Česká filharmonie pořádá vedle standardních koncertů i řadu vzdělávacích akcí. Jednou z nich jsou Kroky do nového světa, které připravují dirigent Marko Ivanović a muzikolog Petr Kadlec. V čem jsou netradiční? „Snažíme se vytvořit takové naladění, aby se probudila láska k hudbě. Stačí, pokud si lidé z našich koncertů odnesou dvě tři fakta. Cílem není je zahltit informacemi,“ vysvětlili pro Český rozhlas Vltava tvůrci koncertů.

Rozhovor Praha 17:31 1. dubna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Cyklus vzdělávacích koncertů Kroky do nového světa připravujete už 18 let. Proč jste tento formát vytvořili?
Marko Ivanović: Během studií na HAMU jsem brigádně učil na hudebním gymnáziu hudební teorii, harmonii nebo kontrapunkt. Jako skladatele mě vždycky trápilo, jaké předsudky mají často i profesionální muzikanti vůči soudobé hudbě. Podobné předsudky vůči vážné hudbě panují i u nepoučeného publika nebo u mladých lidí.

Zjistil jsem, jak strašně málo stačí k tomu, aby se to změnilo. Stačí poskytnout vodítka, nebo upozornit na souvislosti, zajímavosti a přístup k poslouchání hudby se úplně změní.

Navíc jsem si uvědomil, že problémem dnešní doby je přesycenost hudbou, která je často považovaná za něco, co je podkresová záležitost – buď vás to chytne na první dobrou, nebo ne. Vymizela schopnost hudbu poslouchat aktivně a věnovat ji pozornost tak, jako když se díváte na film, nebo když čtete knihu.

Zjistil jsem, že toto skvěle fungovalo u studentů na tom gymnázium, kteří byli jako houba – nasávali to a viděl jsem v jejich očích zápal.

Když jsem tam přestal učit, pojal jsem chuť se něčemu takovému věnovat. Mockrát jsem si i na těch hodinách říkal, jak by bylo skvělé, kdybych jim teď mohl zahrát jenom smyčce nebo jenom dechy a ukázat jim malinký kousíček.

Dá se říct, že šlo o průvodní impulz, aby to celé vzniklo. Ale u zrodu stál můj profesor skladby Václav Riedlbauch, který byl tehdy ředitel České filharmonie, a ten nás s Petrem seznámil.

A jaká byla vaše cesta?
Petr Kadlec: Jako náctiletý jsem úplně propadl klasické hudbě. Poslouchal jsem všechno, půjčoval si partitury, chtěl se stát dirigentem a tak dále. Pak jsem zjistil, že mám obrovskou touhu pro hudbu, která se mi líbí, získávat další lidi, vykládat jim o ní a ukazovat jim, jak je to skvělá záležitost.

V roce 2003 jsem se ocitl v České filharmonii, kdy jsem uváděl veřejné generálky a kde se potkávalo studentské a seniorské publikum. Vždycky se na začátku kratičce promluvilo. Bylo to samozřejmě trošku napínavé tím, že to publikum bylo dost různorodé.

Tehdy mi přišlo, že by stálo za to udělat něco jenom pro studenty a zároveň, že je potřeba udělat ještě něco víc.

I když se třeba hrála Beethovenova Osudová symfonie, tak mi potom jedna paní profesorka říkala, že pro studenty byly první dvě minuty známé a jasné, ale pak už se ve skladbě úplně ztratili.

To byl pro mě dost zásadní moment, protože jsem si uvědomil, že ani tak jednoznačná, nádherná a silná hudba, jako je Beethovenova Osudová, se neobejde bez toho, abychom zprostředkovali určité záchytné body těm, kdo ji slyší poprvé.

To způsobí, že vydrží celou symfonii a nebudou mít po třech minutách pocit, že je to fajn, ale „teď už se v tom ztrácím“.

‚Zralý orchestr‘

Jak se Kroky do nového světa během těch 18 let vyvíjely?
PK: Zůstalo stejné, že vždycky vybíráme hudbu, kterou máme s Markem rádi. Uvědomili jsme si, že dělat encyklopedický výběr – začít od baroka a představovat všechno možné ­– nám není blízké.

Věříme, že když si vybereme hudbu, kterou máme sami rádi, tak se mnohem lépe vytvoří atmosféra, ve které ji začne mít rád i někdo jiný.

MI: Zůstal také náš záměr mít studentský orchestr. Ze začátku to byla trošičku znouzectnost. Přáli jsme si, že by hrála České filharmonie, což narazilo na provozní obtíže.

