Po vydání vašeho zatím posledního alba Heart To Mouth jste řekla, že jste konečně došla do bodu, kdy se nemusíte soustředit na směřování kariéry a můžete si dělat, co vás těší a co chcete. Bude tento váš pohled na svět na nové desce nějak poznat?
Asi bych umřela, kdybych to tak nemohla dělat. Určitě to tam znát je. Skládala jsem podle toho, jak jsem se momentálně cítila. Hodně mě inspirovaly věci, které se děly během pandemie.

Mohla jsem je vstřebávat a pak je vložit do hudby. Je to, jako kdybych si vystrčila hlavu ze zadku, podívala se kolem sebe a řekla si: Hele podívej se, tady kolem se dějí věci. A taky si myslím nebo doufám, že poetika textů se oproti předchozím nahrávkám trochu zlepšila.

A tematicky nebo atmosféricky zůstaly stejné, nebo budou fanoušci překvapení?
Řekla bych, že to je podobné. Možná o něco víc politické, ale ne tak jako Ohio od Neila Younga. Je tam hodně lásky, ale ne úplně té romantické.

Prostě jsem se snažila skládat tak, aby mě to rozveselilo nebo nějak obecně těšilo. Takže žádné překvapení a la In Rainbows od Radiohead se asi nekoná. Ne že bych se chtěla srovnávat s Radiohead. Jsem prostě posedlá písněmi a necítila jsem potřebu dělat nějaké výrazné změny.

Už v roce 2008, tedy dlouho před vydáním vašich největších hitů, jste říkala, že alba by se měla poslouchat v celku a žádné písně by se neměly dát přeskočit. Vidíte to pořád stejně?
Ano, pořád si to myslím. Nejradši bych lidem, kteří písně přeskakují, řekla: Já tě vidím! Vidím, jak přeskakuješ, nedělej to! Myslím, že aspoň jednou by si to člověk pohromadě měl poslechnout. Takže jestli mě máte, moji milí fanoušci, rádi, dejte si to jednou celé, prosím. Ne vážně, na pořadí písní na Churches jsem si dala opravdu hodně záležet.

O skladbě Angels, která je na desce osmá v pořadí a už před měsícem vyšla jako singl, jste před jejím zveřejněním řekla, že máte pocit, jako kdyby vám celý život kroužila kolem hlavy. V refrénu se o tom pak i přímo zpívá. Jaké to je, když vám létají andělé kolem hlavy?
Je to jako fantom, který přijde nezván mezi vaše uši a nikdy se úplně nesžije s okolím.

V čem je to jiné, než když nemůže člověk dostat nějakou chytlavou melodii z hlavy?
Je to víc pocitové. V hlavě se mi občas dějou náhodné věci, pak přijdu do studia, řeknu si: Počkej, počkej. A najednou ze mě něco vyleze. U Angels to byl ještě o něco intenzivnější zážitek, je to hodně těžké popsat. Je to do jisté míry i tím, že se obklopuji zajímavými lidmi a skvělými hudebníky.

A jak se vám spolupracuje třeba s hudebními producenty – například Mikem Del Riem, který s vámi pracoval na celé desce Churches? Jak moc necháte do písní, které si sama skládáte, zasáhnout někoho dalšího?
Když jsme skládali právě Angels, tak tam Mike zrovna nebyl. Pak jsme mu to pustili a on říkal: „Já tu píseň tak miluju. Proč jsem to nemohl napsat s vámi?“ Po několika přehráních ho ale napadlo, že bychom to mohli trochu zpomalit. Najednou si to celé daleko líp sedlo a byla jsem ráda, že to té písni pomohlo.

Jak už jsem řekla, všichni jsou to opravdu skvělí muzikanti. Hodně mi pomáhají udržovat nějaký smysluplný směr. Vzájemně se učíme a já jsem děsně ráda, že s nimi můžu spolupracovat. Už je to naše třetí společná deska a mám pocit, že jsme v podstatě jako kapela.

Vystoupení na Colours of Ostrava

Když jste na Colours of Ostrava vystoupila naposledy v roce 2017, zakřičela jste z pódia větu: Jsem připravená pro vás zpívat. Už víte, co do publika zavoláte příští rok?
Je možné, že to bude úplně to samé. Opravdu nevím, asi to zase vymyslím na místě jako vždycky. Popravdě si moc nepamatuji, co jsem tehdy všechno říkala, ale často vzpomínám na jednu vtipnou scénku. Podala jsem někomu v první řadě svoje pivo, ať si ho dopije, a někdo za ním mu ho zběsile vytrhl z ruky a naráz ho celé vypil. Byl to příjemný koncert.

Colours of Ostrava ale nebylo vaše poslední české vystoupení. Dvakrát jste se ještě představila před vyprodaným Forem Karlín v rámci svých sólových vystoupení. Je české publikum něčím výjimečné?
Rozhodně ano. Přišlo mi, že jsou všichni čeští fanoušci hodně otevření, vřelí a měla jsem pocit, že mě mezi sebe přijímají. Česko bylo vlastně jednou z prvních zemí, u které jsem cítila, že mi rozumí. Kromě toho ale taky miluju Prahu. Chtěla bych tu někdy třeba natočit klip. Všechno v Česku mi přijde hodně upřímné a autentické.

O hudbě obecně říkáte, že má lidem dělat radost a pomáhat jim. Čím byste byla, kdybyste nebyla zpěvačkou? Přicházela by v úvahu třeba nějaká terapeutka v souvislosti s tím, jak vnímáte hudbu?
Gynekolog také dělá lidem radost. Asi bych byla kardiochirurg nebo právě terapeut. Když jsem sama chodila na terapie, tak jsem hodně přemýšlela o tom, jak bych se ptala já. Porozumět lidem tím, že s nimi správně komunikujete, je skvělé. Moje bývalá přítelkyně by asi říkala něco jiného, ale vážně by mě to bavilo.

Nedávno jsem na internetu narazil na video, kde jste stála na pódiu v klubu, údajně vám bylo 19 let a zpívala jste píseň Perfect z vašeho prvního alba Heart-Shaped Scar. Šla z vás stejná energie jako dnes, vypadala jste také stejně. Je dnešní LP stejným člověkem jako ta, o které mluvím?
Ta mladá LP byla ďábel (smích). Ne, myslím si, že to pořád ten stejný člověk. Teď jen o něco silnější díky těm příšerným zážitkům, kterými si musela projít ta LP z videa. Jsem jí za to vlastně hodně vděčná. Díky ní tu teď můžu nonšalantně sedět se psem na klíně, pít kávu a bavit se s vámi. Jako kdybych devatenáctileté LP stála na zádech. Tak díky, mladá LP.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít