Osvětim jsem přežila díky náhodě jako jediná z rodiny, vzpomíná 95letá Eva Pokorná
Eva Pokorná, dřív Singerová, se dostala do vyhlazovacího tábora v Osvětimi v patnácti letech. Bylo jaro 1944. Na selekci vězňů na takzvané judenrampě si pamatuje moc dobře. Eva totiž tehdy viděla naposledy svoji rodinu. Jak říká ve velkém rozhovoru pro Radiožurnál, sama přežila díky náhodě. Oddělila se od skupiny, která mířila hned po příjezdu do plynové komory.
Eva Pokorná přijela s rodinou do Osvětimi v dobytčím vagonu za tmy. Byla noc nebo brzo ráno. Důstojníci SS křičeli, ať všichni vystoupí a položí svoje zavazadla na zem. Tehdy patnáctiletá Eva měla v náručí pětiletého bratrance Petra.
„Osvětim jsem přežila díky náhodě jako jediná z rodiny.“ Poslechněte si vzpomínky 95leté pamětnice Evy Pokorné
„Řvali, ať odložíme všechna zavazadla, tak jsem položila i Petříčkův malý chlebníček, kde měl nějaké sušenky a pití,“ vypráví 95letá Eva, na kterou ale tehdy křikla teta, že chlebník není zavazadlo.
„V tu chvíli jsem tetě předala syna a chtěla ten chlebník zvednout, ale to mně Němci nedovolili a najednou jsem se ocitla krok za svou skupinou.“
Tenhle moment podle Evy Pokorné rozhodl o tom, že přežila. Náhodou se totiž oddělila od skupiny, kterou důstojníci SS následně poslali do sprch se smrtícím plynem. Zemřela tam Evina teta se synem, babička a babiččina sestra.
Jít doleva znamenalo přežít
„Já jsem šla na tu levou stranu, tedy na tu dobrou stranu. Rodinu jsem už víckrát neviděla. Celou skupinu totiž vedli rovnou k těm plynovým komorám. Tam si lidé odložili věci a řekli jim, že se budou sprchovat, a pustili jim tam plyn,“ vzpomíná Eva Pokorná na květen 1944.
Vybavuje si, že před transportem Němci její židovské rodině řekli, že pojede do polské Osvětimi na práci.
Eva tehdy po příjezdu do vyhlazovacího tábora netušila, že rodinu vidí naposledy. Vše se dověděla až později. Z rampy šla jiným směrem. „Dostala jsem číslo, které se připevnilo na oděv. Vytetované ho nemám. Vlasy mi ostříhali dohola.“
Selekci po příjezdu do Osvětimi přežily také dvě ženy, které pocházely ze stejné slovenské vesnice jako Evina rodina. O patnáctiletou Evu se následující rok staraly. Jména žen si pamětnice nevybavuje, příjmení ale později dohledala v seznamu židovských vězeňkyň.
„Šlo o paní Lechnerovou a Kleinovou. Moc mi pomohly. Byly to sestry a znaly naši rodinu a vzaly si mě k sobě jako vlastní. Ještě s jejich dcerami jsme vždycky dělaly při nástupech pětici,“ popisuje Eva Pokorná, která se narodila za první republiky v roce 1929. Její otec byl lékař, který na sobě jako jeden z prvních testoval kvůli cukrovce inzulín.
Hlad a počítání vězňů
Eva si z vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi vybavuje hlad, spaní na dřevěných palandách a neustálé počítání vězňů a vězeňkyň. „Každý den ráno nás vyhnali ven. V baráku nesměl nikdo zůstat. Stálo se v pětistupech venku, měli jsme u sebe nádobu na jídlo a lžíci. Dělal se taky výběr lidí na práci.“
V Osvětimi Eva nepracovala, po dvou měsících ji ale přesunuli do koncentračního tábora v Poříčí u Trutnova. V tamním továrním skladu od šesti ráno do šesti večer třídila dráty a plechy.
Z tábora se chodilo do areálu továrny AEG asi dva kilometry rozbahněnou cestou. Na vězeňkyně křičely důstojnice SS s bičíky. „Cestou nám hrozily. Byly jsme hladové a vysílené a ony měly psy a ti na nás neustále vrčeli.“
V koncentračním táboře v Poříčí se jedlo jednou denně po večerním přepočítávání vězeňkyň. Šlo většinou o vodovou řepnou polévku, kousek chleba, někdy kolečko salámu. Eva Pokorná hodně zhubla.
Hlad byl obrovský. Naštěstí starší skladník v továrně přehlížel, když si vězeňkyně braly odpadky z tovární kuchyně.
„On nás v poledne doprovodil s konví ke kuchyni, abychom se napily. A to jsme šly kolem odpadků, kde byly slupky od brambor nebo odkrojky. Vařily jsme si to na malých kamnech v plechovkách. Sníst se to dalo,“ vzpomíná Eva.