Využili jsme tehdy etablovaný Pražský studentský orchestr, který vedl profesor Škampa a se kterým jsem tehdy i dirigentsky spolupracoval.

Byl to čistě smyčcový orchestr, ale času od času se podle potřeby rozšířil i o dechové nástroje. Byl to orchestr ale opravdu čistě amatérský. Sice tam byli někteří konzervatoristé, ale byly tam i děti, které v nadsázce držely housle poprvé v životě.

Jak to fungovalo?
MI: Proces zkoušení byl vždycky na velmi dlouhou trať a náš první koncert byl ten rok jediný. Pamatuju si, jak jsme chystali Janáčkovu Sinfoniettu, což je opravdu těžké sousto. Zkoušeli jsme ji prakticky celý rok, pak se jednou zahrála a všem spadl kámen ze srdce, že se to uskutečnilo.

Časem Pražský studentský orchestr přestal existovat, ale v České filharmonii se změnily poměry a byla ochota finančně a organizačně vytvořit studentský orchestr. Těleso sice tvořili studenti, ale takoví, kteří už jsou technicky vybavení natolik, že můžou hrát i v profesionálních tělesech. A takhle se to postupně rodilo.

I u tohoto orchestru, i když už měl organizační zastřešení, muselo být na počátku více zkoušek a muselo se občas dělat „bububu“, když přišli nepřipraveni. Tohle ale postupně odpadalo a teď jsme si s Petrem libovali, že připravenost a i schopnosti hráčů reagovat na první zkoušce je něco mimořádného i ve srovnání s profesionálními českými orchestry.

Všichni dirigenti, kteří měli možnost s tímto orchestrem pracovat – a zdaleka to nejsem jenom já: byla to velká jména jako Simon Rattle, Jakub Hrůša, Semjon Byčkov a další – museli být nadšení, že se zde potkává velká hráčská zralost s prvotním hudebním nadšením a ochotou zkoušet různé věci, hrát to jinak.

A i ochota naslouchat nápadům dirigenta, hledat nová řešení, to se často u profesionálních orchestrů už těžko hledá.

A co se u Kroků změnilo?
MI: Petr mi nedávno s velkým pobavením ukazoval naše první scénáře. Hemžilo se to tam hudebními rozbory – tady je hlavní téma, pak nastupuje vedlejší, tady je inverze.

Petr je hudební vědec a já jsem to učil na hudebním gymnázium, a také mě hrozně bavilo se v tom takhle hrabat. Pak jsme ale zjistili, že to není vůbec důležité. Rozbor ano, ale jiným způsobem, spíše přes bezprostřední zkušenost.

Cílem není zahltit lidi nějakými informacemi. Stačí, pokud si lidé z našich koncertů odnesou dvě tři fakta.

Jaká je to výzva pro dirigenta spolupracovat se studenty nejen z hudebních škol?
MI: Časem se nám podařilo ustálit sestavu lidí. Snažíme se ji držet celou sezonu a v další ji případně trochu obměnit. Nikdy ale ne úplně. Vždycky to vyplývá z generačního vývoje. Někteří už mají zaměstnání na jiných místech a cítí se, že už by to rádi předali někomu mladšímu.

Nikdy jsme nemuseli vypisovat konkurzy. Vždycky to fungovalo tak, že ti, co odcházeli, doporučili někoho, o kom věděli, že by byl naše krevní skupina a zároveň hráč dostatečně kvalitní.

Šostakovič, Kabeláč i Stravinskij

Držíte se původní myšlenky a rozebíráte i skladby, které jsou posluchačsky náročnější. Minulý rok jste například uvedli Svěcení jara Igora Stravinského nebo Mystérium času Miloslava Kabeláče. Jaký je rozdíl mezi tím, když rozebíráte známou skladbu, anebo něco, co pravděpodobně posluchači slyší poprvé a vyžaduje to jiný náhled na hudbu?
PK: Naše pochyby, jestli náš výběr bude fungovat, jsou vždycky větší. Pokaždé je to trochu risk. Během let jsme se ale utvrdili v jedné věci.

Pokud je hudba silná a oslovuje, jako třeba Mystérium času nebo Šostakovičová Pátá symfonie, stačí, abychom jí dostatečně věřili. Ve chvíli, kdy je publikum zaujaté a pozorné, věřím, že neexistují žádné hranice nebo překážky k tomu, aby tu hudbu prožilo.

