Za rebarboru i trest smrti
S chutí a nadšením jsem si tento týden koupila krásně růžovou a šťavnatou rebarboru. Byl to pro mě další důkaz, že jaro je tu. A abych předešla známému rčení, že jedna vlaštovka jaro nedělá, vzala jsem si raději rovnou dva svazky.
O rychlené rebarboře, která byla náhodou objevena v Anglii na jaře pod stavebním kýblem a dnes patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy ochutnala, jsem se už zmiňovala. Tentokrát bych se ale ráda vrátila ještě dál do minulosti. Stále mě totiž fascinuje, jak významnou roli sehrála rebarbora ve společnosti i lékařství.
Rebarborová stezka
V Rusku prý mohli člověka zbavit života i kvůli naprostým malichernostem. Nejinak tomu údajně bylo v době, kdy přes Sibiř táhly karavany obchodníků z Číny, naložené zbožím vzácnějším než skořice a šafrán – sušenými kořeny rebarbory.
Rebarbora, vědecky známá jako Rheum palmatum či Rheum officinale, má za sebou bohatou historii jako léčivá rostlina. V tradiční čínské medicíně byla ceněna především pro své projímavé účinky. Její sušené kořeny byly v Evropě mimořádně žádané – a tedy i vysoce ceněné.
O slunci v těstě, velikonoční mazanec z Dubrovníku, připravte si ho podle receptu se šafránem
Číst článek
Obchod s rebarborou se stal natolik významným, že se stal důležitou součástí hedvábné stezky. Karavany převážely kořeny z Číny přes Střední Asii až do Evropy. V 17. století si Rusko uvědomilo strategickou hodnotu rebarbory a zavedlo na obchod s ní státní monopol.
Porušení tohoto monopolu bylo považováno za těžký zločin a mohlo být potrestáno až smrtí. Nemyslím si ale, že by výše trestu pašeráky příliš zneklidnila – většina si zřejmě myslela, že zrovna oni dopadeni nebudou. I kdyby, zisk byl natolik lákavý, že riziko stálo za to.
Tresty byly samozřejmě motivovány snahou kontrolovat tok strategického zboží – nejen kvůli zisku, ale i kvůli prestiži státu. I když trochu to zavání chlubením se cizím peřím. Podobné monopoly ostatně platily i pro jiné komodity – třeba pro čaj nebo kožešiny.
Doba se změnila. Prášek z rebarborového kořene se dnes dá bez problémů koupit – a jeho použití je leckdy téměř nudné. Barvení mýdla? Nebo úprava tónu blond a světle hnědých vlasů do zlatého odstínu? Při sepisování pohádky o Zlatovlásce měl K. J. Erben nejspíš jisté rebarborové informace po ruce…
Z pohádek se však vrátíme zpět na reálnou „rebarborovou stezku“, která odkazuje na rozsáhlou obchodní síť umožňující přepravu této rostliny z Číny na evropské trhy. Tato síť dokládá nejen ekonomický význam rebarbory, ale i její roli v předávání botanických a lékařských znalostí mezi Východem a Západem.
A právě tyto staré lékařské poznatky si zaslouží podrobnější zastavení.
Strategická komodita
Že se z prášku z kořene rebarbory stala v 16. až 18. století komodita státního významu, je nakonec docela pochopitelné. Šlo o silné projímadlo, považované tehdejší medicínou za jeden ze základních léčebných prostředků.
3:22
‚Nejsme v Itálii!‘ Pravá bosenská káva je rituál se vším všudy. Jak se správně připravuje?
Číst článek
Lékařská teorie té doby chápala zdraví jako rovnováhu tělesných šťáv. Každá nemoc byla důsledkem jejich nerovnováhy. Léčba proto spočívala v odstranění „špatných“ tekutin z těla – a projímadla byla základním nástrojem téměř u každé diagnózy. Právě z těchto důvodů byla rebarbora nesmírně ceněná.
Byla účinná, ale ve srovnání s tehdy běžně používanými drastickými prostředky – jako byl například antimon, který vážně poškozoval játra – i relativně bezpečná. Prášek z rebarborového kořene se předepisoval na horečky, bolesti hlavy, zažívací potíže, infekce – a dokonce i jako prevence moru.
Jsem upřímně ráda, že tahle doba už patří minulosti. Dnes používáme rebarborové řapíky především do domácích koláčů a drobenek – a tak to má být.
Ve své době však byla rebarbora pevnou součástí standardní medicíny, včetně vojenských lékáren. A jakmile jsou ve hře vojáci, je zřejmé, že legrace končí a nastupuje vážná logistika.
Pravá rebarbora z čínských oblastí byla považována za kvalitnější než evropské náhražky. Na trzích měla vyšší hodnotu – a vzhledem k náročnému dovozu, vedenému přes nestabilní oblasti Střední Asie, se z ní stala strategická surovina srovnatelná se vzácným kořením nebo léčivy.
4:01
Mlsat a nehřešit? Zlínští vědci vyvíjejí zdravou variantu lískooříškové pomazánky
Číst článek
Byla její hodnota přeceňována? Z dnešního pohledu bezpochyby – máme jiné poznání medicíny a víme, že většina tehdejších léčebných postupů byla přinejlepším neúčinná, v horším případě škodlivá.
Z pohledu tehdejší společnosti ale rozhodně ne. Rebarbora patřila mezi klíčové léky své doby, byla součástí „vědecké“ medicíny – a kdo ji vlastnil, měl moc nad zdravím obyvatelstva i armády.