Jehlice za krajíček chleba
Za krajíček chleba také tajně vyráběla pro ostatní vězeňkyně z drátů jehlice na pletení nebo háčkování. „V tom lágru v Poříčí pracovaly Polky i v přádelně, takže přišly k vláknům a mohly si něco uplést. Tak jsem vzala drát, různě jsem ho štípala na kusy a byly z toho jehlice na pletení nebo háky místo knoflíků.“
Eva Pokorná (roz. Singerová)
Narodila se 17. 5. 1929 v židovské rodině okresního lékaře, dědeček byl zvěrolékař. Žila na jihu Slovenska ve vesnici, která patřila za protektorátu k Maďarsku. Jako dítě mluvila maďarsky, slovensky a německy. V květnu 1944 po obsazení Maďarska německou armádou byla transportována do Osvětimi. Od srpna 1944 do dubna 1945 byla v koncentračním táboře v Poříčí u Trutnova.
V koncentračním táboře v Trutnově byla Eva od srpna 1944 do jara 1945. Ke konci války už vězeňkyně nechodily do továrny, ale kopaly zákopy. Nehlídaly je oddíly SS, ale vojáci z wehrmachtu.
Na přelomu dubna a května 1945 se zjistilo, že jsou dozorci pryč. V táboře vypukl chaos. „Jednoho dne ráno někdo řekl, už nás nehlídá vůbec nikdo. Kdo mohl, tak vylamoval dveře u skladu a hledal se chleba. Našli jsme margarín, cukr a mouku a ty pytle se rozřezávaly. Ten obsah se tam všude válel. Byl tam zmatek. A pak jsme utekly.“
Patnáctiletá Eva se držela dál sester pocházejících ze stejné vesnice. Šly společně na nádraží a tam nasedly do vagonu bez střechy. Ženy tehdy mladé Evě kvůli obavám z ruských vojáků nařídily, ať si lehne a předstírá infekční skvrnitý tyfus.
„Vlak se rozjel, já jsem furt ležela a míjely jsme různé stanice, kde už lidi chtěli pomáhat. Nosili nám pití a jídlo. Ženy mi opakovaly, ať já určitě nevstávám,“ popisuje pamětnice několikadenní cestu do Budapešti.
Na židovské obci v Budapešti Eva Pokorná dostala první poválečný doklad a stala se opět československou občankou a mohla na Slovensko. Postupně se ale dovídala, že během války přišla o celou rodinu. „Byly to hrozné pocity. Nikdo z rodiny nezůstal naživu.“
Evina matka se psychicky zhroutila, ještě když s rodinou odjížděla do Osvětimi. Dostala se na psychiatrii, odkud ale všichni židovští pacienti mířili do plynových komor. Holokaust nepřežil ani Evin otec lékař a dědeček veterinář.
Po válce se k Evě dostal jeho deník, psaný i na toaletním papíře. „Byl psaný na různý papír. Dědeček ten deník nechal u sedláka, kterému dal snubní prsten a adresu mého otce s tím, že až bude po válce, tak ať na tu adresu ten deník pošle. Takže já jsem ho dostala zpátky,“ popisuje.
Po válce v Praze
Eva se po druhé světové válce dostala k rodinným známým do Prahy. Vystudovala zdravotní školu a stala se zdravotní sestrou.
Pracovala na neurologii, onkologii nebo na popáleninovém oddělení v pražské Legerově ulici. V lednu 1969 tam na lůžku viděla i popáleného studenta Jana Palacha.
Eva se po válce v Praze vdala, narodila se jí dcera. Brzy ale ovdověla. V současnosti má tři vnoučata a sedm pravnoučat. O zážitcích z druhé světové války začala veřejně mluvit až po devadesátce. Uvědomila si, že pamětníků ubývá.
V rámci Dne památky obětí holokaustu vzpomínala na nepříjemné zážitky třeba v roce 2020 v Senátu. Mluvila tam i o tom, jak se jí dotkla sovětská okupace v srpnu 1968.
S dcerou tehdy bydlela jen kousek od budovy Československého rozhlasu ve Vinohradské ulici. 21. srpna jejich byt v prvním patře kompletně vyhořel. „Požár v bytě vznikl, protože byl za tím tankem muniční vůz. A někdo z ulice na něj hodil hadr politý hořlavinou a ta munice vybuchovala a rozbila okno a z toho vznikl v tom našem bytě požár.“
Letos v lednu pak byla Eva Pokorná pozvaná jako přeživší Osvětimi na vzpomínkové setkání na Pražském hradě. Ve Španělském sále se sešlo už jen několik pamětnic.
K vězňům osvětimského tábora patřilo 50 tisíc československých občanů. Přežilo z nich asi 6000.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v úvodu článku.