O klasice se mluví často, že má spoustu překážek a zábran. Mám pocit, že to někdy děláme i my, když říkáme: „nejdřív byste měli vystudovat konzervatoř, nebo alespoň hudební vědu, abyste tomu rozuměli“. Považuji za úplnou hloupost o tom takhle uvažovat.

2:16

Rattle zahraje v Rudolfinu s Českou filharmonií. Od příštího roku bude hlavním hostujícím dirigentem

Číst článek

Ve chvíli, kdy se zamyslíme, jaké publikum přijde, a vymyslíme způsob, jak ho zaujmout – u hudby, která týká lidského života, není žádná laboratorní, vyabstrahovaná, ale je o situacích, které prožíváme a čelíme jim – tak v tu chvíli neexistují žádné hranice.

Do skladeb velice často zapojujete publikum a nekladete na něj lehké nároky. Necháváte ho vytleskávat složité rytmy, zpívat sbory nebo tančit. Jak tyto úkoly vytváříte? Neřeknete si někdy – to je moc?
MI: Samozřejmě si to říkáme, ale spíš ve smyslu, jestli už nejsme až moc hraví. Slibujeme si od toho boření čtvrté stěny mezi námi a publikem.

Chvilku jsme i experimentovali s mikrofony v publiku, čekali jsme nějaké odpovědi a časem jsme došli k tomu, že se obejdeme i bez toho a že můžeme od publika žádat reakci i jiným způsobem, než jenom verbálním vyjádřením.

Často jsme byli překvapení, že to, co může působit jako obtížný úkol, pak v průměru masy vyjde překvapivě dobře. Je to takový zvláštní paradox. Kdybychom to zkoušeli jenom na deseti lidech, nedopadlo by to dobře, ale takhle publikum zpívá čistě, má rytmus, reaguje přesně tak, jak doufáme, že by mohlo reagovat.

PK: A také býváme překvapení z toho, že není potřeba příliš detailně vysvětlovat zadání. Někdy, když nad tím scénářem sedíme, si říkáme: „aha, tady budeme muset nejdřív říct tohle a pak tohle“ a pak jeden z nás řekne: „prostě to zkusme začít dělat a oni to přece pochopí“. A to je taky důležitá zkušenost.

Vzpomínám, když jsme tu posledně měli sopranistku Janu Sibera, která zpívala neapolskou Funiculì, Funiculà, kde po ní naše publikum jako sbor mělo opakovat slova. Pořád jsme si říkali, jak jim to vysvětlíme? Pak jsme usoudili: „no tak to prostě zazpívá a oni to zkusí zopakovat“. A fungovalo to krásně.

Jak koncerty připravujete?
MI: Řídíme se intuicí. Když programy vymýšlíme, tak přemýšlíme jako hudební skladatelé. Stavíme to dramaturgicky, řekneme si: „tady už by to bylo hrozně unylé, teď by to chtělo něco, co ty lidi zase probere“. Podobně jako se dirigent snaží vystavět skladbu, aby měla nějaký vývoj.

PK: Třeba u nynějšího programu – Čajkovský, Romeo a Julie a výběr z Labutího jezera – i když děláme nějaký rozbor, tak hlavní záměr je dostat publikum co nejrychleji do celkové nálady díla, které je o velké lásce, která ale nedosáhne naplnění. Co nejrychleji se naladit do té atmosféry, aby si posluchači i sami třeba rozvzpomněli na svoji lásku.

Julii je v Shakespearově příběhu 14 a Romeovi 16 let, takže přesně ten věk mladých, kteří sem přijdou. Je to vlastně jejich příběh, který Shakespeare napsal a Čajkovský ho ztvárnil.

27:35

Když v zahraničí zní Má vlast, zcela automaticky se skloňuje i téma češství, říká dirigent Hrůša

Číst článek

Jde to přenést, aniž bychom museli profesorsky říct: „to je příběh o mladých lidech a vy jste tady mladí lidé, takže věříme, že si to prožijete“. Jde o to udělat to tak, abychom tohle nemuseli říkat, ale zároveň, aby to okamžitě procítili.