Její cena tak odrážela nejen účinnost (v tehdejším slova smyslu), ale především vzácnost, nedostupnost a prestiž. V 17. a 18. století byla rebarbora chápána jako základní součást lékařského arzenálu – a její kontrola byla otázkou státního zájmu.
Rebarbora zachránila říši
Moji zálibu v legendách spojených s jídlem už nejspíš znáte – a nevynechám ji ani dnes.
Příběh, který nás zavede do dávné Číny, se váže k úplným počátkům využití rebarbory v léčitelství. A tentokrát nepůjdeme ke kovaříčkovi, ale přímo k samotnému císaři.
V období dynastie Han (206 př. n. l. – 220 n. l.) vládl císař Wu-ti, známý jako Císař válečník. Byl to panovník s velkými ambicemi – chtěl rozšířit čínskou moc až k Hedvábné stezce.
Jenže v rozhodující chvíli onemocněl. Dvořané panikařili, lékaři vyčerpali všechny známé prostředky, ale stav císaře se nelepšil. A jak to tak bývá, zdraví panovníka bylo zdravím celé říše.
Do císařského paláce tehdy přišel poutník – starý bylinkář jménem Jiāng Fēng, který nesl svazek velkých sušených kořenů. Když uviděl trpícího císaře, požádal jen o dvě věci: kotlík čisté vody a klid.
Válka Ameriky s Kanadou o javorový sirup
Číst článek
Z kořenů připravil tmavě zlatý odvar, který byl trpký, lehce hořký a měl silné projímavé účinky. Ale do tří dnů se císař vrátil k životu. Jedl, mluvil a opět se chopil moci. Říše byla zachráněna.
Na znamení vděku vydal Wu-ti nařízení, aby se tato rostlina – informace o ní byly dosud ústně předávány jen mezi poutníky a horskými léčiteli – začala cíleně pěstovat v císařských lékařských zahradách. Nazval ji Dà Huáng – Velká žlutá – a její kořen zařadil mezi pět nejvzácnějších léčiv říše, vedle ženšenu a pivoňky.
Pokud hledáte poučení ze staré legendy, možná postačí jedno čínské přísloví: „Rebarbora nevoní jako květina, není sladká jako ovoce – a přesto drží život u bran.“
A protože dnes už naštěstí rebarboru nepotřebujeme k záchraně říše, ale spíš k potěšení našich chuťových buněk, nabízím jeden jednoduchý, ale osvědčený recept z mého archivu na sladký závěr tohoto příběhu.
Než se však pustíme do skvělého dezertu, neodpustím si malou, ale důležitou poznámku. Rebarbora byla nebezpečná pro pašeráky, ale stejné je to i s listy rebarbory. Ty totiž obsahují vysoké koncentrace kyseliny šťavelové a dalších toxických látek. Konzumace listů může způsobit nevolnost, zvracení, žaludeční křeče, ve vážných případech i selhání ledvin nebo dýchací obtíže.
Listy rebarbory se nikdy nekonzumují a pro jistotu je ihned po sklizni odstraňte.
Normální konzumace vařených rebarborových koláčů, kompotů jiného použití v kuchyni je pro zdravé lidi zcela bezpečná.
Pavlova s rebarborou a jahodami
Ingredience:
Na sněhové bezé:
4 vejce (pouze bílky)
200 g pískového cukru
1 lžička limetkové šťávy
špetka soli
Na náplň:
300 g rebarbory, nejlépe růžové odrůdy (např. Champagne)
400 g jahod
4 lžíce pískového cukru
300 ml smetany ke šlehání (možno nahradit řeckým 2% jogurtem)
čerstvá máta
kůra z 1 limetky
Postup:
Nejdříve si připravíme sněhové bezé. Předehřejme si troubu na 160 °C. Na pečicí papír položíme formu o velikosti 20 cm a obkreslíme si její velikost, papír otočíme.
Oddělíme bílky od žloutků, bílky přendáme do mísy kuchyňského robotu a šleháme je se špetkou soli a pár kapkami limetkové šťávy. Začneme šlehat pomalu a poté zrychlíme, aby se do bílků dostalo co nejvíce vzduchu a vytvořily se měkké špičky. Poté ve 3 dávkách po lžících pomalu postupně vmícháme cukr tak, aby byl v míse rovnoměrně rozprostřen, a vyšleháme do lesklého povrchu, což trvá už jen asi 2 minuty.
Na plechu uděláme v rozích pár bílkových teček a teprve potom na něj položíme papír s namalovaným obrysem kruhu, papír tím přilepíme a neposouvá se. Sníh postupně přendáme velkou lžící do naznačeného kruhu a druhou stranou lžíce vytvoříme ve sněhu důlek. Vložíme do trouby, snížíme teplotu na 140 °C a pečeme asi 1/2 hodiny, poté snížíme teplotu na 120 °C a pečeme ještě hodinu. Jakmile je bezé upečeno, vypneme troubu, otevřeme dvířka a necháme úplně vychladnout, což trvá asi 2 hodiny.
Zatím si oloupeme rebarboru, nakrájíme ji na kousky a vložíme do zapékací misky. Zasypeme cukrem, přidáme trochu vody a zapečeme ve středně teplé troubě asi 6 minut. Vyndáme z trouby, přidáme odstopkované jahody a vše promícháme, aby jahody nasákly chuť rebarborového kompotu. Necháme vychladnout.
Mezitím si vyšleháme smetanu do měkkých špiček. Hotové bezé přendáme na plochý talíř, do důlku přidáme smetanový krém a navrch rebarborový kompot s jahodami. Ozdobíme lístky máty a limetkovou kůrou a servírujeme.
