to je skvělá výchozí situace. A snad taky proto je Karaoke Blues tak úspěšné u diváků. Jde totiž o emoce a situace, které jsou naprosto upřímné a k nimž se každý dokážeme nějak vztáhnout.“
Jak dobře jste znal svět filmů Akiho Kaurismäkiho, než jste do něj sám vstoupil jako herec?
Tím, že pocházím z Finska, sleduju Akiho práci samozřejmě dlouho. Filmy natáčí nějakých čtyřicet let, vyrůstal jsem pod jeho vlivem. Žánr a styl novinky jsme už všichni dopředu dobře znali, což nám zjednodušilo práci.
Máte nějaký film, které máte obzvlášť rád?
Mám hodně rád Bohémský život. Ale taky Le Havre nebo Muže bez minulosti. Bude jich hodně.
Aki Kaurismäki na cestě za nadějí. Film Karaoke Blues je lakonická, ale dojemná romance
Číst článek
Jaký vliv na vás tedy měl? Je Aki Kaurismäki romantik? V jeho filmech není moc dialogů, můžou vypadat stroze, ale základem je love story a dobrá víra v lidi na okraji společnosti. Jak ho vidíte vy?
Aki popisuje sám sebe jako drsňáka, ale je to romantik. Zvlášť Karaoke Blues je plné lásky a naděje. A to i když postavy procházejí nelehkým obdobím. Aki se o svoje postavy stará. Vy víte, že to dobře dopadne. Že jeho postavy budou šťastnější, až bude film končit.
Jak probíhala samotná práce na place?
Bylo to samozřejmě moc zajímavé, mít šanci spolupracovat s takovou žijící legendou. Svým způsobem šlo o výlet do starosvětského způsobu natáčení. Aki mě a Almě Pöysti, která hraje hlavní ženskou roli, řekl, že chce všechno natočit na první dobrou. Říkal: „Když něco poděláte, tak holt tu klapku zopakujeme. A když to snad bude z nějakého důvodu absolutní katastrofa, tak tedy pojedeme potřetí.“
Byl to samozřejmě jeho okouzlující smysl pro humor, ale zároveň to byla nakonec dost pravda. Občas jsme potřebovali něco opravit, ale hodně jsme toho opravdu natočili na první dobrou.
Kaurismäki má úžasný štáb, se kterým pracuje snad celou svoji kariéru. Například kameraman Timo Salminen pracoval na skoro všech Akiho filmech. Jsou na sebe obrovsky naladění. To bude jeden z důvodů, proč Aki vůbec nepoužívá monitor.
To mě ohromilo. Namísto toho, aby se jako jiní režiséři někde vzadu schovával za monitorem a kontroloval výslednou podobu záběru, byl vepředu u kamery. Pořád s námi. A taky má všechno pod kontrolou. Sám pohybuje s rekvizitami, upravuje světla, podívá se občas do kamery, pořád je zapojený.
Je v tom Kaurismäkiho zavedeném a ustáleném světě vůbec prostor pro nějakou vaši hereckou improvizaci, například v dialozích?
Popravdě spíš není. Aki je málomluvný muž, ale těmi málo slovy dokáže mnoho říct. Když jsme dostali do ruky scénář, byla to skvělá čtenářská zkušenost. Měl jsem pocit, že je to prostě ready. Že není potřeba nic dodávat, nebo vymýšlet. Že se jen vrhnu do toho kaurismäkiovského světa plného fantazie a budu se snažit dostat ze sebe to nejlepší.
Jaký máte pocit z politiky, jak je v Kaurismäkiho filmech přítomná? Není to jen případ Ukrajiny zmiňované v novém filmu z rádií, ale také migrační krize patrná v předcházejících dvou filmech nebo sociální témata v celém jeho díle…
Vždycky se vyjadřoval k tomu, co se děje ve světě. Nemůžu mluvit za něj, ale na jedné tiskovce řekl, že bez toho, aby zmínil Ukrajinu, by nebyl ochotný ani schopný film vůbec natočit. Bylo to pro něj důležité. Film tak trochu považuje za časovou kapsli. Za dvacet let v tom filmu bude obsažené něco z dneška.
A o bohatých a úspěšných lidech nenatáčí, protože ho nezajímají a nerozumí jim. Jeho protagonisti vždycky mají životní problémy. Má schopnost postavit se jim na roveň, nekoukat na ně svrchu ani zespodu.