Nejtěžší je někdy vymyslet, co bude úplně to první, co se na koncertě odehraje. Marko měl dobrý nápad, když říkal: „musíme jim hned zahrát v plné síle téma lásky, která se v předehře několikrát ozývá.“

Měl dobrou intuici a nakonec ho vedla i jeho zkušenost: „Když jsem Čajkovského Romea a Julii slyšel poprvé, vzala mě právě tahle melodie a nemohl jsem ji dostat z hlavy.“

Letošní série Kroků do nového světa má název Velké příběhy evropské hudby. Jak vytváříte sjednocující téma pro celou sezonu?
MI: Prozradím, jak vznikla letošní koncepce. Před časem jsme dostali pedagogickou cenu za přínos hudebnímu vzdělávání. Jeden profesor se trošku nesouhlasně ozval a vyčítal nám, že hrajeme hrozně těžké skladby a on si ze své hudební školy na periférii Čech netroufne sem někoho poslat, protože jim musí vysvětlovat úplné základy.

Snažili jsme se mu říct, že tyhle skladby přece mluví sami za sebe a není k tomu potřeba nic vysvětlovat. Pak nám to ale vrtalo v hlavě a Petr říkal: „pojďme udělat sezonu jenom ze slavných kousků, protože i na nich je co k objevování“ a vymyslel tento zastřešující název. Ukázalo se, že všechny ty kousky mají nějaké příběhy – jsou to programní skladby.

Jaký je potlesk?

Během dopoledních koncertů přichází i mladší studenti, pro které je to třeba vůbec první taková návštěva; neznají dobře všechny zvyklosti nebo etiketu. Jak řešíte, když třeba někdo vyrušuje?
PK: Je těžké z pódia to rozhodnout, protože ve chvíli, kdy uděláte nějaký zásah, má vliv na všechny, kdo v sále poslouchají, ale samozřejmě i na orchestr. V tomto jsou to strašně různé situace.

Někdy se stane, že je publikum hodně živé, ale způsobem, který je prima, protože v něm cítíte zájem. Uvědomíte si, že určitý neklid, který se odehrává, je daný spíš nezkušeností.

Někdy se naopak stane, že je publikum velmi pozorné, soustředěné, ale sedí v něm pár lidí, kteří to chtějí ostatním aktivně rušit. Vesměs chvíli čekám, jestli se to samo nespraví, a když už mám pocit, že nás to všechny na pódiu štve, ale že to ruší i většinu publika, které chce poslouchat, zásah udělám.

Mám dojem, že je to lepší, než aby se nás většina trápila kvůli pár lidem, kteří to chtějí ostatním kazit.

Vždycky ale přemýšlím, jak to udělat elegantně, aby to mělo zásah, ale zároveň, abych se tam jako moderátor k smrti nerozčílil a všichni si pak po koncertě povídali jenom o tom a nemluvili o hudbě.

Jakou máte zpětnou vazbu od škol?
PK: Komunikujeme a máme vždycky radost, že se sem chtějí vracet. Je spousta učitelů, kteří sem jezdí už těch 18 roků a někteří jsou opravdu hrdinové, protože jsou třeba zdaleka. Máme i školu ze Šumavy, která vstává v půl čtvrté ráno, aby se sem na tu desátou dostala.

2:22

Dílo, které vtahuje. Rok České hudby pokračuje, ve Washingtonu zazněly Dvořákovy Slovanské tance

Číst článek

Pak jsme samozřejmě strašně zvědaví, jaká bude atmosféra při koncertě. Mám takový zvyk, že vždycky, když orchestr nastupuje, poslouchám, jaký je potlesk.

Mám pocit, že i z toho se už dá odvodit, jestli vědí, že se sluší zatleskat plnotučně, anebo když je to vlažný potlesk, tak si říkám: „aha, tihle asi zkušenost nemají“.

Když je to prima potlesk, ale skončí a ozve se tam ještě pár tlesknutí, tak si říkám: „aha, tam budou dneska asi provokatéři“. Je ale důležité v tom neustrnout a nemít vůči publiku předsudky.

I kdyby nám chodili sebelepší zpětné vazby, ale měli jsme na koncertě pocit, že je to mrtvé, že pozornost byla vynucená nějakým striktním zásahem, nebude to dobře.

Snažíme se vytvořit naladění a pozornost, aby se probudila láska k hudbě a aby se studenti pak vraceli. Někteří učitelé říkají, že když jejich žáci opustí školu, tak se jim často hlásí, jestli se zase nechystají na Kroky. Sice už jsou na vysoké škole, ale rádi by se přidali. To nás samozřejmě vždycky moc těší.

Jak vypadal poslední koncert S Čajkovským nejen u Labutího jezera? Poslechněte si reportáž v úvodu rozhovoru.

Johann Foss Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít